reklama
 
 

Kvóty: vzít pár set chudáků prchajících před terorem znamená se hrbit? Lež jako věž

7. 9. 2017
Rozhodování o kvótách se čím dál víc stává rozhodováním o naší budoucnosti v Evropské unii, na které jsme bytostně závislí a víme to.

Kvóty, stále znovu uprchlické kvóty. Nejvyšší soud Evropské unie odmítl žalobu Slovenska a Maďarska proti povinným kvótám na přijímání uprchlíků. Soudní dvůr EU shledal, že byly odhlasovány zeměmi unie podle práva, tudíž je členské státy mají plnit. Howgh.

Na rozsudku nic nemění fakt, že kvóty příliš "nefungují", přesněji řečeno že drhne mechanismus přerozdělování a z celkového počtu 120 tisíc uprchlíků byla relokována jen o něco více než šestina. Prostě kvóty představují společnou dohodu, něco jako zákon, který odhlasuje parlament. Jakmile je norma přijata, musejí se jí státy EU řídit.

Představme si to na českém příkladu: církevní restituce. Byl přijat zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi, část politických stran s ním nesouhlasila (kupříkladu ČSSD). Když začala sociální demokracie vládnout, vydávání církevního majetku a náhrad za ní pokračovalo. Proč? Platil zákon, platily podepsané dohody.

ČSSD si naprosto správně netroufla zákon a dohody porušit, stejně se zachovalo ANO (naopak lidovci s restitucemi souhlasili). U kvót se Česko a další země Visegrádu chovají jinak; neuznávají "zákon", přijatou, odhlasovanou dohodu, neplní ji. Vzepřely se a unijní soud teď řekl, že na to nemají právo. Logicky by měly poslechnout, ale nechtějí, i Česko dál odmítá kvóty plnit.

Pokud tedy neplníme své závazky v unii (dobrovolně jsme nabídli přijmout tisíc uprchlíků, podle kvót jsme měli vzít dalších 2 600 a přijali jen 12), co tam děláme?

Abychom si rozuměli, oněch dva a půl nebo tři a půl tisíce uprchlíků nepředstavuje žádné zásadní riziko. Mohli jsme si vybírat, mohli jsme trvat na tom, že vezmeme jen křesťany nebo bezvěrce, mohli jsme si je důkladně prověřit. Navíc přerozdělování nefunguje, stačilo dát najevo dobrou vůli a vzít jich padesát, sto (tak to udělali třeba šikovní Slováci). Ne, my jsme se zabejčili.

My nejsme husité s cepy

Češi jsou proslulí kličkováním, mají natrénováno z minulého režimu, proplout umíme kdečím, zašvejkovat, ubezpečit, že chceme brát, ale nejde to. Přijmout dvacet pět a bědovat, že další nejsou připraveni. Ne, my jsme se náhle proměnili v tvrdé zastánce principu, v husity s cepy, co to jdou natřít celé Evropě (doprovázeni Maďary a Poláky, tedy megapotížisty a pěstiteli nového nacionalismu, a Slováky, kteří ale v tomto případě jednají mnohem češtěji než Češi, kličkují).

Mění se snad naše národní povaha? Ale kdepak, přesně naopak, politici v čele s prezidentem švejkují doma, nadbíhají voličům, které zároveň sami straší a pohánějí proti uprchlíkům z islámských zemí.

A jistě, je tu ještě jeden pádný argument, teroristické útoky v Evropě (nejen v Evropě), které páchají džihádisté pěstující extrémní výklad islámu, islám jako teror, trest, pomstu, nenávist, nástroj k získání moci. Dodejme, že ten výklad jde proti zdrcující většině světových muslimů.

Nutno současně podotknout, že právě před těmihle šílenci skuteční uprchlíci utíkají. Vidí to stejně jako my, ale my na ně, mávajíce "křesťanskými hodnotami", z výšky kašlem.

Rozhodování o kvótách se čím dál víc stává rozhodováním o naší roli v Evropské unii. Vláda jako by si to vůbec neuvědomovala, ty pitomé kvóty nás vystrkávají ven ze společenství, na kterém jsme bytostně závislí a víme to.

Je čím dál zřetelnější, že pobyt ve visegrádské čtyřce nás pomalu, ale jistě mění v odpadlíky, renegáty, v zemi, kterou nějaká solidarita naprosto nezajímá. Dva roky trvající potíže Řecka a Itálie (o Německu ani nemluvě, ale to situaci celkem zvládá) nás nezajímají, staráme se jen o sebe. Ale staráme se o sebe špatně, katastrofálně špatně!

Realita je taková: starat se o sebe v EU dobře znamená s ní kooperovat, neopouštět ji, nelepit se na nacionalistickou maďarskou a polskou vládu.

V4 a Zeman nás strkají ven z unie

Připomenu jednu pasáž z programu ANO, jež dokládá, že si politici riziko V4 (přesněji EU minus V4) začínají připouštět. Cituji: "V rámci EU budeme usilovat o vytváření nových aliancí, nad rámec formátu Visegrádské skupiny a zaměříme naši aktivní spolupráci, i v rámci NATO, na klíčové země v otázkách bezpečnosti a dalšího směřování EU, zejména Francii a Německo."

Babiš (a Telička) si zřejmě uvědomují jednak to, kam nás V4 táhne, a jednak to, že Německo a Francii pro svoji zdárnou budoucnost nutně potřebujeme. Obě ty země ovšem s naší zabejčenou kvótovou politikou nesouhlasí, odstrkuje nás od nich, odcizuje.

Tady už vůbec nejde o nějaké zásady, hodnoty křesťanské nebo jiné, tady jde docela pragmaticky, suše, o naši budoucnost. Mohli jsme kývnout na to, že přijmeme 2500 skrz naskrz proklepnutých uprchlíků (v reálu třeba sto), což činí 0,025, tedy pětadvacet tisícin počtu našich obyvatel, a deklarovat tak, že jsme unie, nejen kibicové.

Jedna pětadvacetitisícina z desetimilionového národa by nás neohrozila. Ale náš hloupý, zaťatý, náhle "husitský" postoj nás ohrožuje. Nejsme totiž dávno žádní husité, chybí nám jejich vize, odvaha a víra, jejich nesmírné odhodlání. Jsme jen pohodlní a naši politici doma trapně populističtí.

Prezident Zeman k rozhodnutí evropského soudní dvora řekl: "Myslím si, že se nesmíme hrbit, že bychom si neměli nechat vyhrožovat. A teď řeknu něco, co se někomu nebude líbit, že kdyby bylo nejhůř, je vždycky lépe vzdát se evropských dotací než sem pustit migranty."

Hrbit se? Vzít pár stovek chudáků, kteří utíkají před terorem, válkou, smrtí, znamená se hrbit? Co je to za nesmysl, za lež? A vzdát se dotací? Podívejte se kolem sebe, co všechno u nás unie platí, co všechno u nás zlepšila.

Na tom výroku je cosi zákeřného a nebezpečného, protože jak už vysvětleno výše, ono vůbec nejde o dotace, jde o naše postavení v EU, o náš smysl a budoucnost v unii. Zeman nás tímto výrokem staví, už je to u něj norma, samozřejmost, proti Bruselu. Dělá putinovskou politiku.

Nenechme se lidmi jako Miloš Zeman, který se objímá s autoritáři a totalitáři a Západ ho nebere (dokonce ani Trump ne), vyhnat ze západního prostoru. Toho už jsme si po roce 1948 užili opravdu dost.

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama