Vystřílení a vypálení Lidic po atentátu na Reinharda Heydricha patří ke klíčovým okamžikům naší nedávné historie. Proto si rok 1942 stále připomínáme a proto nepřestáváme pamatovat na ty, kdo zemřeli, i na ty, kterým se shodou šťastných okolností podařilo zůstat naživu.
S Marií Šupíkovou se loučíme během pandemie, která si zde vyžádala už pětadvacet tisíc mrtvých. Její "necovidová" osamělá smrt tak může snadno zapadnout. Neměla by však.
Stejně hořké slzy
"Budeme-li se držet verze minulosti nalakované na růžovo, připravíme sebe i děti o pravdu. Důkazy o strašné minulosti jsou děsivé, ale poskytují nám úžasný zdroj. Mohou nám pomoci ocenit, co dnes máme," napsal švédský lékař a vědec Hans Rosling. Právě Lidice nám Čechům mohou nabídnout pohled nejen na úmyslné lidské krutosti, ale i na to, jak se s nimi vypořádáváme.
Vesnice určená k vymazání z paměti dnes stojí znovu. Pěkné řadové domky ukazují snahu měřit všem stejně. Na rozdíl od starých Lidic zde ale nenajdete ani statek, ani kostel. O to silněji je zde ale přítomna otázka, jestli naše společnost měří stejně opravdu všem.
Lidice jsou u Prahy, na očích, jejich osud se stal mementem, které v hrůze sledoval celý svět: celkem 340 mrtvých mužů, žen a dětí…
Vedle obětí z Lidic jsou tu ovšem i další - z Ležáků, z nacisty vypálené Ploštiny nebo z Prlova. Nemluvě o těch, kdo zahynuli na válečných frontách či během obou totalit a obou okupací.
Odhadovaný počet civilních obětí československé železné opony mezi roky 1948 a 1989 se například blíží počtu obětí z Lidic. Přesná čísla v tomto případě ale chybí - nikdo si za uplynulých třicet let nedal tolik práce, aby je zmapoval podobně pečlivě jako ty lidické.
Prostě o nich víme neskonale méně. Slzy, které za ně blízcí prolévali, však nebyly o nic méně hořké a bolavé. Menší byl a je právě jen ten zájem.
Ikona
Stejně jako povstaly z popela Lidice, vyrostla na Valašsku po válce znovu vypálená Ploština. Zasazoval se o to bývalý partyzán Rudolf Lenhard, než ho komunistické Československo poslalo na šibenici. I on se tak vlastně mimoděk stal součástí tragické historie vyhlazených obcí. A patří k ní stejně jako nacističtí vrazi, které zdejší stalinisté tajně omilostnili a nechali odejít na Západ, kde je využívali ke špionáži.
Za všechny stačí připomenout esesáka Maxe Rostocka, který se podílel na lidickém zločinu. Nikdo v tuzemsku nebyl potrestán za to, že Rostock unikl spravedlnosti. A nikdo nebyl potrestán za to, že Lenhard naopak neunikl nespravedlnosti.
Příběh Lidic je plný paradoxů a stále má potenciál budit naši pozornost. Prospěje nám, když si díky němu pravidelně připomeneme také všechny další, méně "proslavené" oběti totalit. Kdykoli se bude psát či mluvit o Lidicích, kéž by se vzpomnělo také na ty, kterým hrozí, že z naší paměti vyprchají. Ať ten jedinečný historický osud Lidic opravdu stojí za to.
