reklama
 
 

Spojence potřebujeme, musí to ale být zrovna potížisté Evropy?

10. 7. 2019 11:30
Je pro nás Visegrád přínosem, nebo olověnou koulí? Oč bychom přišli, kdybychom jej neměli? To je naše kvadratura kruhu, zvlášť po posledním summitu EU.

Neměli bychom odejít z Visegrádu? Táhne nás k zemi, nemáme to zapotřebí. Jsme integrovaní v EU, potřebujeme ho ještě vůbec? Tuhle otázku bývalo kdysi slyšet od Čechů, mívali jsme pocit, že jsme premianty regionu.

Překvapením bylo, že tentokrát a v téhle podobě jsem ji slyšel veřejně od mladého Slováka. Že by ta země udělala už takový skok, že by jí ostatní v regionu včetně Čechů připadali jako koule u nohy? Tu otázku položil v Bruselu prezidentce Zuzaně Čaputové, která tam přicestovala na svoji první návštěvu a setkala se také s krajany.

Prezidentka mu dala diplomatickou a zároveň přímou odpověď, kterou bychom mohli podepsat i my: "Se všemi sousedy musíme udržovat dobré vztahy, geografii si nevyberete. Visegrád nám může pomoci splnit leccos, co Slovensko potřebuje." Rozuměj: o Zemanovi nebo Kaczyńském si můžu myslet své, ale reprezentuji stát a státy mají své zájmy a musí spolu vycházet. Vzápětí ovšem Čaputová pokračovala: "Nebudu ale mlčet a budu se distancovat pokaždé, když dojde k porušování akademických svobod, nezávislosti soudů nebo veřejnoprávních médií." Rozuměj: neztotožňuji se s tím, co se děje v Polsku nebo v Maďarsku, a budu to říkat veřejně. Podobně mluvila i v pozdějších interview. Žádné silácké řeči, které by vyvolaly diplomatickou roztržku, ale zároveň zásadovost.

Visegrád jako symbol potížistů

Pro nás Čechy je dnes Visegrád oříškem. Visegrád, tedy Polsko, Maďarsko, Slovensko a my. Ta značka je dnes v Evropě synonymem potížistů, těch, kdo do soukolí sypou písek. Berou plnými hrstmi dotace, dovedou brzdit a bourat, nikoli už stavět. Polsko a Maďarsko jsou dnes vyloženě černými ovcemi Evropské unie. Slovensko je otazník, Čaputová vzbudila v zahraničí velkou naději. Zároveň to jsou naši sousedé. Jak s nimi všemi vycházet a zároveň nepřipustit, aby nás Evropa vnímala jako ze stejného těsta? Stává se to velmi rychle.

Visegrád je svým způsobem plodem existence Československa, jsou to naši tehdejší přímí sousedé. Je plodem blízkých kontaktů i společných akcí tehdejší antikomunistické opozice. Chartisté se přátelili s lidmi ze Solidarity, setkávali se tajně v Krkonoších, Poláci ilegálně tiskli část českého samizdatu. Havel měl blízko ke Kurońovi a Michnikovi. S Maďary bylo kontaktů míň, ale přesto byly: s Györgyem Konrádem a dalšími.

Od pádu komunismu měly všechny tyto země podobný osud: zbavily se ho simultánně, vyšly ze stejného marasmu, všechny chtěly co nejdřív do západoevropských institucí EU a NATO. V tomhle spolu držely, vzájemně se podporovaly a tlačily na západní Evropu jako blok. To byl raison d´être Visegrádu. V jednotě je síla. Dnes už se ale jejich zájmy a hlavně praxe výkonu politické moci liší.

Střední Evropa: Unesená část západní Evropy

Střední Evropa má dvě různé roviny: kulturně-historickou a politickou. Obojí se odrazilo v pověstném textu Milana Kundery, v němž přišel s pojmem střední Evropy. Razil a vymyslel ho kdysi ve Francii ještě za komunismu, aby Západ přesvědčil, že politicky jsme sice byli součástí komunistického bloku, ale neměli by nás házet do jednoho pytle s moskevským Východem, protože kulturně tam nepatříme. Že jsme byli unesenou částí západoevropské civilizace. Rozuměj, kam se snad jednou vrátíme.

