Chci, abyste nám záviděli - popíchl diváky v přímém přenosu České televize herec a humorista Milan Markovič během sčítání hlasů ve slovenských prezidentských volbách, když už se rýsovalo vítězství jejich favoritky Zuzany Čaputové.
Bezděky tak Markovič narazil na jeden z pozoruhodných momentů: Jak intenzivně mnozí Češi prezidentský plebiscit nad Dunajem prožívali! Pozornost, kterou tuzemští politici, výrazné osobnosti, ale i další občané věnovali kampani, vrcholící soubojem Čaputová versus Šefčovič, byla nepřehlédnutelná.
A nesrovnatelně větší, než byl před dvěma lety slovenský zájem o české prezidentské volby s jejich posledním dějstvím Zeman versus Drahoš. Těžko si například představit, jak Andrej Kiska před druhým kolem voleb ostentativně přijímá ve svém prezidentském sídle Zemanova vyzyvatele.
Nejenže ale teď český prezident Miloš Zeman podpořil Maroše Šefčoviče. A za Zuzanu Čaputovou orodovali na veřejnosti Karel Schwarzenberg, Tomáš Halík, David Koller a další tuzemské osobnosti. Ale také vyhrocené občanské diskuse v našich médiích a na sociálních sítích chvílemi vzbuzovaly dojem, že teď volíme prezidenta také u nás.
Jedním z důvodů asi bude frustrace značné části české veřejnosti z prezidentských výkonů Miloše Zemana. Koneckonců už oslavám století od založení Československa vévodil v některých českých médiích slovenský prezident Andrej Kiska. Ovace, kterých se mu dostalo na pódiu Lucerny při rockovém koncertě, připomínaly nejlepší doby prezidentství Václava Havla.
Dvojí zvolení Miloše Zemana, který se v obou kampaních neštítil slibovat nesmysly, lhát a vrhat špínu na protivníky, je u nás vydáváno za tragický průvodní jev přímé volby. A její zavedení řada politiků i odborníků označuje za jednu z největších chyb polistopadové politiky, která uvrhla vybírání hlavy státu do bezbřehého populismu a hybridní války na sociálních sítích.
Vítězství právničky a aktivistky Zuzany Čaputové ale staví tyhle politologické úvahy na hlavu. Paní Čaputová dokázala zvítězit bez podpory silné strany, nějaké finanční či ekonomické skupiny, bez vypráskaných marketingových triků či nenávistných antikampaní.
Její osobnost a silný životní příběh, její proslovy působící jako otevřená zpověď - to všechno působilo autenticky a uvěřitelně. Právě přímočarost, na kterou lidé už u politiků rezignovali, jí získávala důvěru. A to i u řady voličů, kteří nesouhlasili s jejími neskrývanými liberálními názory například na adopci dětí homosexuálními páry. Což všechno jsou momenty, které by měl pozorně zkoumat každý skutečný demokrat, který se v budoucnu bude v Čechách ucházet prezidentský post.
A ještě je tu jeden výrazný okamžik ze slovenské kampaně, který v naší politice prakticky neznáme. Když druhý občanský kandidát Robert Mistrík odstupuje před prvním kolem, jednoznačně vyjadřuje podporu Zuzaně Čaputové a dodává: "Do prezidentského úřadu nesmíme pustit prodloužené prsty Roberta Fica a Vladimíra Mečiara."
Tímhle gestem velkorysosti a oběti Robert Mistrík připomněl slovenské společnosti, těžce zkoušené korupcí a organizovaným zločinem a šokované vraždou dvou mladých lidí, že teď skutečně jde o něco podstatného.
S Mistríkem ale pak nesnesou srovnání čtyři prakticky totožní vyzyvatelé Miloše Zemana, kteří v poslední prezidentské kampani hráli na sebe tak usilovně, že pak ani nedokázali přesvědčit část svých voličů, aby podpořili posledního ze Zemanových demokratických soupeřů, který zbyl ve finále.
Samozřejmě, úspěch Čaputové nelze oddělit od atmosféry, která zůstává v zemi po zastřelení novináře Jána Kuciaka a jeho partnerky. Jestli něco svazovalo ruce druhému finalistovi Maroši Šefčovičovi, tak jeho spojení se stranou Směr, na niž stín tohoto zločinu dopadl. Kandidovat za Směr poté, co předváděl jeho předseda Fico po vražedném 21. únoru 2018, bylo ze strany jinak solidního evropského diplomata Šefčoviče ztrátou soudnosti.
Na druhou stranu, jestli někdo prošlapal Čaputové cestu do prezidentského úřadu, tak to byl prezident Kiska, který dokázal už před pěti lety porazit Roberta Fica o dvacet procent. Prostě přímá prezidentská volba na Slovensku již delší dobu autoritářům spíš staví do cesty bariéry, než aby jim sloužila jako trampolína.
Advokátka Zuzana Čaputová středem své kampaně učinila spravedlnost a právní stát. Její heslo Postavme se zlu, podepřené osobním příběhem vítězné bojovnice proti obří skládce podporované politickými klany, se přesně trefilo do rozpoložení společnosti.
Ale právě v tomto očekávání může být i zdroj určitých nesnází charismatické prezidentky. Politologové Steven Levitsky a Daniel Ziblatt ve své knize Jak umírá demokracie upozorňují, že stejně jako nemůže demokracii zahubit jediný politický lídr, nemůže ji ani jediný lídr zachránit. Což v případě prezidenta nadaného omezenými pravomocemi platí dvojnásob.
K upevnění právního státu a zdraví demokracie nepostačí statisícové manifestace, jakkoliv vynesou do úřadu demokratickou hlavu státu. Nezávislou justici, žalobce a policii mohou vytvořit a úspěšně chránit před rozvratem pouze silné demokratické strany, které ve volbách získají většinu v parlamentu.
Skutečně demokratické strany, opřené o důvěru aktivních občanů, ale zůstávají u nás, stejně jako na Slovensku neduživé a roztříštěné. Bez ohledu na to, kdo je prezident.
Takže si nakonec, pane Markoviči, nemáme moc co závidět.
