Situace má viníky na obou stranách. Nedůtklivý autor s pocitem nedoceněnosti, usmýkaný převahou negativních recenzí, se střetl se současnou českou časopiseckou a novinovou kritikou, jejíž úroveň je přinejlepším nevyrovnaná a jejíž předsudky, jak ukázal případ Viewegh, jsou značné.

Dalšími faktory, které vstoupily do hry, jsou zřejmě nereálná očekávání od domnělého spasitele české prózy, na kterého se alespoň v 90. letech netrpělivě čekalo, a na druhé straně touha autora dobýt úplně všechny mety, být zároveň autorem nejčtenějším i žhavým adeptem na Státní cenu za literaturu či aspoň na Magnezii Literu, kde o nominacích rozhodují odborné komise. Jak říká, neumí se smířit s tím, že jej nemají rádi úplně všichni, ale jen většina.

Viewegh tedy vytáhl do nedůstojného boje, který se již dávno nedrží věcné roviny. Ve svém Báječném roku se poměrně podrobně věnuje recenzentům svých knih, naznačuje jejich lidské slabiny a jejich neschopnost jemu dílu skutečně porozumět - na rozdíl od řadových čtenářů, kteří ho chápou, protože ho chválí.

Sami kritici ovšem nejsou nevinnými oběťmi. Někteří z nich stále ještě evidentně odmítají opustit představu literatury jako vznešeného, elitního umění očišťujícího a snad i povznášejícího své čtenáře. Krásné literatury, která v zájmu zachování vlastní krásy musí umět odloučit zrno od plev a bránit si svou zrnitost. Odmítají přijmout stratifikaci literatury na bezpočet vrstev, které odpovídají bezpočtu vyprávěcích kódů i úrovní čtenářské citlivosti.

V době, kdy i kádrování literatury na vysokou a populární již začíná ztrácet smysl, se někteří kritici nesmířili ještě ani s tímto členěním a s nutností rozlišovat. V rámci boje o zmíněné zrno Vieweghovy romány serióznější literární kritika spíše ignoruje, zbývají tedy noviny a populární časopisy. Nejčtenější deníky dnes oslovují početné, méně náročné publikum. Tomu logicky odpovídá také hloubka a odbornost kulturních recenzí. Nehledě na to, že čím je autor populárnější, tím rychleji je třeba recenzi otisknout a časový tlak na recenzenta roste.

Z několika Vieweghových výroků je znát, že mu z duše mluví spisovatelka Helle Helle, jejíž citát v knize uvádí: "Čtenář je pro mě někdo, kdo beze zbytku pochopí, co mám na mysli."

Nechce se ani věřit, že by Viewegh jako bývalý nakladatelský redaktor a člověk, který má o literatuře velmi dobrý přehled, mohl s něčím takovým souhlasit. Kniha je přece dílo otevřené nesčetným interpretacím. Přesto se u něj setkáváme s představou, že jeho knihy lze číst správně a nesprávně.

Ve své úvaze Českým spisovatelem snadno a rychle pronesené v Německu tento spisovatel řekl: "Kritik je pro českého spisovatele stejně užitečný jako volně pobíhající pes pro cyklistu." Další špatné pochopení kritiky. Ta je přece pro spisovatele určená nanejvýš v druhém sledu, v první řadě je dialogem s dílem a s jeho čtenáři.

Posledním nepochopením jsou opakované výzvy kritikům, aby sami byli tak úspěšní tvůrci či zábavní společníci, jako je on sám. Od toho tu kritik věru není. Nemusí umět dobrou knihu napsat, ale musí jí umět rozumět. Nemusí umět nahlédnout do hlavy spisovatele, ale musí umět přinést o díle (nebo spíše nad dílem) zprávu, která bude objevná, nová.

S odvážnou teorií přišel na stránkách Aktuálně.cz Pavel Kroulík, když naznačil, že celá kniha může být konstrukcí napsanou tak, jak si autora kritici představují. A proč ne? Nahrávala by tomu skutečnost, jak často si Viewegh nabíhá na smeč, jak ukázkově staví na odiv to, co ostatní dráždí. Byla by to sice návnada laciná a nikam dál nevedoucí, nicméně legitimní. Odpovídala by také na výše položené pochybnosti o autorově chápání úkolu kritiky. Přitom by dílo neztratilo nic z přitažlivosti pro čtenáře, kteří chtějí svého autora vidět právě takového.

Autorovu vztahu ke kritice přiznává dokonce hlavní roli u této knihy Petr Fischer v recenzi v magazínu Týden. Fischer uvádí, kdo je skutečný kritik: ne autor libovolného názoru na knihu, ale někdo, kdo přichází s vlastní kůží na trh. Ten, který umí svým postojem zdůvodnit, proč vidí dílo právě takto a ne jinak.

Nedá mi to abych neocitoval prvorepublikového publicistu Josefa Kodíčka, který vedl s Karlem Čapkem Rozhovor o kritice:

"Většina kritiků se domnívá, že jejich hlavním úkolem je soudit dílo, jak tu bylo řečeno. Pravý kritik však soudí sebe. Nemá mít umělec trému před kritikou, nýbrž kritik má mít trému před dílem. Jemu klade dílo otázky, jeho vnímavost, citlivost, styl, světový názor zkoumá. (...) Kritik, který nezápasí s dílem, jako zápasil autor se svou látkou, který v průběhu práce necítí hrůzu z úkolu, jejž si předsevzal, z jeho velké odpovědnosti, koho se nechápe zoufalství, dokud nezmohl své látky, (...) kdo nerozpoutal a znovu nezmohl (...) vášně svého života, (...) kdo nemá přesvědčení, že vidí dílo poprvé a nově, zrakem neopotřebovaným, kdo se při kritickém psaní neoddá plné pokoře a nerozpoutá celou statečnost, kdo prostě nepřiblíží se hlubokým silám života, - není kritik, nýbrž recenzent."#reklama

Vida, jak umí být deník jednoho spisovatele podnětný. Ostatně když může Šifra mistra Leonarda rozpoutat debatu o morálce církve, proč by nemohl Vieweghův Báječný rok otevřít diskusi o poslání literární kritiky?

Autor je spolupracovníkem kulturní rubriky Hospodářských novin