Děti ve čtvrtek ve škole dostaly vysvědčení. Hodnotí jejich znalosti, práci i chování během prvního pololetí. Holky a kluci na základní nebo střední škole mohou dostat buď známky, nebo jsou hodnoceni slovně. Druhá varianta je relativně nová (deset let), ale zatím nevytlačila tradiční jedničky a dvojky až pětky.
Smysl epického, větného ohodnocení žáka, tedy nikoli jen strohou známkou? Snaha děti aspoň částečně vymanit ze školní vzdělávací soutěže, ze závodů ve známkách, kdo je nejlepší. Dál snaha motivovat děti a studenty, vnímat je jako odlišné osobnosti, pro které je pětistupňová škála příliš úzká a málo vypovídající. Slovní hodnocení je pak, na tom se kantoři a kantorky shodují, velmi dobré pro děti s handicapem, s nějakou poruchou, které jsou do třídy integrovány.
Hodnocení větami, popisem znalostí a slabších míst žáka, má několik zásadních nevýhod. Stručně řečeno je velice náročné. Navíc se pokouší měnit něco dlouhodobě zavedeného, na co je společnost po generace zvyklá. Známky mají jednu zdánlivou výhodu: děti se podle nich dají porovnávat. Ovšem i to porovnání, jak každý ví, má velké vady. Na jedné škole mají učitelé nižší nároky, na druhé, „prestižní“, vyšší. Pak ovšem jednička na té nenáročné škole může být klidně trojkou na náročné.
Slovní hodnocení ale problém různých úrovní škol neodstraní. Na mírné škole budou žákyni chválit za znalosti, které by na lepší zdaleka tolik nevelebili. Navíc se při přechodu dítěte na jinou školu slovní hodnocení převádí na známky. Ty se pak nemají dávat do rukou žákům, ale jenom jejich rodičům. Zřejmě aby se děti nevyděsily.
Známky jsou zjevně „jednodušší“. I když jistě každá dobrá, poctivá učitelka zná to váhání: kluk plave někde mezi dvojkou a trojkou, a co mu teď dát? Co je pro něj lepší, co mu pomůže? Srazit, nebo "nakopnout" kupředu? A pokud jde o vysvědčení v páté třídě a dítě se hlásí na víceleté gymnázium, pak na pololetním ohodnocení velice záleží, započítává se do bodů při přijímačkách. Přilepšit tedy...?
Ani známky nejsou jednoznačné
Známky nejsou tak jednoznačné, jak se tváří. Jednoznačné není ani slovní hodnocení. Je ještě víc „zatíženo“ individuálním přístupem; to je přece jeho smysl. Když máte ve třídě třicet dětí, tak je poměrně snadno zaškatulkujete na jedničkáře, dvojkaře, trojkaře, čtyřkaře a pětkaře. Ale při slovním hodnocení se ta jednoznačnost ztratí, najednou se ze čtyřkaře stane „Igor, který se nesmírně snaží, i když to ne vždy přináší očekávané ovoce“.
Školský systém jako by neměl úplně jasno, co vlastně chce. Jestli onu soutěž, jejímž smyslem je třídění na lepší a horší, na chytré a hloupé, rychlé a pomalé. Něco jako ve sportu. Do A-týmu se prostě nedostane každý, dokonce jen málokdo. Když jde žák na střední školu, jednoznačně se soutěží. A známky, výsledky ze základní školy (ne všechny mají jednotnou úroveň) hrají roli při přijímacím řízení.
Nebo chce systém budit poměrně necílenou lásku ke vzdělání, touhu po vědění, představuje si motivované děti, které by strašně rády poznávaly, učily se? A co když holka nebo kluk necítí to puzení znát, studovat? Neměl by mu školský systém pomoct „vystoupit ze soutěže“ a jít třeba na řemeslo nebo na profesionální sportovní dráhu či kam? Určitě.
Na neujasněnost cílů školského systému ukazuje mimo jiné to, že se dál, paralelně pěstují oba způsoby - slovní hodnocení i známkování. Přitom nejsou příliš kompatibilní, tvrdí kantoři. Když se má převést slovní hodnocení na známky, stejně se hodnotitel vrátí, jinak ani nemůže, do staré, pětistupňové škály a nasází tam čísla jedna až pět.
Ona neujasněnost se jen tak nezmění. Vzdělávání je u nás i v jiných zemích vnímáno stále víc jako soutěž, než jako probouzení touhy po poznání. Všimněme si, jak se ve školách neustále pořádají „matematické olympiády“ a další a další soutěže. Třeba v recitaci...
Soutěž jako pilíř moderní společnosti
Není divu. Dnes víc než před třiceti lety jsou holky a kluci vedeni k soupeření, závodění. Hodnotí se, kdo je nejlepší matematik (což je vlastně blbost), kdo je nelepší dramatik, zpěvák, kdo je superstar. Soutěž, soutěž, soutěž. Není pak divu, že vás lidé ve společnosti rádi oslňují navrčenými znalostmi, sypou na vás sedm divů světa, případně jména všech faraonů nebo římských císařů. Jako že jsou vzdělaní.
Ostatně po škole to nebude jiné. Chcete slušné místo? Musíte se účastnit soutěže, výběrového řízení, kde se zase hledá ten nejlepší, jedničkář. Přitom smysl vzdělání, krom obživy, vězí nejspíš v tom, že se chceme vyznat v sobě, ve společnosti, v druhých lidech, v životě, že hledáme vyrovnanost a poznání smyslu naší existence. To se nedá známkovat, dokonce se to dá jen těžko slovně hodnotit.
Zpátky do školy a ještě jedno úskalí větné evaluace. Při školeních, jejichž tématem je slovní hodnocení, učitelkám a učitelům školitelé kladou na srdce, že „má být pozitivní“. U jedničkáře, nebo dokonce šprta, snadná věc. Prostě třídní perla. Kantorky říkají, že nejvíc příkladů na školeních dostávají u známky chvalitebné. Tedy u pásma dvě mínus, případně tři plus až dvě plus, případně jedna mínus.
Ale podstatně slabší to je u trojek a čtyřek. A považte, že byste měli napsat pozitivní slovní hodnocení, motivační věty pro pětkaře. „Jiříčku, sice nepřečteš ani jedno slovo ve slabikáři, ale nosíš nejlepší svačiny.“ Třeba takhle?
U nejmenších dětí na prvním stupni je pak ještě potíž, že nemusejí rozumět šroubovaným větám („dovedeš používat vědomostí a dovedností při řešení jednodušších úkolů, avšak dopouštíš se přitom řady chyb, což se pokusíme odstranit“). Navíc je známo, že se prvňáci těší, jak budou nosit domů v sešitech jedničky. Až se jich babička zeptá, co mají ze psaní, těžko jí odpovědí: „Při psaní velkého S sice uvažuji samostatně, ale možná až příliš, takže vypadá jako osmička.“
Rozumný kantor vám řekne, že pro jedničkáře a dvojkaře jsou lepší staré dobré klasické známky. Pro trojkaře a další pak slovní hodnocení. Jenomže i tak budou ti, co mají na vysvědčení román, závidět zbytku světa se známkami.
Ještě jedna praktická poznámka. Slovní hodnocení dá strašnou práci. Mělo by obsahovat výkonovou oblast, sociální chování, individuální zvláštnosti, sebehodnocení a chování žáka při učení. Mělo by být psáno skutečně individuálně a pozitivně. Mělo by vznikat postupně, během pololetí. K tomu mají učitelky ve třídě často integrované děti bez asistentů. Musejí jim věnovat zvláštní péči. Dohromady slovně hodnotí třeba šedesát kluků a holek. Pekelná práce.
Závěr? Obdivuju učitele. Nemají to lehké.
