Vít Beneš | Komentáře
21. 3. 2006 0:01

Vít Beneš: USA a historické paralely

Uvažování o mezinárodní politice je plné stereotypů a historických paralel. Plní důležitou úlohu - pomáhají nám relativně jednoduše a rychle se orientovat v nekonečně složité sociální realitě mezinárodních vztahů, ovšem za cenu určitého zkreslení. Z tohoto důvodu je užitečné čas od času narušovat zažité a testovat jejich životaschopnost.

Stereotypy jsou odrazem naší minulé zkušenosti a jejich "testování" není ničím jiným než jejich srovnáním se zkušeností dnešní.

Častým stereotypem je vnímání Spojených států jako spolehlivého ochránce slabé, liberální a postmoderní Evropy. Evropa jako Venuše je podle tohoto modelu váhavá, má sklon k appeasementu vůči hrozbám, které se na ni valí a jedině rozhodné jednání USA je zárukou její bezpečnosti.

Samozřejmě, tento stereotyp se opírá o historickou zkušenost dvou světových (původně evropských) válek, kdy v nouzi nejvyšší přispěchaly Spojené státy Evropě na pomoc. V tomto modelu je zahraniční politika USA pravým opakem chování Francie v roce 1938.

Že je tato paralela živá, dokazují mnohé úvahy a komentáře o roli USA ve válce proti teroru. Mluví se o tom, že Evropa by měla po vzoru Ameriky skoncovat s appeasementem vůči teroristům a islámským fundamentalistům. Objevuje se inflace komentářů, že tváří v tvář militantnímu islámu musíme obnovit transatlantické pouto, že Amerika jediná nás může zachránit, tak jako nás kdysi zachránila před Hitlerem.

Blaničtí rytíři už v USA nejsou

Nejsem si jistý, že dnešní Spojené státy hrají ve světě stejnou roli, jakou hrály před 60 lety.

Amerika už nemůže hrát roli blanických rytířů, protože Blaník se stal součástí frontové linie a jeho vojáci bojují v poušti na nepřátelském území.

Napadá mě jiná paralela - připodobnění dnešní zahraniční politiky USA k zahraniční politice Francie ve 20. letech 20. století, byť při vědomí toho, že i toto srovnání může mít určité nedostatky. Vztahy mezi USA a Irákem / Íránem v mnohém připomínají spíše bezprostřední kontakt mezi Francií a Německem ve 20. letech, než postoj Ameriky vůči nacismu během 2. světové války.

Naše dva paralelní příběhy začínají v roce 1918, respektive 1991.#reklama

Na konci 1. světové války Francie a její spojenci nenapochodovali do Berlína a nedošlo k poválečné okupaci okleštěného Německa (Německo přišlo o nemalou část svého území, hlavně na Východě). Podobně ani USA a jejich spojenci v roce 1991 nedobyli Bagdád a nedošlo k okupaci okleštěného Iráku (centrální irácká vláda ztratila kontrolu nad kurdskými oblastmi). Po nějakém čase však došla Francie k názoru, že se jednalo o chybu a rozhodla se ji v roce 1923 napravit jednostranným aktem okupace části Německa (Porúří), která měla na jedné straně zajistit splácení válečných reparací, na druhé straně ji lze chápat jako "preemptivní" obsazení části území potencionálního agresora.

Když napochoduje cizí velmoc

Vztahy mezi USA a Irákem (možná i muslimským světem obecně) tři roky po zahájení irácké operace mohou v mnohém připomínat vztahy mezi Francií a Německem rok po zahájení okupace Porúří. Okupace Porúří proběhla bez posvěcení meziválečné Společnosti národů a jenom dále prohloubila pocit ponížení a frustraci Němců ze stávajícího Versailleského systému. Jediným důsledkem francouzské okupace (1923-1925) bylo to, že napomohla, spolu s hospodářskými krizemi, vehnat Němce do rukou extremistů.

Je docela dobře možné, že dnešní Iráčané (obyvatelstvo zemí Blízkého východu) mají stejný pocit frustrace a bezmoci, když vidí, že k nim může kdykoliv napochodovat cizí velmoc. Stejným způsobem jednala Francie s Německem v roce 1923.

A jak to bylo dál? Až do roku 1933 sice v Německu fungovala demokratická "Výmarská republika", ale byla slabá a mnozí Němci ji považovali za produkt onoho nespravedlivého Versailleského systému.

Frustrace německého obyvatelstva, jeho špatná zkušenost s tehdejšími liberálními demokraciemi (Francií) a hospodářská krize byly živnou půdou pro růst nacionálního extremismu (dnes jeho místo zaujímá extremismus náboženský). Růst pravicového extremismu v Itálii a Německu způsobil dominový efekt a extrémní pravice nabývá ve 30. letech na síle i ve zbytku Evropy, země ohrožené německým nacionalismem nevyjímaje. Růst pravicového extremismu na úkor liberální demokracie totiž zaznamenala nejen celá střední Evropa, jižní Evropa, Balkán, ale i Evropa západní a samotná Francie.

Podobně dnešní vzestup (pravicového) náboženského extremismu v islámských zemích má za následek růst pravicového extremismu ve státech, které se cítí islámským fundamentalismem ohroženy. Kruh se uzavírá.

Česko(slovensko) jako divák

Obstojí paralela meziválečné Francie se současnými Spojenými státy při pohledu na tehdejší československou a dnešní českou bezpečnostní strategii? K tomu není třeba mnoho fantazie.

Do určité doby zastávala Francie vůči Německu pozici nesmiřitelného jestřába. Nebála se obsadit Porúří a zaujala nekompromisní postoj v odzbrojovacích (dozbrojovacích) jednáních na začátku 30. let, které mohou vzdáleně připomínat současnou roztržku týkající se Iránu - s tím rozdílem, že tehdy bylo atributem moci válečné námořnictvo, zatímco dnes je to jaderná technologie.

Československo se vždy cítilo Německem ohroženo a v té době mu zbývala jediná alternativa - rozhodlo se pro alianci se státem, jehož odpor vůči Německu byl nejsilnější: s Francií.

Pro Československo bylo typické, že ve zlomových okamžicích svých dějin mohlo jenom jako divák sledovat běh času. V roce 1938 jsme mohli jenom přihlížet dohodě mezi Francií, Německem, Velkou Británií a Itálií. V 50. letech jsme z povzdálí sledovali další klíčový okamžik vlastních dějin - jak Francie, očividně vedena silným pocitem sebereflexe při pohledu na chyby Versailleského systému, stojí u zrodu naprosto odlišného evropského poválečného uspořádání.

A co na to náš paralelní příběh? To je zatím jenom hudba vzdálené budoucnosti.

Autor je výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů v Praze

 

Právě se děje

Další zprávy