Přibývá lidí, kteří si do kolonky povolání píšou: influencer. Vyplývá z toho, že něčí život, dovolenou, dobře vyfocenou večeři nebo miminko sleduje na sociálních sítích opravdu hodně lidí, kteří se teoreticky dají ovlivnit. To se může hodit, když propagujete vlastní produkt (knihu, kuchařku, film nebo služby) nebo když vás osloví značka, která chce, abyste, pokud možno nenápadně a přirozeně, vychvalovali její výrobky.
Čím víc followerů, tím větší influence. Jenže trh není nekonečný ani u nás, ani ve světě, a když má každý druhý z nás ambice influencera, přestává to být sexy. A taky se mi zdá, že závistivě sledovat filtrem prohnané momentky člověka, co ze svého života udělal zboží, je fajn pro děti a dospívající, ale starší ročníky už to prokouknou.
Značky a digitální agentury zjišťují, že platit si osobu, co se každý den vyfotí s jinou limčou, je tak trochu vyhazování peněz a že je lepší navazovat dlouhodobou spolupráci s takzvanými thought leaders. Vůdci myšlenek. Marketingová expertka Elinor Cohenová je popisuje jako lidi, kteří neoperují s ohromným počtem followerů, ale důkladnou znalostí. Ve svém oboru pracují a investují do svých vědomostí čas a peníze. Obsah, který dávají na sítě, je v první řadě kvalitní a autentický - nesledují tím svůj nebo cizí profit, ale chtějí ostatní informovat o myšlenkách, pro které jsou zapálení.
A na to nemá každý, zvlášť když hranice je v našem malém českém měřítku velice, velice tenká.
Vzpomněla jsem si na to u téhle "aféry":
Michaela Vincourová na Instagramu podrobně popsala svou zkušenost ze školky, ve které učí, a dramatický post doplnila fotografií, na které do objektivu ukazuje dlaň popsanou hashtagem #nebuduzticha.
Šlo o to, že ředitel školky s ní promluvil o tom, že některé děti nechtějí jíst maso, a dal to do souvislosti s tím, že ona sama je veganka a s dětmi o svých stravovacích preferencích mluví nepřiměřeně jejich věku. Jediné, co prý paní Vincourová řekla, když se jí děti ptaly, proč nejí maso, je, "že zvířata nejí, protože je má moc ráda", což vysvětlila tím, že to je pravda a že říct cokoliv jiného by byla lež.
Jestli skutečně mělo jít jen o tu jedinou větu, nevidím ji jako nevinnou poznámku, ale jako nebezpečí. Není k ní žádný kontext, ani fakta, důvody pro a proti, ale jen a pouze citové vydírání, na které děti slyší (a po kterém odpůrci veganství dostávají chuť na tatarák). V diskusi se objevila i spousta názorů, že děti jsou natolik chytré, že se mají o svém stravování rozhodnout samy. Veganství je volbou srdce, kterou podložíme pádnými argumenty. Taková volba se ale určitě nedělá ve školce a už vůbec ne z podnětu paní učitelky.
Přístup ředitele, podle toho, jak ho popisuje učitelka Vincourová, mi přijde fér. Z jejího textu nevyplývá, že se mluvilo o vyhazovu (pouze se k němu směřovalo) a až poté o dohodě. Byla nabídnuta i možnost říkat dětem něco trochu citlivějšího (sic!), což je snad žádoucí. Děti nemají ze školky hromadně chodit s tím, že odmítají maso, které jim doteď chutnalo. To by byl úspěch na poli veganském, nikoliv pedagogickém.
Takže o čem je tedy hashtag #nebuduzticha? O čem se nebude mlčet - o rozhovoru s ředitelem? O něm se snad mlčet mělo? Vždyť čtenář ani neví, která školka to byla. Tak se nebude zticha o krásách veganství před cizími dětmi? To je pak jiná…
Celé "drama" na mě působí bohužel úplně jinak. Příspěvek byl pro jistotu rovnou označen hashtagem #kauza. Michaela Vincourová už předtím vedla projekt Zvířata nejíme, který popisuje ohavné praxe velkochovů, a je autorkou proveganské pohádky (sic č. 2). V tématu veganství tedy byla thought leaderem - s odbornou znalostí. Ale míchat svoji vlastní agendu s dětmi ve školce a slzami u ředitele, to není úplně košer. A taky to Michaelu Vincourovou posunulo od expertizy k influencerství: nových pět tisíc followerů za teatrální a zmatený příspěvek o tom, že už nebude pracovat tam, kde pracuje. To se počítá.
Jak se zabrousit na Instagramu
Známá kuchařka Kamila Rundusová (na snímku) se rozhodla svůj vliv získaný specifickým - kuchařským i životním - stylem využít k dobré věci a inspirovat své followery ke cvičení, omezení jednorázových plastů nebo bojkotu Andreje Babiše. Sama ale brzy zjistila, že to není tak jednoduché. Lidé jí začali vyčítat, že káže vodu a pije víno, protože možná nepoužívá brčka, ale často letuje letadlem, zanechávaje za sebou masivní uhlíkovou stopu.
Pak následovalo nešťastné zamyšlení nad ženskou a mužskou rolí ve smyslu "holky jsou slepice, kamarádila jsem se vždycky jen s klukama - to jsou pohodáři, ale možná jsou nakonec i jiní polochlapi, se kterými se dovedu bavit," což se nelíbilo jak skalním feministkám, tak celkem obyčejným holkám, které už mají takového klišé plné zuby. V dalším postu pak, spolu s omluvou, přišel kus pohrdání pro holky, které to zasáhlo, a kuchařčino doporučení, že se nemáme brát tak vážně - je to jen Instagram.
Ale kdo už to má brát vážněji než ten, kdo na Instagramu navazuje obchodní spolupráce a do vážnějších látek se pouští sám od sebe? Nejde být influencerem a zároveň thought leaderem. Lidé, zkrátka, chtějí jak autenticitu, tak znalost tématu a slušnost.
Foto: Vojtěch Marek.