Historicky máme mnohé rakousko-uherské společné dědictví, viditelně i skrytě: stejná nádraží, stejné budovy škol, stejnou architekturu velkoměst, vycházející z Vídně. Spisovatele, kteří žili občas tu, občas tam a většinou se dorozumívali německy. V tom jsme jiní než Baltové nebo Balkán.

Navíc nikde na světě nejsou Češi a česká kultura tak populární jako v zemích Visegrádu. To všechno musíme udržovat a kultivovat. Čtyři země si k tomu zřídily dokonce zvláštní Visegrádský fond. V tom je naše specifikum.

Politicky to je komplikovanější. Všechny tyhle státy se formovaly po první světové válce, mezi sebou si pěstovaly rivalitu, překlopenou občas v nepřátelství, na počátku i ozbrojené. Žádná spolupráce. Ve druhé válce dopadly různě: Polsko okupované napůl Stalinem a napůl Hitlerem, Maďarsko zase Hitlerův spojenec a po válce poražený stát, Slovensko se odtrhlo, nejdřív Slovenský štát, potom povstání, návrat do Československa. Všechny spadly pod komunismus a všechny z něj ve stejnou chvíli vyšly. A dva teď likvidují liberální demokracii, na níž stojí EU.

Stačí to všechno k tomu, aby dnes formovaly nějaký blok? Všechny se integrovaly do většího celku Evropské unie, kde si hájí své zájmy v kontextu hráčů celého kontinentu. Aby v tom uspěly, potřebují každá spojence. Klíčové jsou v tom pro ně velké země, sám Visegrád nestačí.

Kvadratura kruhu

Zahraniční politika musí dělat všechno pro to, aby udržela dobré vztahy se sousedy. Předválečné Československo to nedokázalo. Bylo to ale vůbec možné, šlo by to bývalo dělat jinak, když se u sousedů dostaly ke slovu autoritářské režimy? Výsledkem ovšem bylo, že v prvních hodinách napadení se proti nám postavili všichni a každý si něco sebral. Mezi sousedy jsme neměli spojence. Pro stát asi to nejhorší, co ho může potkat.

Dnes česká diplomacie stojí před kvadraturou kruhu. Sousedy si rozhádat nemůžeme, navíc politické poměry se tam určitě jednou změní. Zájem státu velí usmívat se a být milý.

Zároveň ale s tím, co se v posledních letech děje v Polsku a v Maďarsku, nemáme hodnotově nic společného. A doufejme, že ani v budoucnu mít nebudeme. Nemáme polské podřízení soudů, veřejných médií a veřejných institucí vládnoucí straně. Nemáme polskou veřejnou televizi, která jako by z oka vypadla komunistickým časům s jejich prvoplánovou propagandou. Nemáme jejich podřizování veřejného života, kultury a školství katolické církvi, dnes jistě nejbohatší a politicky nemocnější síle v zemi. Nešílíme z toho, že gayové mají právo na život jako každý jiný člověk, a ženy necháme rozhodovat o svém těle. Nemáme maďarské ovládnutí parlamentu, médií, veřejných institucí i soukromých médií jednou stranou a jedním člověkem. Od dob Václava Klause od nás nemusela žádná univerzita odejít jako teď v Maďarsku.

Máme vůči těmto sousedům nějakou strategii? Koherentní politiku? Obávám se, že ne. Jednak vůbec nemáme koherentní zahraniční politiku, prezident si dělá svoji, premiér svoji (přičemž jistě sleduje i zájmy svých firem, situovaných ponejvíc v Německu), ministr zahraničí má svoji. Neptejte se, jestli to je pro středně velkou zemi dobře. Není.

A jednak ji nemáme vůči sousedům a vůči té kvadratuře kruhu. Řídíme se tu instinktem, tu momentálním nápadem, tu osobními vazbami, tu zvykem.

Český politický i mediální mainstream je zatím dost homogenní a autoritářství a podřízení vládě jednoho člověka v Polsku a Maďarsku ve své většině odmítá. Stále zdůrazňuje principy liberální demokracie.

Ovšem část české pravice není vůči nacionalistickým akcentům a ostentativnímu konzervativismu u sousedů imunní stejně jako část domácích médií. Líbí se jim, že Orbán a Kaczyński jdou do konfliktů s EU, líbí se jim jejich odmítání otevřené liberální společnosti. Láká je politický vliv katolické církve na společnost. Dokonce i některým bývalým disidentům nevadí, že veřejná média musely u sousedů opustit stovky novinářů nebo že soudy tam ztratily nezávislost. Nemluvě o proputinovských silách, pro něž je manou cokoli, co jde proti EU. Orbánův příklon k Moskvě v některých kauzách vyvolává jejich potlesk. Antiliberální internacionála.

Chybí nám koherentní politika

Výsledkem tápání české diplomacie byl třeba premiérův postup na nedávném evropském summitu. Odjel do Bruselu, aniž by doma proběhla debata o tom, jaké zájmy tam český stát bude mít. Polsko a Maďarsko jasno měly. Tedy v tom, co nechtějí: nechtějí na šéfa komise Franse Timmermanse. A český premiér tuhle jejich rétoriku přebral a boj proti Timmermansovi prezentoval jménem Visegrádu jako náš hlavní zájem pro příštích pět let v unii.

Musel se takhle identifikovat se zájmy Varšavy a Budapešti? Budeme z toho něco mít? Odpověď může těžko být jiná než záporná. Tím spíš, že Slovensko, také člen Visegrádu, se v tom nijak neangažovalo a naopak v tichosti pracovalo na prosazení svého kandidáta (Maroše Šefčoviče) na nějaký špičkový post v EU. Český premiér neprosazoval žádnou českou tvář.

Premiér sice nebyl vůči Visegrádu v jednoduché situaci, Česko tomuhle uskupení zrovna předsedá. Nemusel v Bruselu ale vůbec za Visegrád vystupovat, tam je každý stát sám za sebe. Evidentně je víc ponořen do svých problémů než do zahraničního vyjednávání.

Podobně odmítavě se Česká republika chovala v poslední době i na jiných fórech unie. Třeba když spolu s Polskem, Maďarskem a Estonskem zablokovala záměr 28 států EU zlikvidovat do roku 2050 uhelnou energetiku. Všimněte si, že v tom chybělo Slovensko.

Nepřipustit Visegrád versus EU

Do jaké míry se ztotožňovat s Visegrádem, tedy s bývalými postkomunistickými sousedy? V němž dva se každým dnem vědomě vzdalují od liberální demokracie a druzí dva ji hlásají? Patříme do západní Evropy, patříme do EU. Není v našem zájmu se kvůli Visegrádu vyčleňovat z jejího mainstreamu. V naší zahraniční politice není princip "My proti všem" a "My vám to osladíme" tím, co nás, desetimilionový stát, posune dopředu.

A co takhle působit na Varšavu a Budapešť, aby své nedemokratické kroky zvážily a aby vrátily výhybku na typ společnosti, jaká převažuje v západní Evropě? V níž se lidem dýchá nejvolněji a žije nejlépe? To by přeci taky mohla být role dobrého souseda. Říkat, že s tím, co dělají, nesouhlasí nejen západní Evropa, ale i jiné státy v regionu? Že tady nejde o dělítko západní/východní Evropa, ale Evropa demokratická versus autokratická? Na to jsme ale teď slabí, koalice, premiér, prezident ani opozice na nic takového nemají myšlenky ani sílu.

Má Visegrád pro nás dnes smysl? Není obdobou Malé dohody, kterou jsme měli před válkou s Rumunskem a Jugoslávií a která pak vyčichla? Smysl má jako všechna dobrá pouta se sousedy. A větší smysl bude mít, až bude s to přinášet pozitivní nápady a Evropu obohacovat. Zatím nic takového nepředvedl.

Je vnitřně rozpolcen, v dnešní konfiguraci s Varšavou a Budapeští nám nic nepřináší. V našem zájmu je nepřipustit hypotézu Visegrád jako celek versus západní Evropa.

autor: Petr Janyška | 10. 7. 2019 11:30

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama