reklama
 
 

Vytáhnout červenou kartu není "umlčováním nepohodlných názorů". Demokracie má pravidla jako fotbal

30. 12. 2016 14:11
Není žádná cenzura vylučovat z veřejné debaty požadavky typu Juden raus, Cikáni do plynu, nebo Islám v ČR nechceme, píše v komentáři Jan Moláček.

Je načase vypořádat se s jedním z nejčastějších obvinění, kterému mnozí z nás v poslední době čelí. Mám na mysli výtku často adresovanou liberálům, kteří podle ní pokrytecky odmítají připustit „jakýkoliv názor, který se jim nelíbí“, případně přímo „umlčují nepohodlné názory“.

Podle některých hlasů je dokonce nynější společenské uspořádání srovnatelné s komunismem, protože – stejně jako komunisté – prý stíhá ty, kdo ho kritizují.

Jak je to ve skutečnosti?

Demokracie je jako fotbal – hraje se podle pravidel. I ve fotbale se o některých pravidlech diskutuje a mohou se změnit. Nebudu předstírat odbornost, ale i já vím, že se dnes ofsajd posuzuje jinak než kdysi, že se za výhru dávají tři body místo někdejších dvou, že se bouřlivě diskutuje o využití videa v posuzování sporných situací. A na plácku si klidně můžete zakopat tři na tři a domluvit se, že gól platí jenom po zemi. I tak si fotbal užijete (možná víc než při leckterém zápase u televize).

Totéž platí pro demokracii. Volba prezidenta se může změnit z nepřímé na přímou. Některé země využívají poměrný volební systém, jiné většinový. Někde dokonce vyhrajete, i když váš protikandidát dostane o tři miliony hlasů víc a rozproudí se debata, jestli by to nemělo být příště naopak. V pořádku. To vše – a mnoho jiného – může být předmětem diskuse.

Ale jsou pravidla, o kterých diskutovat nelze. Ve fotbalových týmech musí být na začátku zápasu stejně hráčů a zápas musí začínat za stavu nula nula. I na plácku, kde si vytyčíte branky z odložených mikin, musíte vzdálenost mezi těmito improvizovanými tyčkami pečlivě odkrokovat. Krátce – nejde ani tak o to, zda bude platit gól jen po zemi nebo až po kolena, ale musí to platit pro všechny stejně. Kdyby Miroslav Pelta na zasedání UEFA navrhl, aby se české reprezentaci počítal každý gól za dva, nikdo by se s ním nebavil.

Přesně tak je to i ve svobodné, demokratické společnosti. I ta má pravidla a zásady, o kterých diskusi připustit nelze. Vlastně nejsou tak odlišná od těch fotbalových. Princip rovnosti všech lidí před zákonem a nedotknutelnost jejich základních práv a svobod nejsou technikálie, ale pilíře, na kterých demokracie a svoboda stojí.

Diskuse s někým, kdo navrhuje například perzekuci či diskriminaci druhých kvůli barvě pleti, etnické příslušnosti nebo náboženství, není možná. Ne proto, že s ním nesouhlasíme, ale proto, že popírá podstatu demokracie stejně, jako by pravidlo „Sparta má oproti soupeři vždy poloviční bránu“ popřelo podstatu fotbalu.

Demokratické země prosazování protidemokratických postojů většinou různými zákony omezují, což někdy vede k dalšímu zásadnímu nedorozumění. Čteme to dnes a denně – nynější politický systém je prý stejný jako komunismus, protože stejně jako komunisté pronásleduje své kritiky.

Je to pravda?

Pravda je, že totalita i demokracie se brání útokům proti své vlastní podstatě. Pomiňme teď, že komunisté to dělali svévolně a za nepřípustnou kritiku mohli označit cokoliv, což dnes není možné. Klíčový rozdíl je jinde.

Komunismus byl jako fotbal, v němž jeden tým měl o dva hráče víc, menší bránu a každý gól si počítal za dva. Demokracie je otevřená hra stejně početných týmů, pro něž platí stejná pravidla.

Komunismus (jako každá totalita) byl nelegitimní, protože nerespektoval ona „nezcizitelná“ práva, kterými jsou podle jednoho z nejslavnějších dokumentů lidské historie nadáni všichni lidé „svým Stvořitelem“. Z těchto práv naopak vyplývá legitimita boje proti jakékoliv totalitě.

V demokracii je to ale přesně obráceně. Pokud někdo srovnává postihy protestů proti komunismu se stíháním útoků proti podstatě demokracie, pak to může dělat jen proto, že odmítá rozdíl mezi oběma systémy, pokud jde o jejich legitimitu. Demokracii chápe jako jednu z mnoha rovnocenných forem uspořádání společnosti, která nemá o nic větší nárok na obranu vlády sebe sama než orientální despota či komunistická státostrana.

S tím se nedá nic dělat, nelze nikomu přikázat, aby byl demokratem. Mnohdy ale právě ti, kdo útočí na principy demokracie a jejich obranu srovnávají s komunistickou cenzurou, označují sami sebe za obránce západních hodnot, tedy mimo jiné právě demokracie. Na tuto hru nesmíme přistupovat.

Pokud by se UEFA odmítla zabývat návrhem, aby se každý český gól počítal za dva, byla by to snaha „umlčovat nepohodlné názory“? Jistěže ne. Byla by to snaha nepřipustit konec fotbalu. Zdá se to jako samozřejmost, o které není třeba psát komentáře, ale už nějakou dobu se lana poutající nás k těmto samozřejmým a bezpečným kotvám povážlivě uvolňují.

Bylo by extrémně nebezpečné pokoušet se z veřejné debaty vytlačovat postoje, které respektují principy demokracie, a jsou proto legitimní, jakkoliv se někomu – třeba liberálům – nemusejí líbit.

Úplně stejně nebezpečná je ale opačná snaha – pokusy legitimizovat postoje, které demokratické principy pošlapávají. Není žádná cenzura vylučovat z veřejné debaty požadavky typu Juden raus, Cikáni do plynu, nebo Islám v ČR nechceme.

Ať si každý odpoví na otázku, které z těchto dvou nebezpečí nás dnes ohrožuje víc.

autor: Jan Moláček | 30. 12. 2016 14:11

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama