reklama
 
 

Vystrašený volič je skvělý, nejlepší materiál. Pro demokracii na jedno použití

19. 10. 2017
Možná důležitější než rozhodování o výběru té které strany je nevolit strach.

Ten strach bude s námi, až budeme držet volební lístek. Některým z nás povede dokonce ruku a jiným zase nedovolí pořádně přemýšlet. Strach je a byl tady vždycky, byl součástí kampaní i stranických programů. Teď se ale zdá, že je ho už příliš mnoho; máme tu totiž politiky, kteří se strachem pracují opravdu velmi dobře. Umí to. Vystrašený volič, to je totiž skvělý materiál, lepší nenajdete.

A vystrašení voliči jsou v této (postkomunistické) krajině doma, protože na strachu byl založen režim, který ovládal celou zemi a potažmo celou východní Evropu. I zahraniční lídři jako Viktor Orbán, v minulosti třeba Vladimír Mečiar - jsou sice tak různí, ale tohle mají společné - dobře pracovali či pracují se strachem, který zůstal v myslích mnoha voličů. I v (kdysi rozděleném) Německu je tenhle relikt časů železné opony patrný. Viděli jsme v posledních volbách a nejen v nich, že na Východě jsou silnější ti politikové, kteří to právě dobře "umí se strachem" (dnes se strachem z imigrace, zítra to bude strach z něčeho jiného). Proč? Nejjednodušším vysvětlením je, že na Východě žije víc lidí, kteří se prostě bojí.

Ve strachu jsme vyrostli a pěkně se v něm zabydleli. Tak dobře, že nám možná dělá problém bez něj žít. Je to jakési podivuhodné retro, jen jiného druhu; nevidíme ho a možná se k němu ani nepřiznáme. Ale funguje to evidentně - už čtení názvů stran a hnutí na volebních lístcích. Tak třeba: "ROZUMNÍ - stop migraci a diktátu EU - peníze našim občanům, důchodcům, dětem, zdravotně postiženým." Nebo: "Blok proti islamizaci - Obrana domova."  Jen ty obálky s volebními lístky jsou malou přehlídkou strachů, stejně jako některé volební programy.

Podobně jako se lidé v totalitním a nedostatkovém hospodářství báli každého dalšího dne, stejně tak je jim servírován strach nový. Takový Andrej Babiš hrozí, že kvůli připravované těžbě lithia budou okradeni čeští důchodci. Jak by to také nefungovalo: tihle lidé byli okradeni přece už tolikrát a byli okrádáni od malička, že. Strach je provázel celý život, jaký by ten život najednou byl, kdyby je provázet přestal? Okamurova politika strachu a nenávisti je ještě přímočařejší. Nebo už je tak očividná, tak hloupá, že snad není ani tolik nebezpečná?

Tím nejbizarnějším ze sdílených českých strachů je ovšem strach z Evropské unie ("… stop diktátu EU - peníze našim občanům…"), unie, která do této země pumpuje miliardy, za což se jí dostává posměchu, když ne rovnou nenávisti. Pro cizince neznalého reálií je to asi dost těžko pochopitelné a nevysvětlíte mu to. Zvlášť když si vzpomeneme, že jedno z hesel Listopadu znělo "Zpátky do Evropy"… Jenže to by nesměli být Češi po celé roky masírováni svými domýšlivými lídry, kteří jakýmsi zvráceným způsobem Evropskou unii od počátku berou jako konkurenci sebe sama, svého trapného majestátu, neboť jak napsal kdysi americký spisovatel Ernest Thompson Seton: největší hlupák je ten, kdo není králem ve svém malém království, že.

Každopádně stojí za to si připomenout, odkud ten strach je, kde jsou jeho kořeny. Skvělou analýzu let normalizace nabídl Václav Havel (tehdy dramatik, spisovatel a disident). V dopise prezidentovi Československa a nejvyššímu stranickému šéfovi (to byla tehdy důležitější funkce než prezident!) Gustávu Husákovi dne 8. dubna 1975 píše: "… Ze strachu, že přijde o své místo, vyučuje učitel ve škole věci, kterým nevěří; ze strachu o svou budoucnost je žák po něm opakuje; ze strachu, že nebude moci pokračovat ve studiu, vstupuje mladý člověk do Svazu mládeže a dělá v něm vše, co je třeba… Ze strachu chodí lidé na různé oficiální oslavy, manifestace a průvody. Ze strachu, že jim bude znemožněna další práce, hlásí se mnozí vědci a umělci k ideám, v něž ve skutečnosti nevěří, píší věci, které si nemyslí nebo o nichž vědí, že nejsou pravdou…"

V poslední době jsme byli svědky, že některé výše popisované návyky se jakoby pokradmu vracely. Nemávejme nad tím rukou. I když někdo řekne, že tak to bývá, vývoj postupuje často po křivce, vrací se; sinusoida je pěkná křivka, takže mělo by to být tak velké překvapení? Už dávno se není třeba bezdůvodně bát, ale strach ve vás přesto zůstal. Svůj díl tohoto strachu jste ještě stihli přenést na své děti a ty ho zase menší část převedou na ty své. Pak se možná jednou ten iracionální strach vytratí. Nebo ne? Například na takový strach z návratu sudetských Němců, z revanše, z odplaty "Sudeťáků", z jejich majetkových nároků, který uměle živený provázel Čecha už od konce války, plynule navázali mnozí polistopadoví politikové. Vycházelo jim to a vychází. Právě tento rafinovaně (na)dávkovaný strach ovlivnil i poslední prezidentskou volbu.

Někdo namítne, že na něj to neplatí: nejsem vystrašený volič, který se iracionálně bojí islámu, uprchlíků, eura nebo přímo diktátu Evropské unie. Přesto i pro něj to budou volby strachu: bude se totiž bát hlasu lidí, kteří tím strachem žijí, a moci politiků, kteří je tím strachem masírují. Bude se bát, co se stane, když vyhrají nesystémové strany, když vyhraje ten, kdo chce moci příliš mnoho, a co se stane, když se směřování země rámované Evropskou unií a Severoatlantickou aliancí někde zadrhne.

Je to také strach, možná méně iracionální, ale přesto i ten už přináší hysterické projevy, negativní kampaně a paralyzuje obyčejnou schopnost potřebných dohod a politické shody. Bohužel i mezi těmi politiky, kteří jsou demokracii a časem prověřeným hodnotám věrní. Víme sice dobře z historie, že totalita se může kdykoliv vrátit, ale vůbec se nemusí vracet stejnými cestami. Nejsou proto nebezpečnější ti noví manipulátoři než ti staří, kteří jen reprezentují minulost, jakkoliv temnou? I proto je dobré si zachovat chladnou hlavu. Jak píše novinář Karel Škrabal, i po katastrofálním výsledku voleb by bylo třeba "žít dál demokracii" a nenechat se zastrašit.

V současné éře věcí na jedno použití se ovšem může zdát, že demokracie je překonaná, protože se musí pořád opravovat. A proto vám někdo nabízí bezúdržbovou verzi. Bez politiků, bez žvanírny, blábolení v parlamentu. Ve skutečnosti může ale jen čekat na příležitost. Na krizi, zaváhání, otupělost nebo naopak zbytečnou, ale paralyzující hysterii. "Jeden chvilkový šok umožní nastolit celou věčnost poroby," píše americký historik Timothy Snyder. Možná důležitější než rozhodování o výběru té které strany je nevolit strach.

autor: Luděk Navara

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama