reklama
 
 

Vynést trumf v poslední chvíli je hodně riskantní krok

24. 1. 2013 11:50
Rozhovor: Voliče nemůžete mobilizovat donekonečna, říká politoložka Vladimíra Dvořáková

„Neexistuje jasná interpretace toho, co vlastně prezident může nebo nemůže. A občas se to absurdně interpretuje tak, že prezident může skoro všechno," říká politoložka Vladimíra Dvořáková.

O druhém kole prezidentské volby tvrdí, že je hlavně soubojem o nerozhodnuté voliče. A podle ní doposud ani jeden z týmů soupeřících kandidátů nedokázal tuhle skupinu vhodně oslovit, takže výsledek zůstává pořád otevřený.

Aktuálně.cz: Kampaň před první přímou prezidentskou volbou se pomalu chýlí ke konci. Jak jsme ji podle vás jako společnost zvládli?

Vladimíra Dvořáková: Nemyslím, že by se ta naše výrazně lišila od kampaní v jiných zemích. I tam bývá negativní kampaň, i tam se občas objevují až nenávistné projevy. Ale naplnilo se to, co politologové předpovídali - že dojde k polarizaci společnosti. To se opravdu stalo, společnost je dnes rozdělena na dva nesmiřitelné tábory, jež doplňuje skupina těch, jimž nevyhovuje ani jeden z kandidátů a kteří vůbec nevědí, zda k volbám půjdou. Všechno to provází až příliš mnoho emocí a vyhrocených konfliktů, že už pomalu platí „kdo nebude volit jako já, je můj nepřítel". A to pro společnost nikdy není dobré.

Ptal jsem se i proto, že z diskusí v médiích i na sociálních sítích se zdá, jako by už nikdo nic a nikoho nerespektoval, jako by už nikdo neměl úctu k jakýmkoliv hodnotám a o komkoliv už bylo možno říci či napsat cokoliv. Přitom volíme hlavu státu, jejíž funkce je spíše reprezentativní a která má na každodenní život lidí daleko menší vliv než volby do Parlamentu. Tam přitom nikdy takové vášně nebyly...

Jde sice především o reprezentativní funkci, i když některé významné pravomoci tam jsou. Ale problém je v tom, že tu dlouhodobě byly pravomoci prezidenta překračovány, dlouhodobě tu nefunguje něco, co by se skutečně dalo nazvat právním státem.

To mimo jiné také znamená, že neexistuje jasná interpretace toho, co vlastně prezident může nebo nemůže. A občas se to absurdně interpretuje tak, že prezident může skoro všechno. Problém je tedy v našem právním a politickém prostředí, v tom, že si pravidla každý vykládá tak, jak se mu to momentálně mocensky hodí, a tím se vlastně vytváří prostor pro zneužívání moci. A z toho plynou leckdy i někdy absurdní představy, co všechno může prezident ovlivnit. Mám obavy, že si to občas myslí i kandidáti a jejich týmy.

Myslíte, že prezident vzešlý z přímé volby může tuhle negativní tendenci ještě posílit?

Přesně. Tohle považuji za hlavní problém. Když se diskutovalo o přijetí zákona o přímé volbě, ČSSD i experti žádali, aby se také změnila ústava s ohledem na pravomoci prezidenta. Bylo potřeba řadu věcí upřesnit, určitým způsobem pravomoci vymezit a možná i omezit a především se neměl nechat přímo zvolený prezident ústavně neodpovědný. Nepodařilo se to prosadit a je to velká chyba.

Přitom situace pro úpravu pravomocí byla příhodná. Ústavní změny se nejlépe dělají v situaci, kdy ještě nikdo nemohl ani tušit, kdo bude zvolen, jestli bude prezident patřit k levici nebo k pravici či s jakými skupinami bude spojen. To znamená, že všichni museli počítat s tím, že prezident může být i z „opačného" tábora, a v takové situaci se většinou daří nastavit férové podmínky.

Jenže místo toho všichni chtěli, aby jejich voliči viděli, jak prosazují přímou volbu, ačkoliv ve skrytu duše doufali, že ji někdo shodí ze stolu, protože ten zákon byl špatný. Ale protože toho černého Petra nikdo nechtěl, tak se nakonec místo úpravy pravomocí prezidenta schválil naprosto mizerný zákon. A to je ta největší absurdita a ukazuje to i na fungování našeho politického systému.

Když jsme se dotkli politických stran - kde udělaly ty největší chybu, že ani jedna nebyla schopna postavit kandidáta, který by prošel do druhého kola?

U ODS je to jednoznačné - jestliže kandidát vládní, a skoro bychom mohli říci již takřka historické strany zůstane na osmém místě, je to pro tu stranu obrovský úder. Jejich kandidát sice prošel stranickými primárkami, ale vedení ODS se minimálně angažovalo v tom, aby podnítilo někoho významnějšího, aby do soutěže šel, někoho, kdo by měl větší šance - místo toho postavili kandidáta, který mezi těmi, kdož připadali v úvahu, měl šanci na zvolení skoro nejmenší. Hůř by dopadl asi jen Ivan Langer. Logika tohohle uvažování mi dodnes není jasná.

V ČSSD k takovému selhání nedošlo. Myslím, že ze všech, kteří připadali v ČSSD v úvahu, byl Jiří Dienstbier člověkem, který měl největší šanci na úspěch a taky nedopadl vůbec špatně, i když se do druhého kola nedostal.

Tam byl jiný problém - Miloš Zeman dokázal ČSSD část voličů odčerpat, ale zároveň z hlediska strategického byl Jiří Dienstbier asi jediný ze všech prezidentských kandidátů, který by byl v případě postupu do druhého kola při dobře vedené kampani schopen Miloše Zemana porazit. Osobně bych jeho šance viděla vyšší než u Karla Schwarzenberga, protože by byl přijatelnou volbou pro velký okruh nerozhodnutých voličů.

Překvapilo vás vyřazení Jana Fischera v prvním kole?

Mě to nepřekvapilo. Ve strategii kampaně jeho týmu bylo od začátku něco špatně - minimálně v tom, jak byla utvářena image kandidáta, což nakonec vedlo k jeho porážce. Tlačili pana Fischera do něčeho, co mu nesedělo, a naopak nedokázali zvýraznit ty rysy jeho osobnosti, které oslovily řadu lidí: že je odborník, že dokázal vést vládu, nehádal se... Tohle mohlo fungovat.

Místo toho ho tlačili do jiných rolí, jiného vystupování, vnitřně ho úplně znejistili a on pak působil nedůvěryhodně, uměle. Dopracovávání image je v kampani důležitá věc, ale nikdy nesmí jít proti nátuře člověka. Má zeslabit negativní stránky a zvýraznit pozitivní - ale tady z něj dělali někoho úplně jiného, než byl. Až jsem z toho měla někdy pocit, že je to schválně.

A jak podle vás v předvolebním čase obstála média?

Pokud jde o veřejnoprávní média, tam byla určitá snaha o vyrovnanost a vyváženost, i když se to taky vždycky nepovedlo. Ale to je dáno spíš malou zkušeností s tímto formátem a až úzkostlivou snahou o formální korektnost.

Sama jsem se zúčastnila první debaty na Radiožurnálu, kde nás bylo pět pozvaných odborníků, dva kandidáti a ještě moderátor. Z hlediska orientace a tématu to bylo velmi vyvážené, ale v tomhle počtu tam prakticky nebyla možnost zpětné vazby, možnost okamžitě reagovat na odpovědi, a to nejen mezi kandidáty, ale i mezi odborníky... Asi by bylo rozumnější, kdyby tam kromě kandidátů a moderátora byli už jen dva hosté, ovšem pak by se to těžko formálně balancovalo - politické zaměření, odborné zaměření, poměr žen a mužů…  Svým způsobem to někdy komplikuje veřejnoprávním médiím život.

Další věc je určitá míra zábavnosti televizních debat - nevyčítala bych jim to tolik. Ony nějaké teoretické přednášky diváky moc nezaujmou, tam je prostě potřeba, aby to bylo zajímavější. Je otázka, jestli je zajímavější, když debata vyústí v konflikt, nebo když je naopak určitým způsobem nadlehčena...

Najít tu formu je problém všude na světě. Ty americké debaty, které se uvádějí jako příklad, jsou samozřejmě světovým formátem, tam si ovšem kandidáti dopředu nacvičují každý sebemenší pohyb rukou i to, jak políbí manželku, a v tom taky úplně smysl nevidím. A volební týmy vyjednávají podrobnosti o všech možných detailech. Já bych to zkrátka neviděla tak kriticky, spousta chyb by se našla, ale myslím, že převládala snaha o profesionální přístup.

A témata debat?

Ta témata byla občas absurdní, často se týkala otázek, jak by se kandidát zachoval jako prezident v té či oné situaci, přitom to byla situace, kterou prezident řešit nemůže. Je bohužel pravda, že se tu tradičně nadhazuje minulost - ale je to pravda už dvacet let.

Před každými parlamentními volbami tu řešíme otázky od Benešových dekretů až po vyrovnání s komunistickou minulostí a neustále bojujeme proti jakýmsi rizikům, která už vlastně ani neexistují. A je to zároveň trochu únik od debaty o hodnotách či o skutečných problémech téhle společnosti. Když dojde na současnost, odpovídá se jen jakýmisi frázemi. Což je ale dáno i tím, že ten mediální formát vám opravdu nemůže říct, jak třeba bojovat proti korupci. Protože je to tak složitý a vrstevnatý problém, že se do tohoto formátu prostě nevejde.

To jsme mluvili o veřejnoprávních médiích a obecně o televizích. A co ostatní média?

Tam bylo a je hodně vidět, pro koho kdo je. Což není nic zvláštního, všude na světě se ví, jakou orientaci a hodnoty to které médium vyznává. Že pravicové noviny nebudou milovat levicového kandidáta, to se dá předpokládat a nemyslím, že by to někomu vadilo.

Některá média - konkrétně třeba Aktuálně.cz, abychom se za nikoho neschovávali - veřejně deklarovala podporu jednomu z kandidátů. Vidíte v tom problém?

V samotné deklaraci žádný problém nevidím. Je to jejich riziko, ale nakonec i u nás se v zásadě ví, která média jsou spíš doleva a která doprava, z toho pak plynou jejich sympatie k tomu či onomu a ani nemusí být vysloveny. To myslím zas tolik nevadí.

Problém by podle mě nastal, pokud by se média - teď nemyslím jejich inzerci - přímo stala součástí volební kampaně a koordinovala své aktivity s volebním štábem toho kterého kandidáta. Neříkám, že se to děje, analýzu českých médií jsem si nedělala, byť útoky proti Janu Fischerovi v závěru prvního kola působily hodně koordinovaně. Ale je to třeba typický rys ruských kampaní.

Existuje k tomu například velmi zajímavá analýza kampaně ruských voleb v roce 1996, kdy došlo ke znovuzvolení Jelcina. Tehdy byla celá jeho kampaň postavena na strategii, že - aby vyhrál - musí mít proti sobě ve druhém kole komunistického kandidáta. Lidi sice už měli Jelcina plné zuby, ale návrat do minulosti si přáli ještě méně. Takže média, která spolupracovala s jeho volebním týmem, před prvním kolem dokonce vehementně podporovala Zjuganova jako komunistického kandidáta a naopak dehonestovala všechny ostatní nekomunistické kandidáty, kteří by mohli být reálnou alternativou... Pokud na tohle média přistoupí, tj. pokud se stanou součástí konkrétní strategie, jejich nezávislost mizí a mění se v silný protidemokratický prvek.

A jaký dopad podle vás budou mít kampaně v médiích na konečný výsledek volby? Lze odhadnout, do jaké míry se budou lidé rozhodovat podle toho, co v posledních čtrnácti dnech četli nebo slyšeli či viděli v televizi?

Ten dopad může být pozitivní i negativní. Krátkodobá mobilizační kampaň pana Schwarzenberga před prvním kolem rozhodně vedla k jeho úspěchu - dostal se do kola druhého. Ale tahle radikální mobilizace může trvat jen určitou krátkou dobu, nikoho nemůžete mobilizovat měsíc, a tak je riziko, že ve druhém kole už nemusí fungovat. Že jistá míra agresivity, která se před druhým kolem projevila, když to hodně zjednoduším - jeden nás prodá Němcům, druhý nás prodá Rusům - může určité skupiny znechutit a vést k tomu, že volit vůbec nepůjdou.

Přitom druhé kolo je hlavně soubojem o nerozhodnuté voliče - a myslím, že ani jeden tým je zatím nedokázal vhodně oslovit. Miloši Zemanovi se možná podařilo „sudetoněmeckou kartou" část těch nerozhodnutých vybudit, aby volit šli.

