Martin Fendrych Martin Fendrych | Komentáře
Aktualizováno 31. 8. 2016 11:29

Věra Čáslavská: Kdo podstoupí riziko, postaví se světu a čelí mu s odvahou, toho čeká sebeúcta

Věra Čáslavská byla vlastenka a hájila naše národní zájmy. Viděla je tak, že máme mít cenu pro druhé, nejen pro sebe.
Čáslavská byla něco jako Havel v sukních.
Čáslavská byla něco jako Havel v sukních. | Foto: ČTK

Zemřela gymnastka Věra Čáslavská, ve světě jedna z nejznámějších Češek. I u nás ji znala většina, především ti starší. A určitě všichni, kteří pamatují rok 1968, ruskou okupaci a letní olympiádu v Mexiku, kde získala neuvěřitelné čtyři zlaté medaile.

Čáslavská byla fantastická bojovnice. To jsou mnozí sportovci a jistě všichni olympijští vítězové. Ona měla ale něco podstatného navíc, co nemá zdaleka každá slavná žena nebo muž: pokoru a úctu ke svobodě. Potřebu žít svobodně a dávat to veřejně najevo.

Tahle československá gymnastka si mohla přepychově žít jako světová hvězda. Jenomže pohodlí odmítla. Nešlo jí jen o sebe, chtěla, aby dobře, tedy volně, co možná nejvíc svobodně, žili všichni Čechoslováci. Díky svým prostým gestům po absolutním osobním vrcholu zažila totální (totalitní) zavržení.

Bolševický režim ji odepsal poté, co v Mexiku, po okupaci Československa, při ruské hymně otočila hlavu od soupeřky ze SSSR směrem do země a později doma podepsala Vaculíkovu petici Dva tisíce slov. Vyhodili ji z ČSTV (Československý svaz tělesné výchovy a sportu). Živila se nějaký čas jako uklízečka. Až později směla trénovat gymnastky u nás i v Mexiku.

Byla fantastická, fenomenální gymnastka, ale taky měla jasno o tom, co je dobré a co je zlé. A dávala to jasno veřejně najevo. Tvrdě za to platila.
Byla fantastická, fenomenální gymnastka, ale taky měla jasno o tom, co je dobré a co je zlé. A dávala to jasno veřejně najevo. Tvrdě za to platila. | Foto: ČTK

Z Čáslavské se stal během jejího života pojem, ikona. Byla symbolem nezaprodání se, nesehnutí, odvahy, pevnosti. Právě proto, že nezavřela oči a nelhala, nesouhlasila s okupací vojsky Varšavské smlouvy. A nesla za to tvrdé následky.

Věru Čáslavskou jsme moc potřebovali. Tu její neuvěřitelnou solidaritu s námi. Solidarita je dnes skoro sprosté slovo. Zříct se něčeho ve prospěch slabých a utlačovaných, to se nenosí. Pomoct aspoň málo uprchlíkům? Většinově odmítáme. Ale přesně tohle Čáslavská udělala, pomáhala slabým Čechoslovákům svým příkladem, svou obětí. Obětovala slávu, aby ukázala, jakou cenu pro ni má svoboda. Nejen její, i naše. A o to jde, nejen o moji svobodu, ale i druhých.

Tento postoj neopustila ani po pádu bolševika. Pracovala pro Václava Havla. Později se nerozpakovala dát jasně najevo, co si myslí o Miloši Zemanovi. Žena, pro kterou pravda nebylo jen slovo, ale podstata života. Žádná filozofka, ale ženská, která měla jasno. Podporovala Ukrajince ve snaze odstranit proruského prezidenta. I později, když Rusové v Donbasu vedli hybridní válku a ukradli Krym.

Věra měla jasno

Čáslavská měla jasno. Obyčejné, prosté jasno. Tohle je v pořádku, tohle není. Vzácná vlastnost. Instinktivně rozlišovala dobré a zlé. O svém gestu v Mexiku řekla: "Když začala hrát ruská hymna, dolehla na mne její nabubřelost. Z těch tónů se na mne valila rozpínavost, okupantská agrese. A já odvrátila hlavu zcela instinktivně."

Tenhle instinkt dnešní Česko zoufale, životně potřebuje. Instinkt ke svobodě, instinkt proti agresi, útlaku, proti lži.

O Rusku před dvěma lety řekla: "Samozřejmě nemůžeme přehlížet, že v Rusku bijí demonstranty, zavírají lidi, kteří kritizují Putinův režim, vyjíždějí proti homosexuálům. Vadí mi megalomanský přístup, s jakým zdevastovali přírodu, pracovně ždímali lidi při výstavbě olympijského komplexu..." Žádné komplikované myšlení, jasno.

V rozhovoru pro Aktuálně.cz popsala, co ji v životě posilovalo, když nemohla sehnat práci a stala se z ní persona non grata: "Nedávno byli za mnou Japonci, kteří se už teď připravují na svou druhou olympiádu v roce 2020. Ptali se mne, jaké je moje životní krédo. Tak jsem jim citovala spisovatelku Judy Chicagovou, která napsala: Kdo podstoupí riziko, postaví se světu a čelí mu s odvahou, toho čeká obrovská odměna – sebeúcta."

To je síla. A znovu to "čáslavské jasno": kdo podstoupí riziko, postaví se světu a čelí mu s odvahou, toho čeká sebeúcta. Pro nás dnes zásadní zvěst. Co má smysl? Podstoupit riziko (nic nám jako celku nyní není vzdálenější), postavit se světu (my se před světem uzavíráme a kňouráme) a mít odvahu. Odvaha se váže na riziko.

Nám chybí odvaha dát azyl čínským exulantům, křesťanům, kteří prchají před útlakem. Chybí nám odvaha přijmout pár stovek nebo tisícovek muslimských uprchlíků, projevit minimální solidaritu, i když v jejích zemích zuří válka a v zemích jako Řecko či Itálie humanitární krize. A pak nám tedy chybí sebeúcta. A s ní sebevědomí.

Čáslavská, česká ikona, se nerozpakovala otevřeně mluvit taky o prezidentu Zemanovi. Vysvětlila, proč se odmítla dostavit na Hrad, když byla vyhlášena nominace českých sportovců na olympiádu. Řekla, že nemohla jít na Hrad, "kde sedí prezident, jehož programem je msta, intriky, rozeštvávání společnosti." Proč? "Lidé potřebují pozitivní vzory. Dodnes vidím Karla Schwarzenberga, jak pokleká před korunovačními klenoty, když se vystavovaly při vzniku České republiky. A teď si to srovnejte s tím, co nám předvedl pan Zeman."

Obyčejný obraz, obyčejné srovnání. Mimochodem, Čáslavská byla vlastenka a hájila československé a později české národní zájmy. Viděla je tak, že máme mít cenu pro druhé, nejen pro sebe. Její odvaha nám bude chybět.

 

Právě se děje

Další zprávy