Co si vlastně hlavní vládní strana myslí o speciálním zdanění bank, dnes není vůbec lehké zjistit. Léta platilo, že přes podnikatelskou Občanskou demokratickou stranu něco takového nemůže projít. Když ČSSD opakovaně navrhovala pustit peněžním ústavům žilou, ODS je srdnatě bránila s tím, že by to destabilizovalo celý sektor a zapříčinilo ekonomický úpadek.
Putinova invaze na Ukrajinu ale mnohé změnila - a nutnost jí čelit náhle probudila v občanských demokratech krom jiného i silné sympatie k zvláštnímu zdanění bank. Navzdory tomu, že v Evropě o něčem takovém přemýšlí jen minimum států. A dokonce i navzdory tomu, že unie se už odhodlala společně zatížit speciálními odvody energetické podniky - a takto získané peníze pak přerozdělit národním vládám, aby z nich mohly financovat své podpůrné a záchranné programy. Údajně pravicovému ministrovi financí Zbyňku Stanjurovi (ODS) to ale nestačí a dál chce přikládat pod kotel. Dokonce s argumentem, že za apetit, který dostal, si banky mohou samy.
Po letech herkulovského odporu pravice vůči obdobným záměrům komunistů a sociálních demokratů s nimi tedy nakonec přichází sama vláda Petra Fialy (ODS) - nominálně jeden z nejpravicovějších kabinetů, jaké tato země měla.
Za válečný úrok
Energetické firmy, banky a rafinerie se před českým státem mají otřást, protože dosahují nadměrných zisků a ve válečné situaci je každá koruna dobrá. Vládní marketingový tým tak začal mluvit o "válečné dani" - co na tom, že ceny energií, pohonných hmot i úrokové sazby začaly stoupat už dávno před zahájením Putinovy agrese.
A aby to ho nebylo málo, mají Fialovi ministři evidentně problém i definovat, kdy vlastně zisk začíná být "nadměrný" - a u koho je třeba jej hlídat. Pokud ho teď mají především energetické firmy, nedává smysl, že stát v nejdůležitější z nich - polostátním ČEZ - koncem června schválil jako většinový vlastník dividendu pouhých 48 korun na akcii, když mohl žádat podstatně více a ve výsledku tak získat miliardy. Znamená to tedy, že ještě v létě ČEZ nadměrný zisk neměl?
Chaos v energetice naštěstí vyřešila zářijová unijní dohoda, že firmy s jadernými, uhelnými a obnovitelnými elektrickými zdroji odevzdají na pomoc vše, co utrží nad cenu 180 eur za megawatthodinu. Sluší se přitom pro spravedlnost dodat, že se to podařilo za vydatného přispění českého minstra průmyslu a obchodu Jozefa Síkely (za STAN), který evropská jednání coby zástupce předsednické země řídil.
Finanční sektor ovšem stále jasno nemá. Peněžní ústavy se nyní sice těší z opravdu vysokých zisků, budiž ale připomenuto, že rostou z velmi nízkých covidových čísel. Data České národní banky ukazují, že se v tomto ohledu jen vrátily na úroveň z let 2018 a 2019. Přesto si na ně ministerstvo financí chce došlápnout mimo jiné s argumentem, že ČNB drží vysoko úrokové sazby - a ony z toho profitují. Tak to ale v hospodářském cyklu přece chodí. Když centrální bankéři drží míry na nule či ještě níže, vláda také nespěchá komerčním bankám něco dorovnávat - zvládnout výkyvy a chystat se v tučných časech na ty hubené je jejich byznys.
Co od nich tedy vláda vlastě chce? Nejprve to měla být "válečná daň" - solidarita bankovních domů se zemí, jež čelí ruskému hybridnímu útoku. Pak se debata stočila k tomu, že mají až příliš pohodlný život s dobře úročenými úložkami u ČNB. A nyní ministr Stanjura začal mluvit o tom, že si za vše vlastně mohou jen a jen samy: "Pokud by banky dlouhodobě byly vstřícnější vůči svým střadatelům, nabízely jim lepší podmínky na běžných a spořicích účtech, tak by neměly tak vysoké zisky a my bychom řekli, že se o ty peníze se svými klienty dělí. Ale to se neděje v dostatečné míře. To je myslím pravý důvod, proč jsme o tom začali přemýšlet," řekl v rozhovoru pro server Info. Takže už nejde o válku, jen se ministrům nezdají úroky na spořicích účtech?
Cíl neznámý
Pokud má pravicový ministr financí opravdu v úmyslu začít bez pádných argumentů vybírat desátky od bohatých firem, měl by být alespoň schopen říci, jaký zisk považuje za "nepřiměřený". Banky nyní profitují podobně jako před covidem - a nic nenasvědčuje tomu, že by to tehdy byl Stanjura považoval za nepřijatelné.
Těžko se tedy ubránit podezření, že prostě jen potřebuje, aby mu peněžní ústavy pomohly se záchranou zhrouceného rozpočtu. V takovém případě by se jako elegantní řešení nabízela možnost využít Národního rozvojového fondu. Ten už před drahným časem vznikl za oboustranného souhlasu s bohulibým předsevzetím, že stát v jeho rámci připraví velké infrastrukturní projekty, které pak banky zafinancují. Nyní by tak mohly desítkami miliard podpořit například stavbu bytů či silnic a tratí. To by ovšem stát musel nejprve splnit svou část úkolu, což se mu dosud trestuhodně nepodařilo.
Vše tedy bohužel nasvědčuje tomu, že ministr financí je nyní bez ohledu na následky ochoten zavést prakticky jakoukoli mimořádnou daň, jen aby nemusel přiznat, že předvolební slib o nezvyšování těch všeobecných je absolutně neudržitelný. Strukturální deficit státního rozpočtu však stále dosahuje zhruba 200 miliard korun ročně a speciální berně nemohou více než přiznání nevyhnutelné pravdy o něco oddálit.
Jsme tak svědky bizarní situace, v níž pravicová strana prosazuje zátah na finanční ústavy, proti němuž v opozici po právu hlasitě brojila jako proti něčemu ekonomicky naprosto zhoubnému.
