Jan Moláček Jan Moláček | Komentáře
31. 7. 2018 8:00

Vlastenectví, slušnost, svoboda. Braňme slova, aby mohla dělat svou poctivou práci

Umíme myslet jen v jazyce - kdo ho zotročí a vnutí slovům význam, který se mu hodí, ten zotročí i naše myšlení a nás samotné.
Vedou se spory, jak to vlastně myslela a kdo ji komu okrajuje.
Vedou se spory, jak to vlastně myslela a kdo ji komu okrajuje. | Foto: Reuters

Civilizované společnosti sice zapovídají otroctví, ale jedné jeho formě se bránit nedokážou. Rozmohla se i v Česku. Necháváme zotročovat slova. Dopouštíme nájezdy na češtinu, z níž jazykoví otrokáři unášejí slova a nutí je, aby dřela pro nové pány.

Třeba takové slovo vlastenectví. To, co kdysi označovalo, pořád existuje. Lidí, kteří mají rádi Českou republiku, cítí se v ní doma, dle svých možností zlepšují život v ní a těžce nesou představu, že by se z ní zase mohla stát oplocená pustina bez perspektivy, je kolem nás spousta. Ale označili by se za vlastence?

Asi by se to zdráhali udělat i v minulosti - pokládají totiž obvykle svůj vztah k Česku za něco tak přirozeného, že nevidí potřebu to nějak zvlášť pojmenovávat. Jak se říká člověku, který dýchá vzduch? Nijak, to je přece přirozené, dělají to všichni. Tak proč hledat označení pro člověka, který má rád svou zemi?

Ale kdyby to chtěli udělat dnes, zjistili by, že už nemohou. Slovo, které pro tento účel čeština nabízela, už není k dispozici. Nechali jsme ho odvléct do otroctví. Dnes slouží těm, kdo jím označují nikoliv sepětí s vlastní zemí a kulturou, ale nenávist k jiným. Ti nemají - na rozdíl od těch, kdo pro svou zemi skutečně, i když nenápadně a bez velkých řečí něco dělají - žádné zábrany se za vlastence velkohubě označovat. Naopak, využívají svého nového otroka při každé příležitosti, přikovávají chudáka vlastenectví ke každému svému výronu nenávisti. Vlastenectví dnes musí stloukat makety šibenic pro neoblíbené politiky, posílat teplické školáky do plynu a plánovat koncentráky pro muslimy.

Ti, kdo ho unesli, dobře vědí proč. Neobjevili nic nového pod sluncem. Umíme myslet jen v jazyce - kdo ho zotročí a vnutí slovům význam, který se mu hodí, ten zotročí i naše myšlení a nás samotné. Pokoušely se o to všechny skutečné i fiktivní totality. "Nakonec dosáhneme toho, že ideozločin bude doslova nemožný, protože nebudou prostředky, kterými by se dal vyjádřit. (…) Revoluce bude dovršená, až bude jazyk dokonalý," říká fanatický tvůrce oficiálního stranického jazyka newspeaku Syme v Orwellově románu 1984.

V tomtéž díle se podzemní kobky a mučírny skrývají v budově s názvem Ministerstvo lásky. V Česku 2018 kandiduje ve volbách tlupa nenávistných bitkařů s názvem Slušní lidé. Tatáž snaha zotročit slova a nedopustit, aby konala někdejší poctivou práci.

Vlastenectví dnes musí stloukat makety šibenic pro neoblíbené politiky, posílat teplické školáky do plynu a plánovat koncentráky pro muslimy.

Tohle všechno není nic nového. Nejsem první, kdo si toho všiml, ani jediný, kdo na to upozorňuje. Je ale zvláštní, že u jednoho slova zatím snaha o jeho zotročení celkem úspěšně uniká pozornosti. Přicházíme o něj a měli bychom ho bránit, protože se jedná o pojem veledůležitý, ne-li úplně nejdůležitější.

Je to slovo svoboda.

