V dubnu 2004 jsem - jako čerstvý zpravodaj České televize v Německu - točil reportáž, v níž jsme chtěli ukázat jeden z tehdy nejpalčivějších problémů země: nezaměstnanost a propastné rozdíly mezi novými a starými spolkovými zeměmi. Od znovusjednocení země v té době uplynulo čtrnáct let a Němci se začínali ptát, zda měla masivní ekonomická pomoc východu nějaký smysl.
Vymysleli jsme následující scénář: navštívíme dva německé okresy, ten s nejvyšší a ten nejnižší nezaměstnaností, a na srovnání kontrastů mezi nimi reportáž postavíme.
Náš plán nás zavedl někam, kam bych se jako zpravodaj jinak nejspíš nikdy nepodíval. Daleko na severovýchod, do spolkové země Meklenbursko - Přední Pomořansko a tamního městečka Pasewalk, které bylo tehdy centrem okresu s nejvyšší nezaměstnaností v celé zemi. V dubnu 2004 tu bylo bez práce neuvěřitelných třicet procent obyvatel a ve městě i jeho okolí to bylo zřetelně znát. Kontrast k blahobytné pohodě jihoněmeckých upravených obcí, farem a podniků nemohl být větší.
O dvanáct let později, minulou neděli, tu volby přesvědčivě vyhrála pravicově populistická Alternativa pro Německo.
I když v celé spolkové zemi Meklenbursko-Přední Pomořansko zůstala AfD druhá, v okrese, kde jsme kdysi natáčeli polovinu reportáže, získala skoro devětadvacet procent hlasů a porazila nejen CDU kancléřky Angely Merkelové, ale i vítěze zemských voleb, sociální demokracii.
Je tedy AfD na vítězném tažení Německem? Předznamenává porážka, kterou uštědřila kancléřčině straně, konec Angely Merkelové?
AfD sama nejspíš dobře ví, že ani jedno z těchto tvrzení neplatí. O osudu Angely Merkelové se nebude rozhodovat v její rodné spolkové zemi. Severovýchod bývalé NDR je i víc než čtvrtstoletí od sjednocení země stále příliš specifickým regionem na to, aby mohl předznamenávat trendy pro celé Německo. Příliš velkou roli tu dál hrají problémy, kvůli kterým jsme sem přijeli v roce 2004.
Ve stínu mediálně zajímavé "porážky Angely Merkelové" zůstal neméně výmluvný, pro AfD ale mnohem méně potěšitelný fakt. Strana sice dokázala porazit CDU, ale nikoliv sama sebe. V zemských volbách v Sasku-Anhaltsku letos v březnu dosáhla výrazně lepšího výsledku – získala přes 24 procent hlasů oproti nedělním ani ne jedenadvaceti.
Právě tyto dvě spolkové země jsou přitom (odhlédneme-li od specifické situace „městských států“ Berlína a Brém) nejhůře postižené nezaměstnaností.
Naproti tomu, uprchlíci v ekonomicky slabém a nepříliš hustě osídleném Meklenbursku-Předním Pomořansku téměř nejsou; vnitřní německé „kvóty“ na přerozdělování žadatelů o azyl totiž berou v potaz právě ekonomickou výkonnost a počet obyvatel. Na severovýchodní spolkovou zemi tak připadají pouhá dvě procenta imigrantů.
Úspěchy populistů nepochybně souvisejí s uprchlickou krizí, přiznala to nakonec i sama kancléřka. Nejistota a obavy, které v mnoha voličích vyvolal loňský příchod statisíců imigrantů, ale v sociálně slabých oblastech někdejší NDR pro AfD jen dále zúrodnily půdu rozbrázděnou ekonomickými problémy. Není divu, že voliči, nad nimiž neustále visí hrozba ztráty zaměstnání a příjmu, hledají alternativu, případně rovnou Alternativu s velkým A. Mimochodem, bez velkého optimismu. Podle průzkumů Alternativě pro Německo skutečně důvěřuje jen čtvrtina jejich voličů; dvě třetiny jí svůj hlas odevzdaly na protest proti jejím konkurentům. U voličů všech ostatních stran byl tento poměr skoro přesně opačný.
Politická dráha Angely Merkelové se skutečně dost možná blíží k závěru. Není na tom nic divného, v délce vládnutí kancléřka už nyní zaostává pouze za dvěma zcela mimořádnými postavami, které vedly spolkové vlády v přelomových okamžicích poválečné historie – Konradem Adenauerem a Helmutem Kohlem.
Události, které Německem hýbaly v uplynulém roce, sice nepochybně budou mít v učebnicích dějepisu významné místo také, ale nic nenasvědčuje tomu, že by směřovaly k podobně převratným změnám jako znovuzrození z trosek nacismu nebo pád Berlínské zdi. Navzdory fantazírování o „nevyhnutelné občanské válce“, na které můžeme občas narazit v českých internetových diskusích.
Kancléřka sama zatím jen vyhýbavě odpovídá na otázku, zda se o svůj post bude ucházet i v příštích volbách do Spolkového sněmu na podzim 2017. Je možné, že ze své funkce odejde dobrovolně – i tím by se zapsala do historie; žádný spolkový kancléř to zatím neudělal. Ale i kdyby – má za sebou troje vyhrané volby a přes deset let v čele vlády. Vykládat její případný odchod jako „porážku Angely Merkelové“ by ze strany Alternativy pro Německo a jejich ideových souputníků v celé Evropě znělo dost křečovitě.
A ještě dlužím odpověď na otázku, kdeže v roce 2004 vznikla druhá polovina naší reportáže. Nejmenší nezaměstnanost, necelá čtyři procenta, vykazoval tehdy bavorský Erding – bohatý okres na okraji mnichovské aglomerace. Německo, jak ho známe – spořádané, blahobytné, upravené a fungující.
A v Bavorsku – kde uprchlíci na rozdíl od severovýchodu Německa opravdu jsou – se teď popularita AFD v průzkumech veřejného mínění jen ojediněle přehoupne přes deset procent.
