Martin Fendrych Martin Fendrych | Komentáře
23. 12. 2020 18:00

Takový obyčejný covidový Štědrý večer sběhnuvší se v Podkrkonoší

Táta se netěší. On se na Štědrý den nikdy netěší, ale letos je to horší. Hospodu musel zavřít a máma říká, že s ním nic není, jenomže s ním nikdy nic nebylo, teda pokud není v hospodě, protože v hospodě je z něj vždycky úplně jiná bytost.
Na Štědrý den se celá rodina povinně sejde u nás v Podkrkonoší.
Na Štědrý den se celá rodina povinně sejde u nás v Podkrkonoší. | Foto: Martin Fendrych

Letos dám všem pod stromeček básně. Jsem napjatá, co na to řeknou. Je ta pandemie, brigáda v kavárně v Jičíně padla, nemám už vůbec peníze. Nikdy jsem jim básně nedávala, nikomu jsem básně nedávala, dávám je přečíst jen Ivetě, co s ní bydlím v Praze. Ona je vždycky rychle přeletí, podá mi je zpátky a neřekne nic. Studuje medicínu. Vždycky se jí zeptám: "Tak co?" A ona pokaždé: "No jo." - "Co, no jo?" - "Dobrý." A já jsem ráda, že neřekne "blbý".

Večer z Prahy přijede strýc Petr s tetou Kateřinou a Lukášem a Simonou, jejich dětmi. Petr je tátův starší brácha a k nám do Podkrkonoší jezdí vždycky jen jednou za rok, na Štědrý den. Taky přijde teta Ludmila, tátova mladší sestra, s Frantou, jejím novým přítelem. Ludmila svoje děti nebere a Franta taky ne, naštěstí, jsou to samí kluci a věřte mi, kreténi na entou.

Táta se netěší. On se na Štědrý den nikdy netěší, ale letos je to o poznání horší. Hospodu musel zavřít a máma říká, že s ním nic není, jenomže s ním nikdy nic nebylo, teda pokud není v hospodě, protože v hospodě je z něj vždycky úplně jiná bytost. Vůbec byste nepoznali, že to je můj táta, který doma prakticky nepromluví a věčně jen kouká na televizi a nahlas ji komentuje, ať v ní dávají, co dávají.

Třeba se kouká na Receptář, nebo jak se to jmenuje, oni tam popisujou, jak se dělají utopence, a on na ně křičí: "Bez feferonky se to nedá žrát, vy blbci, víte hovno." Máma řekne "kroť se", ale táta se nekrotí. Nikdy se nekrotí. Sedí u telky v teplákách, v ruce otevřenou desítku Krakonoše, o kterém říká, že "je hnusnej, ale dá se", pije z lahve, což mámě taky vadí, a neustále něco vykřikuje, ale není to určené nám, to on jen tak do toho strašného, cizího světa.

Básničky píšu, když to na mě přijde, a někdy to na mě přichází i víckrát denně.
Básničky píšu, když to na mě přijde, a někdy to na mě přichází i víckrát denně. | Foto: Martin Fendrych

Letos je už od jara strašně nervní. Nejdřív si myslel, že hospodu zachrání, ale když dostal v druhé vlně pandemie pokutu, tak podnikání položil. Když bylo všecko zavřené, pouštěl lidi zadem a normálně čepoval, jenomže ho někdo udal, on myslí, že někdo z hostů. Přišli na něj strážníci, ne policajti, ti chodili na pivo zadem taky. Táta ani nechce říct, kolik má zaplatit, "stejně na to nemám, tak je to fuk," oznámil mámě. "A měli jste aspoň roušky?" ptala se. A on, jestli prý už někoho viděla pít pivo s rumem v roušce.

Básničky píšu, když to na mě přijde, a někdy to na mě přichází i víckrát denně. Je to to jediné, co mě baví a co mě fakt dokáže spolknout. Když básně vymýšlím, nevnímám nic okolo sebe. Máma mi už asi před rokem řekla: "Tím se, Sáro, zaručeně neuživíš." Učí na základce, na druhém stupni, a říká, že "je to čím dál horší sběř, čím dál horší materiál". Nikdy mi neřekla, ať jí dám něco přečíst, asi aby mě v té zbytečnosti a marnosti nepodporovala. Zezačátku jsem jí básně ukazovala, ale bez odezvy. Ona je hodně racionální.

Do školy jezdím do Prahy. Bydlím se čtyřmi holkami v bytě na Žižkově. Je to super až na to, že máme všechny dohromady jen jeden záchod, jednu koupelnu a jednu kuchyňku, takže je to někdy poměrně náročné soužití. Studuju prvním rokem na Karlovce sociologii. Dost nuda, zklamání. Táta chtěl, ať studuju fyzioterapii, věčně ho bolí záda, kdežto máma je přesvědčená, že jsem měla studovat pedagogiku, protože "učitel bude potřeba vždycky, zvlášť na matematiku". Jak jste asi pochopili, učí matiku a k ní má děják.

Básničky jsem všem vložila do obálky a zabalila do krásného okrového papíru, který jsem koupila už před měsícem v Jičíně. Strašně ráda balím dárky, uklidňuje mě to. Ne že bych byla nějak zvlášť neklidná, ale uklidňuje mě to. Kluka nemám. Něco párkrát bylo, ale nevyšlo to. Slyšela jsem mámu, je to asi půl roku, jak řekla tátovi: "Sára není hezká." A on: "Ne?" A ona: "Bude se jí špatně hledat partner." Na to se táta zeptal: "Máme sádlo? Dal bych si chleba se sádlem a škvarkama."

Pravda je, že hezká prostě nejsem. Když se na sebe koukám do zrcadla, vypadám úplně obyčejná, tuctová. Ale jeden kluk, co se mnou asi měsíc chodil na gymplu, hodně fotil a udělal mi moc hezké fotky. Chtěla bych být hezká, ale víte, co si myslím? Že bych pak nepsala básně. Jestli mi rozumíte. Možná je to blbost. Sylvia Plath byla, aspoň podle mě, krásná a psala úžasně. Ariela miluju.

Pravda je, že hezká prostě nejsem. Když se na sebe koukám do zrcadla, vypadám úplně obyčejná, tuctová.
Pravda je, že hezká prostě nejsem. Když se na sebe koukám do zrcadla, vypadám úplně obyčejná, tuctová. | Foto: Martin Fendrych

Loni jsem všem koupila praktické věci. Tátovi vývrtku, ale speciální, drahou, a měl radost. Mámě šátek a tak. A strýc Petr mi dal tablet, což byla bomba, nejlepší dárek, co jsem kdy dostala. On podniká, dováží z Ruska papír a čokoládu, pokud se nepletu. Je bohatý, ale tátovi na udržení hospody nepůjčil. Táta řekl, že se mu nediví, že by na jeho místě sám sobě taky nepůjčil. Strýc mu řekl: "Hospod je moc, půlka jich musí zkrachovat, otevři si cukrárnu." Nechtěli byste slyšet, co táta odpověděl, on sladké nerad.

Bydlí s námi babička Miluška, tátova tchyně. V lednu jí bude devadesát. Když jsem doma, chodím s ní "na špacír", tak říká procházkám. Chodí trochu rozkročená, prý to má z vlaku, kde musela držet balanc. Celý život dělala průvodčí. Špatně slyší, jdeme spolu podél naší řeky a obě mlčíme. Příjemné. Každý den v devět jí musíme dávat prášky na spaní, jinak neusne. Mám ji ráda, ale ona už odpoledne chodí a neustále se ptá: "Už je devět? Máte pro mě prášek? Jinak neusnu!" Já řeknu: "Babi, ještě není devět a prášek máme, neboj." A ona jde do svého pokoje, ale ani tam nedorazí a už se otočí a běží zpátky a ptá se nás: "Už je devět? Máte pro mě prášek? Jinak neusnu!" Máma z toho bývá špatná, táta to už zřejmě vůbec nevnímá, nikdy babičce neodpoví.

Scházíme se na Štědrý den v pět odpoledne. Každý rok. Vím, že letos to hodně řešili, táta se chtěl z rodinné sešlosti vyzout, ale marně. Máme velký, sto let starý dům. Je to ruina, táta barák zdědil a nikdy do něj neinvestoval ani korunu. Dole v přízemí je ta jeho zavřená hospoda, v prvním patře bydlíme my a nad námi je ještě jeden velký, prázdný byt. Bydlíme úplně na kraji našeho městečka, což mně vyhovuje, ale našim ne. Strýc Petr s rodinou u nás vždycky na Štědrý den spí, teta Ludmila a Franta ne, ti jsou místní.

Všichni přijeli načas, nejdřív Ludmila a Franta, hned po nich strýc Petr s rodinou. Strýc vylezl z auta, ale nepoznali byste ho. Na sobě měl navlečenou bílou kombinézu a hned hlásil tátovi, že je to "Chemsplash EKA za tři stovky", modré gumové rukavice, na nohou bílé holínky "Cofra Thermic white S5 CI HRO SRC za devatenáct stovek" a na obličeji jakousi masku s výdechy a filtry, "celoobličejová maska 3M 6900 L po slevě za tři tácy," hlásil tátovi. Požádal nás, ať si všichni vezmeme respirátory. "Nemáme," řekl táta.

"To mi bylo jasný, Karle," řekl strýc Petr a z tašky vyndal sadu respirátorů, které nám rozdal. Táta řekl, že je doma a že to "na tlamě" nosit nebude, načež strýc řekl, že s tím vlastně počítal, a proto se raději sám zabezpečil. Teta Kateřina se tvářila omluvně, ale ona se tváří vždycky omluvně. Měla bílý respirátor a štít, ale nezakrývala ji kombinéza a neměla ani holínky, ani rukavice. Štíty a respirátory měl i Lukáš a Simona, na Lukášově respirátoru byla namalována lebka s hnáty. Trapné. Když jsem se na něj podívala, udělal na mě fakáč. On na mě vždycky dělá fakáče, potřebuje to.

Vytáhli z auta dárky, a to už je vyšla přivítat i tátova sestra Ludmila s Frantou, oba bez roušky a bez respirátoru. Oni přijeli taky autem, ačkoliv to k nám mají pěšky sotva čtvrt hodiny. Franta pracuje v Drážďanech jako obkladač a umí německy. Domů jezdí jednou za měsíc, teď se mu podařilo vrátit dřív, než k nám Němci zakázali jezdit.

Když jsem se na něj podívala, udělal na mě fakáč. On na mě vždycky dělá fakáče, potřebuje to.
Když jsem se na něj podívala, udělal na mě fakáč. On na mě vždycky dělá fakáče, potřebuje to. | Foto: Martin Fendrych

Strýc Petr doma nasadil babičce Milušce respirátor, ale ta věc ji nějak podráždila, dostala prudký záchvat kašle a musela si na chvíli lehnout. Strýc Petr vytáhl stříkací dezinfekci a všecko stříkal, "nechci to chytit, to je snad jasný," vysvětlil.

V šest večer jsme si sedli ke stolu, máma řekla "no tak pěkné Vánoce všem přeju" a strýc Petr vykřikl přes tu svou masku, znělo to podivně přidušeně: "Pěkný Vánoce? Příšerný Vánoce a takhle to bude pořád, tohodle neřádu už se nikdy nezbavíme, dejte na mý slova."

Franta, přítel Ludmily, přinesl dvě lahve Jägermeister Scharf, postavil je před sebe a od začátku si mocně nalíval. "Jedinej způsob, jak přežít Štědrej den, je se ožrat," pravil a intenzivně na tom pracoval. Táta si sedl vedle něj se zjevným záměrem následovat jeho příkladu.

"Jak budete jíst," zeptala se máma, když všem nalila rybí polévku, "nesundáte si ty masky?" Teta Kateřina se tázavě podívala na strýce Petra, ona vždycky dělá jen to, co dělá on, ale bylo vidět, že on tento detail nedomyslel. "Sundej tu opičárnu, Petře," vybídl ho táta, "dyť nemůžeš ani jíst."

"Kdybych si teď sundal masku, tak jsem si ji vůbec nemusel brát," poučil ho strýc Petr. "Nesundám."

Babička Miluška, které už skončil ten strašný záchvat kašle, vykřikla: "Už je devět? Máte pro mě prášek? Jinak neusnu!" Nikdo si jí nevšímal, tak to zopakovala a táta ji tentokrát vnímal a okřikl "babi, nerušte, devět ještě není".

Strýc Petr po krátkém zamyšlení řekl, že si polévku a rybu vezme "nahoru", míněno do bytu, kde budou spát, tam si jídlo sní, pak přijde dolů. Nebude riskovat, že "to svinstvo" chytí. "A co já a děti?" otázala se jeho žena Kateřina. "Vy dělejte, jak umíte," odtušil a šel nahoru. Takže jsme mu tam s mámou odnesly jídlo. Kateřina a jejich děti zůstaly dole. Když strýc Petr odešel, sundaly si respirátory i štíty a jedly normálně. "Ne abyste to na nás prozradili," požádala teta.

Celý večer se bavili o koroně, bylo to naprosto šílené. Když se vrátil strýc Petr, Kateřina, Lukáš i Simona neměli ani štít, ani respirátory, ale hned si je nasadili a on jen znechuceně mávl rukou. Franta od tety Ludmily byl už dost nametený. Táta samozřejmě taky, ale on má neskutečnou výdrž. Máma přinesla cukroví a víno a řekla, že nás "snad zachrání ta vakcína, já na ni tedy dost spoléhám, jinak se děti ani příští rok ve škole nic nenaučí".

Celý večer se bavili o koroně, bylo to naprosto šílené.
Celý večer se bavili o koroně, bylo to naprosto šílené. | Foto: Martin Fendrych

Tátova sestra Ludmila, která pracuje na stavebním odboru na úřadu v Jičíně a je inženýrka stejně jako strýc Petr, ale on vystudoval ekonomii, najednou řekla: "Celý je to podvod."

Táta se zeptal: "Vánoce? To jo, ale na kšefty bejvávaly nejlepší."

"Ne Vánoce. Ten covid a ta vakcína."

"A jak se daří klukům?" pokusila se máma změnit téma.

Neúspěšně, Ludmila se nenechala zarazit: "Vy víte," pokračovala, "že žádnej covid neexistuje, i ty, Petře, to víš, ta kombinéza a maska, to je jen šaškárna, protože to s nima hraješ, určitě ti to vyhovuje, vsadila bych se, že tvým kšeftům pandemie neublížila…"

"No tak čokoláda se kupuje pořád, dokonce letos asi třikrát víc přes internet, já si tedy nestěžuju," hučel strýc přes masku spokojeně. "Ale kdyby to celý bylo fake, tak asi nebudu tak masivně investovat do ochranných prostředků, nebo mě snad máš za blázna?"

Ludmila ho neposlouchala, jela si to svoje téma: "Korona nepochází z Číny, to víme, žádný netopýři z Wu-chanu, tomu blábolu snad nikdo soudnej nevěří, já tedy rozhodně ne. Vyrobili ji v Americe, ten Gejc nebo jak se jmenuje, potřebujou snížit počty lidí ve Spojenech státech i v celý Evropě a proč? Víte proč?"

"Dá si někdo kávu?" tázala se máma, viditelně nešťastná z vývoje slavnostního večera. "Už je devět? Máte pro mě prášek? Jinak neusnu," ozvala se babička. "Babi, je půl osmé," uklidnila ji máma a do pléna dodala: "Takhle se mě ptá pořád, ale jinak je úplně v pořádku." Strýc Petr řekl, že si kávu dá "pak nahoře, tady tedy určitě ne".

Ludmila pokračovala celá rudá, vypila už lahev červeného, ona miluje červené víno a táta říká, že "je jí úplně jedno, jaký je, hlavně když teče", teď už skoro křičela a strýc Petr ji brzdil, že když křičí, tak prská, a když prská, tak "šíří", ale ona se nedala zarazit: "Víte, proč nás chtěj vybít? Aby sem k nám mohlo přijít co nejvíc uprchlíků. O tohle jim jde. Chtěj nás převálcovat. Budeme tu samej muslim a černoch a ženský si budou muset dělat obřízku a ze sexu nebudou mít nic, vůbec nic. Je mi tě líto, Sáro," namířila na mě prst, "tebe to čeká taky, tebe hlavně."

"Já myslel, že obřízka se dělá úplně malejm holčičkám," poznamenal strýc Petr, "takže se to snad Sáry týkat nebude, i kdyby nás, jak ty říkáš, převálcovali, ne?" On vždycky přijde s nějakou technikálií, nezklamal ani teď: "Jinak by mě docela zajímalo, jak tam dělaj tu obřízku teď, jestli ještě pořád ostrým kamenem, nebo…"

"Nebuď tak nechutnej aspoň dneska večer," zasyčela teta Kateřina a můj táta pravil, že jeho by to ale taky zajímalo.

"A ta vakcína," nenechala se zarazit teta Ludmila, "ta vakcína? Víte, že už ji zkoušej v Británii? A víte, co se stalo a co se jim nepodařilo ututlat? - Zdeno," obrátila se na mámu, "došlo nám červený, prosím tě, můžeš? Když tak máme nějaký doma, Franta může dojet…" Táta mámu instruoval: "Vem tu litrovku ze sklepa, ta stačí, už je nalitá." A nalitá teta Ludmila plynule pokračovala: "Ale neutajili to, existujou dokonce fotografie, podali tam jedné pokusné ženě tu vakcínu a víte, co se jí stalo? Obrostla celá chlupama, protáhla se jí dolní čelist a stala se z ní opice!"

"To šlo nějak rychle, ne," poznamenal strýc Petr v kombinéze a přes masku. "Kdy jí to, prosím tě, podali a jak rychle se ochlupatila, za jak dlouho?"

"Nebuď naivní," jela dál Ludmila, "oni maj tu vakcínu dávno a na té nebohé ženě ji zkoušeli už od jara, je to obrovskej malér, obrovskej, vědci vůbec nevědí, co s tím. Další věc, když si tu vakcínu vezmeš ty, Sáro," píchla teď prstem přímo na mě, což nemám ráda, na rodinných seancích se snažím zůstat maximálně neviditelná, neexistující, a jde mi to o to líp, že nejsem hezká a nikdo si mě obvykle moc nevšímá, "tak budeš neplodná, rozumíš? Úplně neplodná."

Na rodinných seancích se snažím zůstat maximálně neviditelná, neexistující, a jde mi to o to líp, že nejsem hezká a nikdo si mě obvykle moc nevšímá.
Na rodinných seancích se snažím zůstat maximálně neviditelná, neexistující, a jde mi to o to líp, že nejsem hezká a nikdo si mě obvykle moc nevšímá. | Foto: Martin Fendrych

Čekala, co já na to řeknu, ale já jsem mlčela.

Strýc Petr zahučel: "Jestli z ní bude opice, tak už jí celkem nemusí zajímat, že bude taky neplodná."

Ludmila na mě: "To ti jako nevadí? Že nebudeš moct mít dítě?"

"Já, teto Ludmilo, vím, co je to neplodná," řekla jsem.

"No tak? Tobě to tedy nevadí?"

Tohle jsou blbé momenty, když mě chtějí zatáhnout do těch jejich hovorů. Normálně třeba na štědrovečerní večeři nebo na našem nedělním obědě, když jsem doma, stačí sedět a přemýšlet si o svých věcech. Třeba si vymýšlím báseň o sojce, která sedí venku na stromě za oknem, o velké, barevné sojce, která zahání sýkorky a chce celý prostor opanovat, ale taky o tom, že ta sojka dělá přesně to, co má a jak má.

"Sáro, tady jsme," mávala na mě teta Ludmila, "tobě nevadí, že nebudeš moct mít děti?"

Teta Kateřina se mně k mému překvapení snažila pomoct: "Třeba se Sára vůbec oočkovat nenechá," namítla. Lukáš, který seděl přímo naproti mně, se rozhlédl, a když viděl, že si ho nikdo kromě mě nevšímá, ukázal mi fakáč a pravil: "No, ono jde taky o to, s kým by jako to dítě měla mít, že jo." Simona, jeho sestra, mu na to řekla, že je blbej a že ji to nepřekvapuje. Oba stále za štítem a v respirátoru. Simona má už několik let hodně ošklivou akné, končí v Praze gympl a vím pozitivně, že taky nemá kluka, ale tvrdí, že už není panna.

Ludmila na mě: "Sáro, je řeč o tobě, prober se."

Udělala jsem tu chybu, že jsem jí nakonec odpověděla: "A co když dítě vůbec mít nechci?"

Na to se ozvala máma: "No, počkej, Sári, snad každá žena… nebo já ti teď asi úplně… tohle by mě tedy opravdu strašně… ale samozřejmě že… já vím… ne, já nevím… ne, k tomu jsme tě snad opravdu nevedli…" Máma je sice učitelka exaktní vědy matematiky, ale pokud se nevyjadřuje rovnicí a je rozčilená, vypadá to přesně takhle, vyráží začátky vět, nedokousne je, začne něco dalšího, nedožvejkne. Nedivím se, že ji táta už roky v podstatě ignoruje.

"Nemám kluka, nejsem hezká, svět okolo mě se viditelně zbláznil, planeta je přelidněná, tak proč bych měla rodit?" Nic takového jsem samozřejmě říct nechtěla, dokonce si myslím, že jsem to vlastně neřekla já, protože bych dítě náhodou chtěla, když balím dárky, tak si představuju, že přebaluju maličké, úplně čerstvé dítě, to mě na tom tak baví. Ale když jsem to nevyslovila já, tak kdo teda?

Nemám kluka, nejsem hezká, svět okolo mě se viditelně zbláznil, planeta je přelidněná, tak proč bych měla rodit?
Nemám kluka, nejsem hezká, svět okolo mě se viditelně zbláznil, planeta je přelidněná, tak proč bych měla rodit? | Foto: Martin Fendrych

"Dnešní mladý," zahučel přes masku strýc Petr, "kdo by jim rozuměl? K životu jim stačí mobil a tyhlety sociální sítě, čemu se pak jako divíš," dodal k mé mámě.

"Nicméně to, že vakcína proti covidu způsobuje neplodnost, je pravda," dodala teta Ludmila. Vypila na ex deci a půl červeného, sáhla po litrovce vína a dolila si, přičemž asi třetina vychrstla na mámin sváteční, bílý, krajkový ubrus a já nemohla neslyšet, jak máma potichu zaúpěla, na ubrusy si ona potrpí. Pak vstala, odběhla do kuchyně pro pytlík soli a červený flek na ubruse posypala.

Nedokázala jsem zůstat mimo: "Ve skupině testujících vakcínu firmy Pfizer otěhotnělo během sedmi měsíců 23 žen," poučila jsem je. "Výsledky si můžete najít na internetu."

Strýc Petr přes masku: "Internet je pro vás svatej, co?" Jeho žena se mě přes respirátor znovu zastala: "Ty bys, Péťo, bez internetu tu svou čekuládu taky neprodal, tak se tady nedělej. A pozor, vlevo dole se ti odchlipuje maska." Strýc na to pohoršeně: "Stála tři tácy, tři tácy, šmejd jeden."

Karel od tety Ludmily zamumlal: "Tak to su-undej, n-ne?"

