Před koncem roku nabídl britský týdeník Economist úsměvné a přitom mrazivé počtení. Sestavil (neúplný) soupis poznatků svých zpravodajů z celého světa o tom, jak se v různých zemích říká úplatkům.
Tak třeba ukrajinští policisté požadují "pokutu", přestože si vybrané peníze vzápětí strčí do vlastní kapsy.
Na hranicích mnoha zemí, zjistili zpravodajové časopisu, se často používá označení "odbavovací poplatky". Po jejich zaplacení nemusíte pozorovat, jak vaše zavazadla, případně váš kontraband, čekají na podlaze, kde celníci pomalu a rozvážně zpřeházejí jejich obsah.
V Indii se obdobně mluví o "rychlých penězích", které umožní, aby bylo úřední povolení vydáno dříve, než je obvyklé.
Velcí konzultanti a malý dárek na víkend
Oblíbené při privatizacích v postkomunistických zemích byly vysoké honoráře pro "konzultanty". Ti byli najati proto, aby "nějak" u svých politických kontaktů zatlačili ve prospěch svých nových chlebodárců.
Vybrat vhodné konzultanty a správně je zaplatit nemusí být jednoduché. To už se snáze jedná třeba s nigerijskými policisty, kteří si srozumitelně řeknou o "něco malého na víkend". V severní Africe se témuž říká ještě jasněji "malý dárek".
V mnoha zemích světa, zjistili zpravodajové Economistu, se úplatkům nenápaditě říká "obálka". Etiketa zde totiž velí nepředávat peníze odkryté, nýbrž vložené právě do obálky.
Zato v Mexiku, Angole či Mozambiku drobní korupčníci žádají o zakoupení místní limonády. Jestli si uplacený opravdu za získané peníze pořídí tento vcelku neškodný nápoj, je samozřejmě jiná věc.
V Iráku si úředníci řeknou o "dobrou kávu". A abychom zůstali u nápojů: když vám ozbrojenec v Keni řekne, že zapeklitou situaci byste mohli prodiskutovat nad šálkem čaje, víte, že máte vyhráno. "Čaj" je totiž tady synonymem pro úplatek.
Malebné slovní spojení "pět českých na stole" či Ivánkův "kapřík" a "jabka" se do výběru nedostaly. Ale asi není nutné litovat, že Česko tentokrát uniklo pozornosti.
Příspěvek na volební kampaň
Economist nebyl shovívavý ani ke státům považovaným za vysoce vyspělé. Štědré příspěvky na předvolební kampaň významných politiků v USA rovněž zařadil mezi skryté úplatky. Jak dodal, do nepsaných pravidel pak patří, že lobbista v jeden den předá předvolební příspěvek, a teprve někdy později naznačí, co by za něj vlastně chtěl. Jednak to líp vypadá, a navíc se pak dá obtížněji prokázat souvislost mezi vyplacenými penězi a politikovou protislužbou.
Ani v této souvislosti do výčtu nepronikli M. Sinha Rádžív ze souostroví Mauritius a Lájos Bács z Budapešti, které kdysi uváděla mezi svými sponzory Občanská demokratická strana. První jmenovaný tehdy jakýkoli příspěvek popřel, druhý neříkal nic, protože byl už řadu let po smrti. Tihle stínoví dárci ze záhrobí by sice soupis obohatili, ale je to přece jenom už téměř dvanáct roků, tak kdo by vzpomínal...
Kde se úplatkům nejvíc daří
Přestože je tedy korupce všudypřítomná, není všude stejná.
To už není výsledek náhodného pozorování novinářů, ale výzkumné práce Jakoba Svenssona z univerzity ve Stockholmu. Ten se prokousal dostupnými údaji a dospěl k závěru, že rozsah korupce ovlivňují různé dílčí faktory.
Například otevřenost hospodářství země k dovozu cizího zboží zvyšuje možnosti pro pašování, a rostou tedy i snahy o podmazání celníků. Svoboda tisku naopak podle Svenssona míru korupce snižuje, protože korupčníci mohou být v tisku odhaleni. A tak podobně.
Nejzákladnější poznatek je však ten, že celkově úplatky nejlépe rozkvétají tam, kde je hodně byrokratických předpisů. A naopak, čím menší je zasahování úřadů do života jednotlivce, tím menší je i prostor pro vyžadování úplatků.
To je i pro úplně běžného člověka docela srozumitelné měřítko k odhadu, jak velkou korupci může v zemi, i své vlastní, očekávat.
