V průběhu dvacátého století studovalo Rusko zahraniční politiku dobře. Ve dvacátých letech sice začínalo s velmi avantgardní mezinárodně-politickou doktrínou, která se opírala o existenci nadnárodních tříd a ignorovala rozdělení světa do státních útvarů, ale docela rychle se naučilo chovat podle tehdy běžných imperativů klasické státocentrické geopolitiky.
Počátky tohoto obratu leží v době exkomunikace Trockého ze SSSR a vítězství Stalina a jeho koncepce "socialismu v jedné zemi".
Podobným způsobem se dá interpretovat i vývoj po konci studené války. Rusko po určité době uznalo svoji prohru a udělalo vcelku pochopitelnou věc: Jako poražený začalo kopírovat strategii vítěze Spojených států. V praxi se to projevilo obdivem vůči americkým stratégům studené války a přejímáním amerických zahraničně-politických konceptů.
A tak se dnešní Rusko učí vnímat svět očima amerických hráčů na globální šachovnici. Pomalu opouští hru o území a přejímá pravidla "geoekonomické" hry, ve které se soupeří o kontrolu nad trhy, nad energetickými zdroji a jejich přepravními trasami.
Toto vnímání světa je, na rozdíl od dělení světa na třídy vykořisťovaných a vykořisťovatelů, zrovna v kurzu a Rusové nechtějí zůstat v aplikaci geoekonomiky pozadu.
Průběh rusko-ukrajinského sporu o cenách dodávek ruského plynu ale ukazuje, že Rusko plně nechápe pravidla této hry a že se má ještě hodně co učit.
Neuvědomilo si, že zdroje ekonomické a energetické moci vyžadují mnohem sofistikovanější zacházení než zdroje hrubé moci vojenské. Zatímco účinnost vojenské síly závisí "pouze" na schopnosti mobilizovat své vlastní vnitřní zdroje (převést materiální a lidský kapitál do konkurenceschopných zbraní), účinnost "ropné zbraně" stojí a padá s kvalitou vztahů se zákazníkem a odběratelem nerostných surovin.
K tomu, aby se z Ruska stala skutečná energetická velmoc, nestačí pouhá kontrola ložisek a těžařských společností (Jukos). Vedle toho je nutné vypěstovat si spokojené a důvěřivé zákazníky.
Zdrojem moci Ruska nejsou ropa a plyn ležící pod Sibiří, ale ropa a plyn, které si kupují jeho zákazníci.
Pokud se dodavatel o svého zákazníka dobře stará, bude si i zákazník vážit dobrých vztahů se svým strategickým energetickým partnerem a v zájmu tohoto partnerství čas od času přimhouří oko nad porušováním lidských práv, podpoří jej v jednáních o vstupu do WTO a podobně. Taková byla až donedávna realita ruské energetické moci ve vztahu k Evropě, podobný je i vztah mezi Saudskou Arábií a USA.#reklama
Přerušením dodávek plynu na Ukrajinu Rusko oslabilo svoji pozici energetické mocnosti jednoduše tím, že narušilo strategickou vazbu mezi zákazníkem a dodavatelem.
Rusko vystrašilo zákazníky a poškodilo pověst důvěryhodného dodavatele. K zastavení dodávek Ukrajině nedošlo kvůli neplnění smluvních podmínek, ale kvůli její proevropské politice po oranžové revoluci. Evropa si napříště nemůže být jistá, že plnění smluvních podmínek z její strany bude dostatečnou zárukou pro pokračování dodávek ropy a plynu.
Důsledkem reakce vystrašeného evropského zákazníka bude oslabení ruského mocenského postavení. Pro Rusko nepříznivá reakce může mít různou podobu: podpora obnovitelných zdrojů energie, výstavba jaderných elektráren, úsporná opatření či větší teritoriální diverzifikace importu ropy a plynu.
Třeba se i evropský řidič a volič naučí pravidla dnes tak oblíbené geoekonomické hry a přehodnotí svůj postoj k členství Turecka v EU. Třeba si oblíbí kaspickou ropu, která přes Turecko obchází nevyzpytatelné Rusko, jež se tak křečovitě snaží hrát roli energetické velmoci.
