V zemi kolibříků a kapříků to vlastně byla jen otázka času. Kdy také hokej, naši národní pýchu, sport, se kterým se psaly a přepisovaly dějiny, zasáhne korupční aféra na nejvyšších místech. Stalo se. Prostřednictvím půlmilionového daru, půjčky, úplatku, nebo jak říkat tomu, co trenér Vladimír Růžička na dřevo obdržel a pak po urgenci přes účet své manželky zase vracel.
Případ je to na jednu stranu značně český. Ale také má svá specifika, spojená především se svéráznou postavou reprezentačního kouče a bývalého pána hokejové Slavie.
Vladimír Růžička je uznávaná hokejová osobnost, leč v některých jiných ohledech trochu, řekněme, jednodušší povaha. Jak to ve středu vyjádřil šéf svazu Tomáš Král: „Já stoprocentně vím, že on neví, co je to smlouva o sponzoringu a jestli by ji uměl sestrojit. Všichni víme, že se takhle vyjadřuje celý život. Je to vynikající kouč, ale ekonom z něj nikdy nebude.“
Rozumíme. Ale pokud se takový člověk pohybuje v prostředí, kterým létají miliony, a půl z nich si dokonce bez papírů od někoho přebere, pak si prostě nemůžete být jisti vůbec ničím. Může to být korupce jako zvon, levota, podraz, nešikovnost nebo neschopnost při správě svých vlastních a klubových peněz. Všechno je možné.
I to, že „se nejednalo o úplatek, ale o sponzorský příspěvek, z kterého se pak kvůli chybějící dokumentaci stala půjčka“, jak zní Růžičkova verze. Proč to, a jak měla být půjčka splácená, těžko říct. A co ten tajemný trezor, bude vypátrán? Možná se ještě odněkud vynoří nějaká spálená směnka a štědrý strýček Vik.
To je zkrátka Vláďa Růžička, Stanislav Gross českého hokeje. Než to vzali do rukou právníci, stihl se do vysvětlování zaplést důkladně. Hovořil ryzí grossovštinou.
Záležitost připomíná skandály politických stran, v minulosti (snad ne dodnes) s oblibou financovaných přes loutkové sponzory nebo sponzorské dary tvářící se jako půjčky. Ale vyvozovat z ní, že v hokeji to s penězi chodí jako v politice v 90. letech, by bylo unáhlené. Ne že by rozlišování sponzoringu a úplatku nebyl problém tam i tady a že by hokej neměl své kostlivce ve skříních (viz třeba kauza „obchodování“ s hráči v žákovském věku, o které psalo Aktuálně.cz). Jenže tenhle případ působí zvláštně nejen kvůli Vladimíru Růžičkovi, ale i proto, že nemáme úplně jasno o motivech druhé strany. Pořád s určitostí nevíme, jak se to celé seběhlo a kdo tím co sledoval a jestli zveřejnění případu souvisí s tím, že se blíží mistrovství světa v Praze a Ostravě, což tlak na Růžičku vystupňovalo.
Hokej na úrovni, o které se tu bavíme, není privátní záležitostí. Nejde jen o to, že k němu lidé vzhlížejí a „věří mu“, ale i o to, že Český svaz ledního hokeje dostává od státu 100 milionů ročně (dalších 150 milionů má od sponzorů). Takže je úplně samozřejmé, že i mimo-hokejová důvěryhodnost a bezúhonnost reprezentačního trenéra je věcí veřejnou. Růžička je pod palbou oprávněně, i když ona transakce proběhla ve Slavii, ne v reprezentaci.
Měl by rezignovat? Ne. Teď ne. Věc je pořád zamotaná, nedopovězená, kus másla na hlavě mají obě strany. Růžička v každém případě udělal chybu, když o záležitosti svým zaměstnavatelům v hokejovém svazu neřekl. Jeho mimo-hokejový kredit utrpěl, ale ne tak, aby se musel poroučet. Zvlášť když za ním stojí hráči, kteří ho samozřejmě berou jako hokejovou autoritu, ne jako příjemce darů, půjček či úplatků. Pokud se neobjeví nějaká nová zásadní informace, je správné, aby Růžička příští měsíc na národní střídačce stál. Zkusme si říct: je to jenom sport. Jestli mi rozumíš, Ivánku.
