Týden trval pátý ročník Prague Pride, festivalu sexuálních menšin. V sobotu kulminoval v hlavním městě Průvodem hrdosti. Rozjařeně, dunivě táhl Prahou z Václavského náměstí přes Vltavu na Letnou. Má u nás taková akce ještě smysl?
Stojí za to, i když nejste součástí LGBT (lesby, gayové, bisexuálové a transsexuálové) komunity, průvod zažít. Ten letošní (stejně jako minulé) měl tři atributy: veselý, přátelský, masivní. Policie uváděla 15 tisíc lidí, ale na stránkách Prague Pride se píše o 35 tisících účastníků průvodu. Když se sejde 15 až 35 tisíc lidí, je to hukot, dav. Veselá, roztančená a naprosto pokojná megapárty.
Ještě jeden přívlastek nesmím zapomenout zmínit: je to pestrá párty. Tyhle průvody, pochody, jsou neskutečně pestré, nejen duhovými barvami, nápady, národnostmi, ale taky maskami, převleky a muzikou, která pochod provází.
Zažít v poslední době v Česku akci, která není prosycena kverulantstvím, odporem k něčemu, nespokojeností s něčím či někým (prezidentem Zemanem počínaje a běženci z islámských zemí konče), ale radostí, legrací, spokojeností a normální, nikoli nenávistnou sounáležitostí, tancem a zpěvem, to je výjimečné. Už za to pochod Prague Pride stojí. Plus ona nešedost, nejednobarevnost.
Tázal se mě v neděli na ten průvod jeden křesťan, nikoli katolík, nýbrž protestant, s neskrývaným odporem: „Co jako slavěj? Proč se scházej? Nikdo jim přece nic nedělá, ne?“ Typická reakce. Když už homosexuálové a lesby získali registrované partnerství, co ještě chtějí? Co si to dovolují? Ať jsou rádi, že jsou rádi. Samozřejmě ještě dodal, že „ta akce je odporná“. Zřejmě měl na mysli některé převleky, zdůrazněné spodní prádlo nebo pohlaví. A pravil, že „tihle lidé nemají co zabírat Prahu“.
Odpověděl jsem mu, že tak třeba dávají najevo spokojenost a radost, když už, u nás poměrně dlouho, nemusejí skrývat svoji sexuální orientaci. Jeho reakce: „Takže se jako budou chlubit, že jsou teplí nebo trans?“ Žádné vytahování jsem ale v průvodu nezaznamenal. Nejde o chlubení, o vystrčenou výlučnost, nýbrž o dosažení jakés takés rovnosti.
Prague Pride mezi Západem a Východem
Nedělejme si velké iluze; přiznat u nás v nemalé části rodin, nejen katolických, ale třeba i na venkově nebo ve městech v sekulárním prostředí, že jste se narodili jako gay nebo lesba, není vůbec tak lehké, jak to zvenčí vypadá. Znám několik čerstvých případů. LGBT komunita je stále menšina čítající málo procent. Menšina má vždycky potíže. Zvlášť ta, která je vnímána jako zásadně odlišná. Možná i proto bylo jedním z letošních hesel Všichni jsme stejně teplí.
Průvod míjel tabule, na kterých autoři upozorňovali, jak jsou pronásledováni gayové a lesby kupříkladu v Rusku, na ruskou homofobii. To je další důležitá role Prague Pride. Jsme na široké hranici mezi Západem a Východem. Rusové se mohou dívat na pochod LGBT iniciativy v postkomunistické zemi; Praha je blíž než Berlín nebo Londýn. Pochod hrdosti může být jistou nadějí pro Rusy s jinou sexuální orientací. (Když to šlo v Česku, půjde to jednou i u nás.)
V sobotu v Praze probíhala ještě jedna akce, Pochod pro rodinu. Pořádali ho Mladí křesťanští demokraté (MKD). Jako na potvoru zrovna v den průvodu Prague Pride. Proč? Místopředseda MKD Jan Gregor to vysvětlil: „Pokud bychom ho dělali jakýkoli jiný den, tak bychom nezískali takovou pozornost.“ Takže se svezli, na to jim byli gayové a lesby dobří. Na Pochod pro rodinu přišlo jen sto lidí. Klasická familie netáhne.
To je další zásadní moment Prague Pride. Mnohé lesby a gayové jsou šťastní, že se jim u nás líp vede, že když chtějí, mohou spolu oficiálně, legálně žít se státním štemplem. Proto ta radost. Samo sebou, chtěli by víc, kupříkladu prosadit, aby si homosexuální pár směl osvojit dítě a nemusel hledat různé finty, jak se k chlapcům či holčičkám dostat. Mají tedy navíc společný cíl, program. A vzdorují, i dnes, tlaku.
Láska je láska. Láska je jen jedna
S klasickou rodinou je to horší. Mluví se o její krizi, o krizi rodiny. Nevzdoruje tlaku, ale únavě, obrovskému množství rozvodů. Mladí se dnes běžně odmítají sezdat, žijí na psí knížku, na hromádce, aby se nevázali. Nedovedu si představit nějaký veselý, mnohatisícový pochod Family Pride. Jistě, rodina je brána jako totální samozřejmost. Normál. Co tedy slavit, že. Ale ten rozdíl tu je: na jedné straně se slaví, na druhé často panuje únava a nezájem.
Zároveň platí: gay či lesbický pár má úplně stejné krize a těžkosti jako pár heterosexuální. Ale třeba dítě je pro ty první absolutní vzácnost. A pro ty druhé?
V odporu ke gay a lesbické rodině (pokud ti dva žijí spolu a vychovávají dítě, co tvoří jiného než rodinu?) je stále velmi aktivní katolická církev v Česku. Dnes mnohem víc „dole“ než „nahoře“. Tím nahoře nemyslím Boha, Ježíše či Ducha svatého. Myslím osvíceného papeže Františka.
Katolická církev, jež u nás stála zásadně proti registrovanému partnerství a stejně vehementně odmítá osvojování dětí gayi a lesbami, přitom selhává v podpoře, oslavě, propagaci rodiny. Nedokáže u ní udržet ani vlastní věřící. (I katolické rodiny se rozpadají, i když ne tolik jako sekulární.) Nedokáže oslovovat nevěřící a přivádět je do kostela, k Bohu. Asi i proto si našla nepřátele v LGBT, proto křičí: Oni ničí klasickou rodinu. Potřebuje své selhání na někoho hodit.
Měli by mít lesby a gayové právo osvojit si dítě? Nahradit mu „děcák“? Měly by mít lesby právo na umělé oplodnění, aniž by musely kamuflovat, že jako chodí s mužem? Je těžké rozumně vysvětlit, proč ne. Protože dítěti pak bude chybět muž nebo žena v rodině? Chybí v mnoha heterosexuálních. Takže ano, měli by to právo mít. Jak říká můj známý homosexuál, křesťan: „Láska je pořád láska. Láska je jen jedna.“
