Pondělní veřejná vražda ruského velvyslance v galerii v Ankaře šokovala miliony lidí v Rusku, Turecku i ve světě. Několik měsíců poté, co se normalizovaly rusko-turecké vztahy, zjitřené po sestřelení ruského bombardéru na turecko-syrském pohraničí, se ukazuje, jak vratké poměry mezi těmito historickými rivaly panují. Bezprostředně po činu na to upozornila řada komentátorů, kteří hovoří o nebezpečí opětovného vyhrocení turecko-ruských vztahů – a o jeho neblahém dopadu nejen na politické a ekonomické vztahy těchto významných zemí, ale také na bezpečnostní architekturu rozsáhlého panregionu od východního Balkánu přes černomořsko-středovýchodní oblast po kavkazské pohoří. Ale i když bude vražda ruského ambasadora využita Moskvou jako nástroj nátlaku na Ankaru v celé řadě otázek, Vladimir Putin a Recep Tayyip Erdogan udělají vše pro to, aby nedošlo k ohrožení slibného détente, uvolnění v rusko-tureckých vztazích.
První reakce úřadů v Ankaře a Moskvě poukazují na pravdivost těchto odhadů. Obě strany shodně hovoří o “provokaci”, načasované na kritické období oteplení ve vztazích mezi Ruskem a Tureckem. Je pravda, že evakuace zbývajících civilistů z východního Aleppa byla dojednána v těsné spolupráci Ankary a Moskvy, které k tomu využily svoje vazby na rebely a na syrský režim. Od turecko-ruských jednání o Sýrii, naplánovaných na nejbližší dny do Kazachstánu, si mnozí Syřané, unavení pětiletou občanskou válkou, rovněž leccos slibují. Ukazuje se, že politické elity v Ankaře a Moskvě jsou – ať už díky svým osobním vlastnostem, nebo možnosti se v základu shodnout i na řadě sporných bodů – velice schopné. Na rozdíl od neefektivního kolosu v podobě Evropské unie s jeho nečitelnou zahraničněpolitickou agendou, nebo slabé či (v době formování Trumpova kabinetu) dysfunkční americké zahraniční politiky.
V Ankaře navíc záhy po útoku na velvyslance začalo zaznívat oficiální stanovisko, stylisticky etablované po nezdařeném červencovém puči armádní generality: podle něj stojí za provokativní vraždou diplomata policejní důstojníci z řad tzv. gülenistů, kteří se nesmířili s rusko-tureckým sblížením posledních měsíců. (Mevlüt Mert Altintas, 22letý vrah ambasadora Andreje Karlova, byl právě příslušníkem turecké policie). Smrt ruského diplomata v Ankaře tak může – poněkud paradoxně – posloužit k upevnění vznikajícího rusko-tureckého partnerství. Elity obou zemí získají silný argument, aby poukazovaly na nutnost spolupráce proti společnému nepříteli v podobě tzv. mezinárodního (islamistického) terorismu a jeho lokálních stoupenců (gülenistů). A to navzdory všem snahám “vnitřních a vnějších nepřátel” poštvat Moskvu a Ankaru proti sobě. O snaze Turecka vyhnout se napětí ve vztahu s Ruskem svědčí i bezprecedentní pohotovost, se kterou umožnilo ruským kriminalistům, případně zpravodajským důstojníkům a bezpečnostním expertům, aby se účastnili vyšetřování Karlovovy vraždy.
Zhoršení rusko-tureckých vztahů se vskutku nezdá být na pořadu dne. Erdogan a Putin si od znovu nastartované spolupráce slibují ekonomické zisky a politické body. Obě země, které se před rokem ocitly na pokraji ozbrojeného střetu, se shodně chtějí vyhnout konfrontaci. Nemá o ni zájem Turecko, které čelí ozbrojenému konfliktu s kurdskými separatisty ve své vlastní zemi a na severu Sýrie, stejně jako čelí syrsko-iráckým džihádistům a jejich tureckým sympatizantům. O roztržku nestojí ani Rusko, jehož vojenské angažmá v Sýrii je nesmírně rizikové a které by se nerado nechalo vtáhnout do konfliktu s vojensky silným Tureckem.
Bylo by však naivní předpokládat, že by Moskva nevyužila vraždy svého nejvýše postaveného diplomata v Turecku – tohoto bezprecedentního aktu – pro posílení tlaku na Ankaru s cílem vymoci si od ní řadu ústupků. Turecko by například mohlo couvnout v otázce kontroly nad řadou strategicky významných území v severní části Sýrie. S ohledem na – po pádu Aleppa – chystanou redislokaci syrských, íránských a šíitských oddílů do strategicky velmi významné severozápadní Sýrie, kde je vliv Turecka, opírající se o oddíly etnojazykově spřízněných Turkmenů a politických chráněnců z řad arabských sunnitů tradičně nejsilnější, lze očekávat snahy Kremlu docílit tureckých ústupků právě v této oblasti. Moskva však může Karlovovy vraždy využít pro posílení nátlaku na Ankaru i mimo syrské bojiště.
To, co obvykle zůstává mimo pozornost komentátorů, je stále patrnější disharmonie mezi rétorikou a chováním turecké vlády v samotné Sýrii a tím, jak se prezentuje doma, před vlastním obyvatelstvem. Režim, který se od začátku syrské občanské války profiloval jako patron a zachránce místních sunnitů, před zraky domácí veřejnosti na podporu svých chráněnců poznenáhlu rezignoval. Několikaměsíční nečinnost Ankary při obléhání a likvidaci východního Aleppa i s jeho obyvatelstvem ze strany Damašku, etnicky různorodých šíitských oddílů a ruského letectva, způsobila v turecké veřejnosti obrovskou frustraci. Do jisté míry platí, že na protiruských náladách, způsobených ruským angažmá v Sýrii, se v Turecku shodnou i největší političtí rivalové od ultralevice přes islamisty po ultrapravici. Vyčítají Erdoganovi a jeho straně zkázu zrazeného Aleppa i paktování se satanským Asadovým režimem.
Ačkoliv turecká vláda dělá vše pro to, aby zachránila vztahy s důležitým partnerem, zdá se, že vrah ruského diplomata je značnou částí turecké společnosti brán jako hrdina, který se pomstil za tragédii aleppských civilistů. Neschopnost tureckých bezpečnostních složek, které v kritickém okamžiku nedokázaly zajistit bezpečí diplomata významné země v centru hlavního města, stejně jako řada krvavých teroristických útoků posledních dvou let tuto frustraci z neschopnosti vlády v řadách obyčejných Turků umocňují.