Pokaždé mě trochu zamrazí, když si uvědomím, jak bez odporu se prosazuje definice používaná těmi, kdo svobodu chápou jako absenci pravidel. V jejich - a bohužel obecně přijímané - logice je každé pravidlo už z definice omezením svobody. Na rovnici méně pravidel (zákonů, regulací apod.) = více svobody bez námitek přistupujeme skoro všichni. I ti, komu nejsou rozumná pravidla proti mysli. Vnímáme je jako sice nutné a žádoucí, ale přece jenom - omezení svobody.

Není to tak, a měli bychom se z pasti tohoto uvažování vymanit.

Svoboda je možnost žít svůj život podle vlastních představ a rozhodnutí, v souladu se svým přesvědčením, v bezpečí před zlovolnými zásahy ze strany někoho jiného. Pokud svobodu vnímáme takto, těžko můžeme pokládat například zákon zakazující a tvrdě trestající vraždu za její omezení. Naopak - toto pravidlo nám umožňuje žít svobodně. A právě tak spousta dalších.

Na to bychom měli myslet, když se odpůrci nejrůznějších zákonů a regulací prohlašují za ochránce svobody. Ano, ten či onen nový zákon ji skutečně může zmenšit, ale neplatí to automaticky. Jiný ji zase může rozšířit. Mezi tím je třeba rozlišovat a nepřistupovat automaticky na flašinetovou odrhovačku o "okrajování" svobody, kterou nám někteří politici tak rádi pouští.

Mnozí pokládají za známku svobody možnost volně si koupit a nosit prakticky jakoukoliv střelnou zbraň. Ale jsou svobodnější Evropané, kteří mohou dát své děti do kterékoliv školy bez velkých obav, že se stane terčem útoku šíleného vraha, nebo rodiče ve Spojených státech, kteří musejí zkoumat bezpečnostní opatření a bojovat se zástavou srdce pokaždé, když na displeji zahlédnou bleskovou zprávu se slovy "shooting" a "school"?

Pokaždé mě trochu zamrazí, když si uvědomím, jak bez odporu se prosazuje definice používaná těmi, kdo svobodu chápou jako absenci pravidel.

Nebo méně smutný, prozaičtější příklad. Žil jsem v Moskvě a ve Vídni. V obou městech jsem pracoval jako zpravodaj České televize, což - kvůli technice - bohužel znamenalo nutnost pohybovat se v nich pracovně hlavně autem.

V Moskvě v té době neplatila pro parkování prakticky žádná omezení. Zastavit člověk mohl skoro všude, pokud našel místo. Vídeň naproti tomu parkování omezuje na české poměry drasticky. V celém širším centru (od té doby se tato oblast ještě rozšířila) se za odstavení auta platí a nikde - s výjimkou ještě mnohem dražších podzemních garáží - nesmí stát déle než dvě hodiny.

Z pohledu "ochránců svobody" je situace jasná - v Moskvě panuje svoboda, Vídeňané si ji nechali vzít. My v Praze a Brně to za žádnou cenu nesmíme dopustit!

No, nevím. V Moskvě jsem před každým natáčením počítal s půlhodinovou rezervou na zaparkování (mnohdy nestačila), zoufale v zácpě objížděl bloky a hledal jakoukoliv skulinu. Ve Vídni jsem vyrazil na čas a věděl, že bez problémů nechám auto v nejbližší podzemní garáži nebo na ulici v rozumné vzdálenosti od místa natáčení. Schválně - ve které metropoli jsem se cítil jako svobodná lidská bytost a kde jako bezmocný otrok okolností?

Mysleme na to, až budeme zase poslouchat řeči o "okrajování svobody" od těch, kdo ji automaticky staví do protikladu k pravidlům, zákonům a regulacím. A nepřistupujme na jejich logiku, která je logická jen zdánlivě.

Svoboda je příliš zásadní pojem na to, abychom po vlastenectví, slušnosti a bůhvíčem dalším nechali zotročit i ji.

 

Právě se děje

Další zprávy