"Už je devět? Máte pro mě prášek? Jinak neusnu," ozvala se babička Miluška. Máma ji uklidnila, ještě má čas. Táta ke Karlovi: "A v takovýhle pakárně já tady žiju. Víš, co ti řeknu? Co jsem zavřel hospodu, oct jsem se úplně v hajzlu."

Zeptala jsem se Ludmily, co říká na těch třiadvacet žen, které přišly do jináče, na což mi odpověděla s hodně nadneseným úsměvem typu "ty jsi ale opravdu blbá": "Nesmíš věřit všemu, holčičko." Chápete? Po tom všem, co nám tady navykládala, já "holčička" nesmím věřit všemu.

Lukáš na mě udělal nenápadnej fakáč, Simona mu už hodně nahlas sdělila, že je blbej, a mně řekla, že ona by dítě chtěla, i když je svět přelidněný. Lukáš utrousil: "To bys neměla mít ksicht jak povrch Marsu, Símo," a Simoně vrhkly do očí slzy a stékaly na respirátor. "Už je devět? Máte pro mě prášek? Jinak neusnu," mávala babička v čele stolu oběma rukama a máma vzala budík a ukázala jí, že má ještě dost času.

Potom se rozdávaly dárky. Strýc Petr si nejdřív šel nahoru vypít kávu a sníst "pár kousků, hlavně pumprnikl, protože ten tedy Katka nepeče, neumí" a teta Kateřina řekla, že to, že ho nepeče, neznamená, že pumprnikl neumí, a dodala, že všichni budou muset na strýce Petra čekat, jestli mu to nevadí, na což on opáčil, že "přece nehoří".

"Nechcete se jít zatím spolu bavit, děti?" řekla moje máma Lukášovi, Simoně a mně a Lukáš se jí zeptal: "Proč?" Na to už máma mlčela a dala se do uklízení nádobí ze stolu. Pomohla jsem jí. Karel už načal druhou lahev Jägermeister Scharf a Ludmila dokončovala tu litrovku horšího červeného ze sklepa. "Kdyby koronáč skutečně existoval," oznámila, "alkohol by ho spolehlivě rozpouštěl. Ale on neexistuje."

Když na něj nevěříš, je to jako s pánbíčkem, nemůže na tebe.
Když na něj nevěříš, je to jako s pánbíčkem, nemůže na tebe. | Foto: Martin Fendrych

Pak vyprávěla mému tátovi, jak měla její kolegyně na úřadě covid, ale Ludmila se nelekla, šla za ní domů a vysvětlila jí, že koronavirus existuje pouze v našich představách, a to je na něm právě nebezpečné. "Když na něj nevěříš, je to jako s pánbíčkem, nemůže na tebe." Pak tu kolegyni, svou šéfovou, prý objala, i když měla skoro devětatřicítku horečku, "musela jsem si k ní skoro lehnout do postele, ale chtěla jsem, aby pochopila, že je to celé vy-my-šle-né, vy-my-šle-né."

Můj táta spadl do léčky: "No a chytlas to, Ludmilko?"

Začala se chechtat jak blázen, úplně se svíjela na židli a křičela: "Co bych asi tak chytila, Karlíčku, co? Je to pět dní, pamatuješ, druhej den jsem přece šla k vám úplně zdravá, ú-pl-ně-zdra-vá a nic, nic. Ani vy jste to nechytli."

Strýc Petr stále nasazen v kombinéze, holínkách, rukavicích a celoobličejové masce, kterou později nesundal ani při rozdávání dárků, podotkl cosi, co bych byla ráda řekla i já, kdybych ještě chtěla cokoli říkat: "Možná jseš přenašeč bez příznaků, ty jsou nejhorší. Měla bys bejt v karanténě."

Teta Ludmila už viditelně ovíněná skoro zajásala: "Karanténa je pro kretény," a Lukáš na mě ukázal a udělal fakáč a babička se zeptala na prášek na spaní, na což Kateřina poznamenala, že "toto je tedy hotový očistec". Nebylo jasné, jestli myslí naši babičku Milušku nebo naši tetu Ludmilu.

Když se vrátil strýc Petr v plné polní a pod maskou mimochodem už pořádně zpocený a celý rudý, šli jsme do obýváku ke stromečku. Nebudu popisovat, co kdo dostal, jsou to vždycky kupy věcí, věci, věci, věci, ale oba tátovi sourozenci už roky odmítají návrh, abychom si dárky přestali nadělovat. Strýc Petr i teta Ludmila řekli jasně, v tomto se výjimečně shodnou: "Bez dárků by to nebyly Vánoce. Vánoce jsou hlavně dárky."

Vyjmenuju jen ty tekuté. Máma letos nedostala obligátní voňavku, nýbrž pětilitrový kanystr s nápisem Anti-Covit (Anti-Covid) alkoholová dezinfekce 5L. Řekla, že je to "opravdu, ale opravdu strašně krásný a praktický dárek" a že "Ježíškovi strašně moc děkuje". Táta dostal dvanáctiletou whisky Johnnie Walker Black Label 12Y a oznámil Karlovi, že si ji schová "na ještě horší časy". Babička Miluška dostala vaječný koňak Božkov, který si ihned otevřela a zavdala si přímo z láhve. Když jsme byli asi v polovině dárků, seděla sama na konci pokoje ve starém ušáku a stále dokola opakovala "už je devět, máte pro mě prášek, jinak neusnu", ale nikdo už ji nevnímal, takže ani nevím, kdy s tou větou přestala.

Máma rozdala moje obálky zabalené do krásného okrového papíru a všichni si je otevřeli a já bedlivě pozorovala, jak se kdo tváří. Každý dostal jednu obálku a v ní jednu báseň. Někteří list s básní odložili rovnou k papírům na vyhození (strýc Petr a Kateřina), máma si svoji báseň přečetla a jemně nesouhlasně zavrtěla hlavou. Ona na poezii tedy skutečně není. Strýc Petr otevřel okna, že se musí větrat a že jsme ještě nevětrali. Teta Ludmila nejdřív dost dlouho držela báseň obráceně, hlavou dolů a pokoušela se ji zjevně neúspěšně číst, pak chybu napravila, vstala a pravila: "Já vám to přečtu, jo?"

"Ne," poprosila jsem, "tady ne."

"Aha, tak to je od Sáry," ukázala na mě prstem, ona strašně ráda na někoho ukazuje. Přikývla jsem a vysvětlila, že jsem už dlouho neměla žádnou brigádu, tudíž jsem nevydělala ani žádné peníze, nemohla koupit dárky, a proto všem dala básně.

"Básničky," opravila mě moje máma.

"Básně," odmítla jsem kapitulovat.

Ludmila si poněkud vrávoravě vylezla na židli a kupodivu docela dobře, asi právě proto, že byla už hodně opilá a bez zábran, zarecitovala:

"housenka spásá list

a myslí si

maku maka ma kvist

maku maka ma kvist

pozoruju ji zvysoka

a myslím si

že zeleně je divoká

že zeleně je divoká

a když se skloním

slyším ji

maku maka ma kvist

maku maka ma kvist

a taky úoú haju oú

úoú haju oú

ach jsem si jist

to vzdychl list

maku maka ma kvist

maku maka ma kvist

úoú haju oú

úoú haju oú."

Nejsem žádná samožerka, to skutečně ne, ale líbilo se mi, jak to teta četla, jako by věděla, o čem to je. Jenomže všichni ostatní se smáli a Franta dokonce pronesl větu: "Tak to je teda konina všech konin." Lukáš na mě udělal fakáč a strýc Petr mu řekl, ať toho nechá aspoň na Štědrý večer.

Maku maka ma kvist  maku maka ma kvist  a taky úoú haju oú  úoú haju oú...
Maku maka ma kvist maku maka ma kvist a taky úoú haju oú úoú haju oú... | Foto: Martin Fendrych

Po tetě Ludmile se ozvala taky sestřenice Simona, že tu báseň, co dostala, přečte nahlas. Na židli si nestoupla, ale i ona to recitovala docela slušně:

"ledová řeka

ji ochlazuje

její touhu

pozorována

vystupuje po jinovatce

stoupá na svetr

děkuje řece

řece netečně ledové

ukloní se

pozorována

se závistí a chtíčem

jako ona pozoruje tichý tok

se závistí a chtíčem

jenž byl ukojen

obléká se

na druhém břehu

na suchém stromě

číhá dravec

jde sama podél řeky

nesmírně čerstvá

nesmírně sama."

Nikdo nezatleskal. Samozřejmě že ne. Panovalo dlouhé rozpačité ticho. Strýc Petr řekl, že mám "básnické střevo", a Lukáš se mě zeptal: "Ty se teď koupeš nahá v řece, jo?"

"Je to báseň," zašeptala jsem, ačkoliv jsem chtěla mlčet, nemá přece smysl někomu vysvětlovat, co je báseň, když to nechápe.

Lukáš se rozhlédl a pokračoval: "No, já abych tamtudy náhodou zrovna nešel." Začal se nepříjemně smát. Nikdo jiný se nesmál.

Najednou bylo deset večer pryč a já si uvědomila, že neslyším babičku a že jsme jí nedali prášky na spaní a že když je nedostane, bude v noci bloumat po bytě a naříkat a nikdo nebude moct spát. Šla jsem k ní. Seděla stranou v křesle, jako by spala, hlavu sesunutou na stranu. Vypadala divně, cize. Klekla jsem si k ní, "babi, babi!" Nic. Nic se na ní nehýbalo. Nic se v ní nehýbalo. V tu chvíli jsem pochopila, že nedýchá, že umřela.

Ona dnes večer umřela.

Bylo to jako v nějaké strašně smutné, strašně temné básni. Napadlo mě, že to musí být báseň, že se to nestalo, nemohlo se to stát, jenom si to představuju. Ale nebyla to pravda, nepředstavovala jsem si to, stalo se to.

Nikdo jiný si babičky stále nevšiml a já tam před ní klečela a viděla jsem poprvé v životě smrt a měla jsem takový… nevím, takový jakoby posvátný pocit, pokud něco posvátného existuje. A ano, teď už vím, že existuje.

Vstala jsem, objala babičku a brečela jsem.

Ona dnes večer umřela.
Ona dnes večer umřela. | Foto: Martin Fendrych

Najednou stáli všichni kolem nás, skláněl se k nám i strýc Petr v kombinéze a masce jako nějaký kosmonaut z astrálu a mě napadlo: sundej to, projev jí úctu! Ale mlčela jsem.

Máma vzala babičku Milušku, svoji mámu, za ruku a měřila jí tep, strašně dlouho jí měřila tep, ale v babičce už nic netepalo, její srdce se zastavilo. Měla zavřené oči a celá jako by povadla, poklesla. Někdo řekl, nevím kdo, nechci vědět, kdo to vyslovil, nechci lidi nenávidět: "Vlastně je to pro vás nejlepší dárek…"

Strýc Petr nade mnou zahučel: "Zajímalo by mě, Ludmilo, jestli umřela na covid… Víš, jak to myslím."

Ale Ludmila si ho nevšímala, skrývala obličej v dlaních, štkala, nahlas plakala a máma taky plakala a já jsem brečela, jen táta s Karlem si u stolu zřejmě nalili další Jägermeister Scharf, protože jsem tátu slyšela, jak říká "tak na Milušku" a Karel se po něm pokusil opakovat "taaknamuulušku" a já si vzpomněla, co o tátovi říká máma: "Pro něj je všecko příležitost dát si panáka."

Pak jsem se oblékla, vzala si mobil a šla brečet ven. Chtěla jsem zavolat Ivetě, co spolu bydlíme v Praze, jenomže Iveta to nebrala. Viděla jsem upozornění Instagramu, tak jsem ho otevřela. Lukáš Fakáč tam pověsil fotku babičky Milušky po smrti, jak se k ní sklání strýc Petr v bílé kombinéze a masce jako nějaký kosmický anděl. Lukáš k fotografii připsal: "Tohle je první mrtvej člověk, co jsem kdy viděl."

"Babička není žádnej mrtvej člověk, ty kreténe!" vykřikla jsem do tmy. "Babička pro mě nikdy nebude mrtvá!"

Pak jsem šla kus za město k řece, našla jsem místo, kde se dalo dobře sejít k temnému proudu, svlékla jsem se a vlezla do ledové vody.

Konec

 

Právě se děje

před 1 hodinou

Junior Lamparter předčil na MS dospělé sdruženáře, Vytrval byl 22.

Rakušan Johannes Lamparter udržel vedení po skoku a stal se sdruženářským mistrem světa na velkém můstku. Devatenáctiletý Rakušan mezi dospělými triumfoval jen tři týdny po té, co získal juniorský světový titul. Nejlepším českým reprezentantem byl tentokrát Jan Vytrval, který obsadil 22. místo, což je jeho nejlepší umístění na vrcholné akci.

před 1 hodinou

Štafeta běžkyň na lyžích byla na MS osmá, vyhrály Norky

České běžkyně na lyžích zajely na mistrovství světa nejlepší štafetu od Sappora 2007. Čtveřice Kateřina Razýmová, Petra Nováková, Kateřina Janatová a Petra Hynčicová skončila v Oberstdorfu osmá. Na světový trůn se v závodě na 4×5 kilometrů vrátily Norky, tentokrát ve složení Tiril Udnes Wengová, Heidi Wengová, Therese Johaugová a Helene Marie Fossesholmová. Naopak selhaly obhájkyně titulu Švédky, které obsadily až šesté místo.

Štafetu skvěle rozjela Razýmová, která po prvním klasickém úseku předala na prvním místě. Nováková se snažila udržet Norky Heidi Wengové a Rusky Julie Stupakové, ale v závěru prvního dvouapůlkilometrového okruhu odpadla a v tom druhém jí došly síly. Propadla se na osmé místo. O další příčku pak klesla Janatová, ale finišmanka Hynčicová dostala Češky na osmé místo před Kanadu. V elitní desítce byly na MS Češky naposledy před čtrnácti lety, kdy ještě s Kateřinou Neumannovou obsadily pátou příčku.

Další zprávy