V Česku jedenáct let existuje Mužský kruh. Hledání mužství. Slyšíme často, že „vymizeli chlapi“, že my, muži, jsme zženštilí, že se stírají rozdíly mezi pohlavími. Mužský kruh pomáhá mužům hledat jejich podstatu. Jeho garanty a průvodci jsou Zdeněk Weber a Václav Němeček.
Na jejich internetových stránkách se dočteme, co klientům nabízejí: „Kde stojím ve svém životě jako muž? Jsem rád mužem, jaký je můj obraz o mužích? Jaké jsou skutečné mužské vlastnosti? Jaký je můj postoj k mužské sexualitě? Mohu se na muže skutečně spolehnout? Z čeho se vlastně skládá mužská síla? Jak funguje?“
Společnost se rychle mění. Už dávno není křesťanská nebo postkřesťanská. Tvoří ji muži a ženy, jejichž zájmy, role, představy o životě procházejí neustálou proměnou. Týká se to nás, ale taky Němců, Američanů, především „avantgardní“ západní společnosti. (Rusové, většinou uctívající boha Putina, tohle moc neřeší, chlapák je tam on.)
Lidé z Mužského kruhu říkají, že je potřeba „vysvobodit se ze stereotypních rolí mužství, živitelství, otcovství, manželství a nalézt co nejpravdivější verzi mužství. To vše ve spojení se ženou a dětmi.“ To je zvláštní. Vypadá to, že živit rodinu, plodit děti, případně být manželem je něco jako otroctví, klec, ze které se chlapi musí vymanit. Zjevný omyl.
Kruhař Zdeněk Weber o mužích říká: „Jsou zahlcení supermarketem, potýkají se s neúspěchy u žen, syndromem vyhoření, závislostí na pornu, kokainu i alkoholu. Prochází si životní, pracovní, manželskou i duchovní krizí.“
Václav Němeček dodává, že klienti mužského kruhu „nevědí, co v životě chtějí“. Práce a peníze je neuspokojují. „Někteří řeší vztahové krize a jiní zase poznali, že nejsou zralí a potřebují dospět. V neposlední řadě se setkáváme s muži, kteří jsou nějakým způsobem zranění a potřebují podržet...“
A ještě jednou Weber o mužích: „Osm hodin v kanceláři svázaný kravatou se díváte do obrazovky, pak hodinu strávíte v zácpě. Celý den řešíte abstraktnosti a výsledkem jsou digitální peníze na účtu... v reálu zasvětíme svůj život něčemu naprosto nepodstatnému, jako je sedět v kanceláři, nedýchat a nežít. Že je mužství v krizi, je zcela zřejmé.“
Kravaťáci v Mužském kruhu
Mužský kruh se soustředí hlavně na úzce vymezenou skupinu lidí, „kravaťáky“ či bílé límečky, kteří se živí pomocí počítače, v kanceláři. Na své bolístky a krize mají zjevně dost času. Pokud se živíte jako zedník nebo řezník, nemužně si nepřipadáte a takové otázky neřešíte. Ona krize mužství se zřejmě váže na menšinu české populace, ze které se rekrutují klienti Mužského kruhu.
Pravdou ale je, že úředníků a kravaťáků u nás žijí statisíce a že problém mizícího mužství existuje. Václav Němeček nabízí vysvětlení: „Moderní muži mají absenci vhodných vzorů. Jsou vychováváni otci, kteří z jakýchkoli důvodů v rodině chybí nebo sami mužskou sílu nemají. Mám na mysli kvality jako rozhodnost, stát si za svým a mít svou životní cestu. To naše generace otců ztratila díky okolnostem minulého režimu i poválečnému období, kdy mužská síla musela ustoupit do stínu.“
Na tom jistě něco je. Češi mají málo obyčejných, pozitivních vzorů. A miliony lidí za bolševika „držely hubu a krok“, což se jistě podepsalo na jejich charakterech i na charakterech jejich potomků. Týká se to ovšem nejen mužů, ale i žen.
Muž v rodině dnes často nic nerozhoduje. Běžné bývá, že nikdo nic nerozhoduje, lidé ztrácejí schopnost akce. Protože všecko je jako by předem dáno: škola, práce, kariéra, vztahy z toho vyplývající. Po léta byla originalita riziková, to se teď vrací jak bumerang.
Zároveň žijeme ve společnosti, kde jak muži, tak ženy pracují (jen u nás zatím stejně nevydělávají, ale i to se časem bude muset, doufejme, změnit). Muž se proto přestal cítit jako „živitel“. Žena ovšem dřív vychovávala děti, měla tedy stejně klíčovou roli.
Muž a odvaha. Žena a odvaha
S odchodem matky do práce, což je dnes vnímáno jako právo, výhoda, posun k lepšímu, nastal dosti vážný problém s výchovou dětí. Kdo je vlastně vychovává? Jesle? Škola? Ulice? Kamarádi? Matka většinou už jen stejně částečně jako otec. Má právo na kariéru, takže se o dítě starají jiní.
Matku ve výchově obvykle nenahradí ani babička a dědeček, ti musejí, jak by řekl Babiš, makat, pokud mohou. Žijí jinde, na vnoučata nemají čas, neboť i oni se musejí v kravatě sklánět před počítačem. Prostě žijeme v moderní, jiné společnosti, kde se z „chlapáka“ stal poněkud legrační pojem.
Když pracují oba, vychovávat by měli po večerech oba, o domácnost pečovat oba, vařit oba. Začíná se ukazovat, že ono mužství je tak trochu blbost, minulost. Platí však dál, že muž, stejně jako žena, by měl mít pro své okolí cenu. Jestli vydělává nebo vychovává, uklízí nebo strká nádobí do myčky, je celkem fuk.
Za komunistů se „chlapi“ nepoddali režimu. Ale skuteční muži byli i homosexuálové, kteří se nebáli svobodně přiznat svoji orientaci. Jestli Mužský kruh vede pány ke svobodě, odvaze, je to fajn.
Podstatné však je, aby jen nekonzumoval. Konzumovat se dá cokoli, jídlo, ale i sport, zážitky, život, vztahy, rodina, ženy, muži. Opakem konzumace je aktivita. Muž, stejně jako žena, je člověk, který má zájem o své děti, stará se o své okolí, nejedná mechanicky, nežije stereotypně (práce, hospoda, televize, práce, hospoda, televize atd. atd.)
V tom by měl být muž-otec vzorem. Když bude pečovat o svou partnerku (nemusí to být zrovna manželka), když bude milovat ji i své dcery a syny (dnes spíš dceru nebo syna), když bude žít se zájmem o život, který ho obklopuje, pak je celkem buřt, jestli je chlapák, nebo není.
Do péče a zájmu o život patří odvaha. Muž má mít odvahu. Nejde o to, trávit denně pět hodin v posilovně a fackovat protivníky na potkání. Odvaha je schopnost postavit se svému strachu a lenosti, své existenční úzkosti. Nemlčet, když se děje něco zlého třeba v práci a já vím, že je to zlé. A zase: je fuk, jestli mlčí muž, nebo žena. Je to prostě špatně.
Muži z Česka nevymizeli. Za bolševika jich bylo dost. Václav Havel, absolutní intelektuál, který zřejmě nikdy v posilovně bench press nevzpíral, byl chlap. Nebál se, nebo spíš přemáhal svůj strach, i když stál proti totální přesile. Proč? Měl jasno: nesnášel útlak, nesvobodu.
Možná tohle je ona ztracená a hledaná podstata mužství, milovat svobodu, poskytovat ji druhým, vybojovávat ji pro druhé. Pro svou ženu, děti, přátele, pro Romy, pro islámské nebo jiné uprchlíky. Kdo touží po svobodě, obvykle neotročí. Ani sobě, svému penisu třeba, ani druhým.
Za komunistů se „chlapi“ nepoddali totalitnímu, zotročujícímu režimu. Ale zrovna tak byli skutečnými muži homosexuálové, kteří se nebáli svobodně přiznat svoji orientaci. Jestli Mužský kruh vede pány ke svobodě, odvaze, je to fajn.
