reklama
 
 

Nedělejme z Dubčeka fackovacího panáka. Není to hrdina, ale jiní by sotva obstáli lépe

17. 8. 2018
Foto: ČTK
Alexander Dubček nebyl hrdina. S odstupem času bychom ale měli uznat, že čelil naprosto mimořádné situaci, ve které dobrá řešení vlastně neexistovala.

Odpočívadlo u benzinové stanice nedaleko Humpolce na D1 nepatří na této dálnici zrovna k těm příjemnějším. Válí se tam hodně páchnoucích odpadků a vajglů, za čerpací stanicí jsou betonové bariéry, malé parkoviště bývá obvykle přeplněné. Vedle toho všeho je na výjezdu zpět na dálnici pamětní deska připomínající tragickou smrt Alexandera Dubčeka. 1. září 1992 tady řidič jeho BMW za deště vyletěl ze silnice. Protože tehdy ještě nebylo běžné se na zadních sedadlech připoutávat, slovenského politika náraz vymrštil ven zadním oknem. Za dva měsíce zemřel.

Hodnocení Dubčeka někdy připomínají prostředí a okolí, ve kterém se pamětní deska nachází. Píše se o něm, že byl slaboch, zbabělec. Že selhal nebo zradil. Že byl neschopný a nerozhodný. Miloš Zeman letos na Pražském hradě prohlásil, že "Dubček se podělal hrůzou". Nevkusná poznámka i vzhledem k tomu, že Dubček bojoval za Slovenského národního povstání a jeho bratr v něm zemřel.

Předseda českých komunistů v nedávném rozhovoru pro britský Guardian zase prohlásil, že bývalý generální tajemník věděl dopředu o sovětské invazi, ale lidem to zatajil. Někdejší protagonista pozdní normalizace Miroslav Štěpán před lety v televizním dokumentu říkal o Dubčekovi, že jeho volba do čela KSČ byla typicky českou nebo československou. Když nevíme, co udělat, postavíme do čela troubu.

Dubčeka kritizují komunisté z normalizačních a stalinistických pozic. Na druhé straně i lidé, pro které byl Dubček právě jen komunista se sentimentálním vztahem k Sovětskému svazu a podle toho se nakonec i zachoval. Pryč jsou doby, kdy jméno Dubček bylo ozvěnou minulosti, která zároveň dávala naději na lepší budoucnost. Po dlouhé izolaci a odmlčení bývalý generální tajemník poskytl rozhovor italskému komunistickému deníku L’Unita (italští komunisté ale nebyli promoskevští a neschvalovali okupaci roku 1968) a pak i Hlasu Ameriky. Oba rozhovory byly velkou událostí a slyšet tehdy v roce 1988 hlas "toho Dubčeka", kvůli kterému tenkrát přijely tanky, byl opravdu zážitek.

Po listopadu 1989, kdy se na veřejnost dostávaly detaily z období pražského jara a jeho potlačení, to v Čechách a na Moravě šlo s reputací jeho hlavní postavy stále více z kopce. Dnes ale žijeme v době, kdy se objevují náznaky snah zpochybnit události roku 1968 jako invazi a okupaci. Tomuto výkladu samozřejmě vyhovuje co největší zpochybňování a kritika Dubčeka.

Abychom si rozuměli. Dubček není hrdina. Je politik, který se ocitl v téměř neřešitelné tragické situaci své země. Čechům a Slovákům sliboval lepší život za lepšího režimu, Sověti si na něm vynucovali přesný opak. Nešlo pokračovat v pražském jaru a zároveň se vyhnout trestu Moskvy. Dubček situaci nezvládl, ale pravděpodobně by ji nezvládl ani nikdo jiný.

Možná si ani po letech neuvědomujeme, jak osamocené Československo bylo. Nedávno se mi dostala do ruky rakouská publikace o událostech roku 1968 a reakcích na invazi v Evropě. V kapitole Rakousko a okupace autoři napsali, že ruský velvyslanec ve Vídni byl pozván na ministerstvo zahraničí, aby podal vysvětlení toho, že sovětský vrtulník se nedaleko Znojma dostal do rakouského vzdušného prostoru. A je dnes známo, že sovětskou invazi umožnila právě jistota kremelského vedení, že Západ nebo svět se omezí jen na formální slovní protesty, pokud vůbec nějaké.

Dubček podlehl nátlaku a podepsal Moskevský protokol. Ale nezapomínejme na to, za jakých podmínek. Nejdříve na něj ještě v Praze mířili samopaly. Pak jej transportérem a letadly vláčeli přes Polsko a Ukrajinu do Moskvy, kde po masivním nátlaku podlehl. Namlouval si, že ještě není možná vše ztraceno, že se něco ještě dá zachovat. To zpětně vypadá jako naivní, ale v prvních dnech po šoku z 21. srpna se nelze úplně divit, že i lidé na rozhodujících postech byli v pokušení uvěřit alespoň nějaké naději.

Zkušenost Dubčeka a dalších lidí kolem něj ze srpna 1968 je opravdu světovým unikátem: stalo se ještě někdy v nějaké jiné zemi, aby její vedení bylo takovýmto způsobem odvlečeno, uvězněno a vydíráno na území sousední silnější země, zatímco ta měla na území státu těch odvlečených politiků statisícovou armádu?

Být násilím odvlečen do Kremlu a nucen k podpisu dohody, když člověk tuší, co všechno by odmítnutí mohlo znamenat. Brežněv a jeho okolí nejspíš byli schopni udělat pro úspěch své akce cokoliv ve chvíli, kdy tanky, letadla a statisíce vojáků už byly v Československu. Historik Jan Pauer v knize Praha 1968 - Vpád Varšavské smlouvy píše: "Co znamenalo nést politickou zodpovědnost v podmínkách, kdy se z politiků stali rukojmí? Izolovaný rukojmí nezodpovídá za situaci, kterou nemůže nijak ovlivnit. Politickou zodpovědnost za situaci, která v ČSSR vznikla po vstupu vojsk, mělo výlučně sovětské vedení. V jeho rukou bylo, zda vyprovokuje krvavou lázeň, nebo jí zabrání."

Po čistkách a už na začátku normalizace se bývalý premiér Oldřich Černík, který se rovněž snažil po 21. srpnu udržet nahoře, nechal slyšet: "Prosral jsem funkci i čest." V případě Dubčeka to nepochybně platí tím, že podepsal jako předseda Federálního shromáždění v roce 1969 takzvaný pendrekový zákon. Ten legalizoval bití demonstrantů, vyhazování studentů ze škol a další represe vůči těm, kteří se snažili dál aktivně protestovat proti okupaci. Z dostupných svědectví ale víme, že tohoto podpisu v pozdějších letech Dubček litoval a trápil se kvůli tomu.

Dubček není hrdina, ale nedělejme z něj fackovacího panáka, který je vlastně zápornou postavou roku 1968. Vždy jsem si myslel, že Václav Havel udělal dobře, když v lednu 2003, krátce před svým odchodem z Hradu, vyznamenal Dubčeka Řádem bílého lva I. třídy in memoriam. Nemám důvod na tom nic měnit. A my bychom více než břitká odsouzení údajné Dubčekovy zbabělosti spíše měli dávat pozor na to, aby se už žádný další politik nemusel dostat do podobné neřešitelné a tragické situace jako před půlstoletím Dubček.

Socioložka Jiřina Šiklová vzpomíná na 21. srpna 1968 | Video: Veronika Ljuba Bucková |  01:56

autor: Martin Novák | 17. 8. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama