Od Květné neděle jsme se po roce znovu ocitli ve velikonočním týdnu. Čeká nás Velký pátek, připomínka ukřižování Ježíše Krista, a těch sedm dní pro křesťany vyvrcholí v neděli na Boží hod velikonoční, kdy končí půst. Pro nekřesťany je pak důležité Velikonoční pondělí, koleda, pomlázka.
Už loni jsme prožili absurdní, nenormální, nejpodivnější Velikonoce za desítky let. Kostely zůstaly tiché, zavřené, žádné pašije, žádné slavení Ježíšova vzkříšení, žádné společenství. Koledníci, pokud dodržovali vládní nařízení, přišli o pomlázku, o to krásné, divoké, bujaré tažení vesnicemi a ulicemi. Život stál dolů hlavou.
Letos to neseme ještě hůř. Máme za sebou velmi únavný covidový rok, který poznamenalo už více než 26 tisíc smrtí oficiálně spojených s koronavirem a zřejmě i tisíce dalších, které zůstaly statistikám utajeny. Smrt, již jsme se naučili schovávat do nemocnic a za plenty, se k nám natvrdo přihlásila, běhá mezi námi s kosou a nedá se nevidět. Zřejmě každý už má okolo sebe své covidové mrtvé, mrtvé svých blízkých, přátel. Z toho na člověka nemůže nepadat tíseň, mnoho lidí pociťuje strach. Dalšími cloumá vztek, ptají se, kdo za to může, hledají viníka.
Napětí ve společnosti měsíc za měsícem stoupá, cítit to je nejen na sociálních sítích. Nerozumíme, proč se nám to stalo, proč tak podivně trpíme. Chceme to hodit na Čínu, na vládu, na neschopné vůdce, ale úzkost, obavy o budoucnost to nezažene.
Letos na Velikonoce nesmíme nikam vyjet, Brňané, Ostraváci, Plzeňáci, Pražané, lidé z měst nesmějí na chaty. Nesmějí na pomlázku. Do kostela je povolen vstup jen velmi omezenému počtu věřících, ostatní jsou odkázáni na on-line přenos, který ale, to už dobře víme, nenahradí společenství.
Těžká doba pro trpělivé staré ženy a muže nejen v domovech pro seniory, strašně těžká doba pro mladé lidi, kteří se cítí chyceni v pasti, odříznuti od svých komunit, od možností navazovat vztahy, žít spolu. Pro děti, které nemohou do školy za kamarádkami a kamarády. Šílená doba pro lidi, kterým zkrachovala živnost, ale i pro ty na home officu, opět bez kontaktu. Žijeme v jakémsi "fešáckém vězení".
A do toho, jako každý rok, Velikonoce se svou prapodivnou, absurdní zvěstí. Příběh Ježíše, který celý náš systém, veškeré naše představy o úspěšném životě a jeho smyslu bez váhání staví na hlavu. Ano, my jsme zvyklí, že jsou dnes události stavěny na hlavu, že se z pravdy vyrábí lež a ze lži pravda, ale on to dělá jinak. Ježíš sám sebe, nikoli druhé, nikoli cizí události, nabízí v pro nás převrácené, těžko přijatelné podobě. Pro věřící je to Syn boží, který nabízí bezmocného, světu na pospas vydaného Boha.
Směšný král na oslátku
Vlastně je to šílené, my bychom přece chtěli pravý opak, ať už máme jakékoli představy o světě okolo sebe, ať jsme leví, praví, středoví či jací. Chtěli bychom, aby i ostatní byli leví, praví, středoví či jací. Toužíme po převaze, po síle, po moci, po vítězství. Po Bohu mstivém a vítězném.
Do toho covid-19, okem neviditelný, nepostřehnutelný virusíček, který z našich návyků a jistot udělal kůlničku na dříví a který se zlomyslnou radostí ukazuje, kdo je kdo. Kdo je schopný, kdo empatický, kdo nápomocný, kdo sobecký, kdo blázen, kdo odpovědný, kdo milující, kdo nenávistný.
Do chaosu, ve kterém jsme se obzvlášť my v Česku ocitli, znovu cválá ten směšný Ježíš na oslátku, na nezajetém, nevytrénovaném oslátku, na němž ještě nikdo neseděl. Lidé ho vítají jako krále, ale co je to za krále, když neumí (aspoň pro své vyznavače) zrušit covid nebo rakovinu? Co je to za krále, když si jede do Jeruzaléma pro smrt, nikoli na korunovaci? Chceme někoho takového? Jak je možné, že tenhle popravený Bůh založil celosvětovou křesťanskou civilizaci? A jsme my vůbec křesťanská civilizace? Jsme jako Ježíš, který zcela vědomě jede na oslátku na smrt, jede prohrát s Pilátem, jede prohrát s vlastními lidmi a popřává nám absolutní svobodu? Podobáme se v něčem tomu Ježíši, který poslouchá svého Otce a nemá naprosto žádné ambice?
Je to strašný kontrast, Velký pátek a Velikonoční pondělí, nebe a dudy. Ukřižovaný Bůh versus švihání dívek pomlázkami, aby "nám" rodily, aby městu a světu dávaly děti. (Já vím, dneska to tak nikdo nebere, dneska je to mnohem spíš "prostě zvyk", aby se něco dělo, aby rok nebyl tak strašně fádní, koupíme si pomlázku, kdo by ji pletl, trochu vymrskáme a hodně popijeme, jakož hodně popíjíme i jindy.)
Byl to strašný kontrast, Velký pátek a Velikonoční pondělí, ale v době covidu najednou přestává být. V době šestadvaceti tisíců mrtvých "navíc", v době strachu ze smrti, v době lockdownů, dětí doma u počítače, nedobrovolného omezení a uvěznění nabývá obraz Ježíše na kříži a obraz prázdného hrobu, tedy zmrtvýchvstání, zásadně nové hodnoty, zásadně nového významu.
Tenhle neambiciózní Syn boží, král židovský, do světa přináší smysl oběti, představu, že "smysl života je v moci oběti" (jak učil starozákoník, profesor Jan Heller). V křesťanské víře se jede sám obětovat za nás, jede věřícím i nevěřícím nabídnout výhled nikoli na smrt, ale za smrt, nestrach ze smrti. Je to absurdní Bůh, který nediktuje, ale jen a jen nabízí.
A kupodivu, ačkoliv nabízí čiré "bláznovství", má mraky následovníků. Stačí se rozhlédnout okolo sebe, kolik lidí se dnes taky obětuje, kolik žen i mužů nezištně pomáhá, hledí víc na druhé než na sebe. Jistě, mnozí z nich Ježíši nevěří, nejsou žádní kristovci, ale stejně dělají něco, co se do "filozofie" našeho světa, do učení o ambici a nutnosti úspěchu, úspěchu coby smyslu života vůbec nehodí. Jako by to ten Ježíš bez ambic, Ježíš na kříži, nakonec snad proboha vyhrál…