Jak dalece se totéž podařilo Karlu Schwarzenbergovi, těžko říct. Potenciálně „jeho" nerozhodnutí voliči by asi reagovali na princip slušnosti, tolerance, trochu i s étosem první republiky...  Kampaň, zejména na sociálních sítích, zdůrazňující výraz kníže v kombinaci s čírem je zajímavá pro mladou generaci, je to trochu absurdní, zajímavé propojení. Určitě osloví mladé, kteří k volbám půjdou, ale to je dost úzká skupina lidí. Ale zároveň obojí může vadit té řekněme předdůchodové generaci, která jednak vnímá tu masarykovskou tradici republikánství, a tudíž sám termín „kníže" ji popouzí (šlechtické tituly jsou u nás zakázány od roku 1919), a neoslovuje ji ani číro, protože prezidentství spojuje s jistou důstojností.

Mimochodem, i do těchto voleb se nám svým způsobem promítá v kandidátech ten starý konflikt Havel versus Klaus. Podle mě Miloši Zemanovi podpora Václava Klause spíš uškodí, protože nebude po chuti těm nerozhodnutým. Nejde jen o problém opoziční smlouvy, ale je zde jistá podoba v aroganci, útočnosti, samolibosti. Pro řadu lidí může být představa dalších pěti let takovéto samolibosti dost frustrující.

A co se týče Karla Schwarzenberga, který je silně vnímán jako Havlův „pokračovatel", v jeho kampani mi chybí ta havlovská „láska". Ať už k Václavu Havlovi měli lidé výhrady jakékoliv, havlovské kampaně nikdy nebyly agresivní, naopak - vždycky v nich byla  přítomna empatie, velká tolerance vůči jiným názorům a také láska (byť možná někdy trochu kýčovitá se svými srdíčky) - toto vlastně v té současné  kampani postrádám. Tu kampaň dělá jiná generace, která to vidí jinak a nedokáže se vcítit do uvažování těchto nerozhodnutých voličů a je, alespoň na sociálních sítích, až příliš mobilizující. Tohle také může být něco, co Karlu Schwarzenbergovi odvádí potenciální, nerozhodnuté voliče.

Takže uvidíme, komu se je povede oslovit lépe.

Mluvíme spolu dva dny před začátkem druhého kola volby - může se vynořit ještě něco, co by mohlo zásadně zamíchat přízní voličů?

Stává se to. A volební štáby, pokud vymýšlejí strategii - záleží pochopitelně na tom, jak dalece jsou profesionální -, s tím pracují. Všichni se snaží vytáhnout poslední trumf, který by měl kampaň těsně před volbou ještě zesílit - a hlavně, na který už se nedá reagovat.

Ale je to hrozně riskantní krok - pokud jde o vysloveně negativní věc a společnost to vezme jako podraz, může se to i obrátit proti nim.

Příští prezident, ať už jím bude jeden nebo druhý, by měl společnost, která je teď velice polarizovaná, zase spojit. Vidíte ve finalistech volby potenciál tuhle sjednocující roli plnit?

Zatím moc velký potenciál nevidím, sjednocující prezidenty bych viděla spíš v jiných osobách, které se ale nedostaly do druhého kola. Ale ono to taky dost záleží na zbytku politické scény - a hlavně, klíč je pořád ve společnosti, v tom, co jsem už říkala o právním státu. Protože co my jsme schopni přehlížet a tolerovat jen proto, že to vyhovuje „těm našim", je neuvěřitelné.

Společnost naopak musí dát najevo, že chce, aby tu fungoval právní stát, aby prezident se choval, jak se chovat má, a nesmí kývat na porušování pravidel a principů jen proto, že je to momentálně výhodné „pro naše" a nenahrálo to „těm druhým". To je totiž právě ten průšvih, který vede společnost na scestí, a vládnou jí pak obavy, zda bude zvolen ten či onen.

Pokud budeme mít právní stát, pravidla budou jasně dána a dodržována, pak máme zároveň nástroje, jak zabránit i „špatnému" prezidentovi v nežádoucím chování. A pokud na to společnost nepřistoupí, pak se musí na Hradě bát úplně každého.

autor: Viktor Vondra | 24. 1. 2013 11:50

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama