reklama
 
 

Vyšší platy? Zapomeňte na poučky o produktivitě, jinak budeme lisovat gumičky do stěračů navždycky

8. 9. 2017
Ztrácíme svou vlastní budoucnost, odsuzujeme se do pozice země závislé na tom, že se nenajde nikdo, kdo naši práci udělá ještě za míň.

Problémy mohou mít jedno nebo více možných řešení, ale první krok musí být vždycky stejný - musíte si uvědomit, že máte problém.

Proto si ČSSD zaslouží pochvalu za to, že si jako volební téma číslo jedna zvolila "konec levné práce".

Ekonomové nám servírují jedno vysvětlení za druhým, proč bereme po skoro třiceti letech od pádu komunismu zhruba třetinu platů obvyklých v zemích, kterým jsme se tehdy chtěli vyrovnat. Skutečné, ke kořenům jdoucí vysvětlení je ale jednoduché - protože jsme to dosud nevnímali jako problém.

Do jisté doby a do jisté míry to bylo a je samozřejmě správně. Kdyby někdo volal v 90. letech po německých platech, byl by za blázna. Nepobírali je ostatně ani ti Němci, jejichž část země se po čtyřech desetiletích komunistického pustošení připojila ke spolkové republice.

Volání po německých platech by bylo bláznovstvím i dnes. Ale stejně hloupé by bylo nadále se nechat ukolébávat bohorovnými řečmi ekonomických expertů o naší "nižší produktivitě práce", "orientaci ekonomiky na produkci s malou přidanou hodnotou" a podobně.

Ne že by tato vysvětlení nebyla fakticky správná. To nejspíš jsou. Pokud píšu, že se jimi nemáme nechat ukolébávat, nepřidávám se k módnímu pohrdání odborným vzděláním a kompetencemi, které zřejmě navždy ztělesnil britský ministr a propagátor brexitu Michael Gove dnes už legendární větou "Lidé v této zemi už mají plné zuby expertů."

Jenže tato vysvětlení jsou v Česku až příliš odevzdaně přijímána jako něco, s čím nelze nic dělat, tak to prostě je, až se zvýší produktivita, zvýší se i platy. S tím musíme skoncovat.

Protože mzdová propast mezi námi a západní Evropou je problém, a zásadní. Možnost pracovat kdekoliv v Evropě si užíváme jen proto, že se při našem vstupu do Evropské unie potichu a automaticky počítalo s postupným zasypáváním této propasti. Ukázalo se, že to byl omyl - žádná propast se nezasype sama od sebe.

První negativní důsledky už vidíme - Východoevropané na britském pracovním trhu byli pro mnoho Britů hlavním důvodem pro podporu vystoupení z EU. To samozřejmě není vina těch, kdo v Británii pracují, a už vůbec nelze mhouřit oči nad nechutnými a někdy i tragickými xenofobními útoky, kterým zejména polská komunita v Británii čelí. Ale s trochou nadsázky lze říct, že brexit je prvním velkým průšvihem, za který mohou mzdové rozdíly v EU. A další se rýsuje ve Francii, kde je konkurence z východní Evropy v podobě "vyslaných pracovníků" horkým politickým tématem.

Levná práce za někdejší železnou oponou ale neohrožuje jen naši sounáležitost s Evropou. Ztrácíme svou vlastní budoucnost, odsuzujeme se do pozice země závislé na tom, že se nenajde nikdo, kdo naši práci udělá ještě za míň.

Ekonomové mají v jádru pravdu v tom, že ekonomika, kde z pásů sjíždějí inovativní elektromobily, může zaměstnance platit lépe než země, kde se k těmto elektromobilům lisují gumičky do stěračů. Jenže tato vysvětlení často implikují, že musíme nejprve začít vyrábět ty elektromobily, a až potom si můžeme dovolit vyšší mzdy. Jenže s tímto přístupem se nikdy nepropracujeme ani k jednomu.

Dokud firmy slušně vydělávají na gumičkách do stěračů, nemají příliš motivaci vyrábět elektromobily. Naopak, budou tlačit na politiky, aby jim pro jejich lisovny zajistili dostatek levné pracovní síly. A ti jim budou naslouchat. Lobbingem za zájmy průmyslu svého času proslul exministr školství Marcel Chládek, ale zdaleka nejen on. Z gymnázií a vysokých škol do učilišť by české děti (kromě těch vlastních, samozřejmě) ráda přesunula pestrá plejáda českých politiků. Prezident Miloš Zeman na začátku letošního školního roku třeba příslibem sedmdesátitisícového platu. Zda se o něj mohou méně úspěšní absolventi přihlásit v prezidentské kanceláři, už nedodal.

Řešením není samozřejmě ani opačný postup - direktivně zvednout platy a doufat, že to průmysl přežije. Podnikatele nelze vystavit šoku v podobě razantního zvýšení nákladů na zaměstnance.

První krok na cestě od nízkých platů je jediný možný - musíme chtít vyšší. Musíme rozdíl mezi německou a českou mzdou vnímat nikoliv jako teoretickou hádanku, kterou nám rozřeší ekonomové, ale jako praktický a zásadní trabl nás všech. Včetně těch, kdo vydělávají dost.

Zaměstnanci musí požadovat víc a být ochotní odejít. Teď je nejvhodnější chvíle, nezaměstnanost je rekordně nízká a firmy se o lidi přetahují. Podnikatelé musí být připraveni na to, že levná výroba nemá v Česku budoucnost, a požadovat, aby země vsadila na vzdělání a inovace. Nesmí být myslitelné, aby politici posílali děti ke strojům. (Nic proti učebním oborům. Strategická priorita ale musí být jinde - i v zájmu jejich absolventů.)

V jednom z minulých komentářů jsem použil absurdní příklad prodavačky, která bere zlomek mzdy své kolegyně v německé prodejně téhož nadnárodního řetězce, a to i v případě, že firmě vydělá její česká větev víc než německá. Ovšemže mi v reakci přišla spousta vysvětlení, v nichž se to jen hemžilo "nižší produktivitou práce". Jenže - je mi líto - pokud má nadnárodní koncern vyšší tržby na zaměstnance v Česku než v Německu, pak mají z jeho pohledu vyšší produktivitu práce jeho čeští zaměstnanci, a ne naopak.

Samozřejmě že jen proto nedostanou víc peněz - pokud všichni zaměstnavatelé v širokém okolí platí dvacet tisíc, nemá jeden z nich důvod platit čtyřicet. I když může.

A v tom je právě ten vtip. Češi s růstem platů odevzdaně čekají na to, až se česká produktivita práce vyrovná německé. Jenže místo toho musí vyšší mzdy aktivně chtít. Jinak se jich nedočkají, nikdo jim nezačne dávat víc jen tak, sám od sebe.

Ziskové firmy dosud mohly spoléhat na to, že úroveň mezd drží ty méně úspěšné dole. Chápeme, že se to jejich majitelům líbilo, teď ale potřebujeme pravý opak - aby táhly celkovou mzdovou hladinu nahoru.

Sociální demokraté sklidili kritiku za to, že si na "válku proti levné práci" vzpomněli před volbami, po čtyřech letech ve vládě. Lze je částečně omluvit tím, že věcná témata z české politiky v posledních letech do značné míry vytlačil fenomén Andreje Babiše a také společenské napětí způsobené podloženými i méně podloženými obavami z migrace a terorismu.

Byl nejvyšší čas se k nim vrátit. A nechat se překvapit, zda to ČSSD pomůže i u voleb.

Přihlaste se k našim newsletterům
Odhlásit se můžete kdykoliv.

autor: Jan Moláček

Související

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama