Cyklistická sezona se rozproudila. Mimo města, ale i ve městech. Po cyklostezkách se řítí nebo courají tisíce kolařů. Pokud vám nevadí pot (pokud nevadí vašemu okolí), dá se krásně jezdit do práce na kole. Neprší, nepotřebujete blatníky.
Cyklistů přibývá, jezdit na bicyklu je móda, patří to ke „zdravému životnímu stylu“ a zároveň je in mít vystajlovaný citybike. Probouzí se ministerstvo dopravy (nebo možná zatím jen nahlas sní). Zřídili tam oddělení pro rozvoj cyklistiky a čisté mobility, ačkoliv si leckterý kolař myslí, že cyklistika je rozvinutá až až.
Moderní úředníci na dopravě sní o tom, že by se jízda na kole ve městě dostala na stejnou úroveň jako motopohyb, že by byla občany vnímána jako rovnocenná. Pravda, do toho máme nekonečně daleko. Cyklista je, kupříkladu v Praze, ale i v menších městech, stále vnímán jako škůdce, překážka pro auto.
Co se chystá? Další cyklistické pruhy. To zná každý kolař. Na asfalt nebo dlažbu namalují piktogramy velocipedu. Ty suplují pruh pro cyklisty. A ještě jedna bomba: doprava chce zavést „cyklistické ulice“, kde bude mít kolo přednost před autem, David před Goliášem. Přičemž Goliáš se tam bude smět pohybovat maximálně rychlostí dvacet kilometrů v hodině. Šoféři prý budou vedeni k ohleduplnosti...
Cykloulice, to zní jako nebe kolařů, cykloráj. Novinky by chtělo ministerstvo dopravy prosadit už v září, až budou poslanci probírat novelu zákona o provozu na pozemních komunikacích. Že je ministr Dan Ťok (za ANO) cyklisticky osvícený, to vidíte i na portálu jeho resortu. Otevřete ho a napravo se skvěje políčko s kolem a nápisem Cyklistická doprava.
Že by se vážně mělo něco prudce změnit? Od aut ke kolům? Bylo by to fajn, ale mám za to, že poměr vah cyklolobby ku autolobby bude asi dost podobný jako poměr váhy Česka k váze Číny.
Když jezdíte na kole denně a vnímáte, co se mění, tak ano, něco se zlepšilo, ale zároveň vidíte, že to často připomíná ony slavné cyklopruhy. Kolařům pomáhají tak leda do špitálu. Kupříkladu cyklopruh podél Pražského hradu už je auty vygumovaný. Pravidelný cyklista však o něm ví. Šlape s pocitem, že „to je jeho prostor“. Řidič o tom pruhu neví. Nedávno jsem tam viděl, jak auto srazilo kolaře, který se poněkud naivně oddal onomu pomyslnému cyklopruhu.
Nejlíp se pes vyvenčí na cyklostezce
Doprava by chtěla cyklisty povýšit. Jenomže ono nejde jen o auta a řidiče. Nejde kupříkladu jen o to, že u nás pořád cyklista skoro nikde nesmí do jednosměrky, a když smí, tak trochu riskuje zdraví (třeba v Praze-Karlíně, kde řidiči často nechápou, že jedete v jednosměrce opačně, třeba přehlédli dodatkovou tabulku). Nebo že kolo nesmí na chodník, což je podle mě na mnoha místech chyba.
Jde taky o cyklisty samotné. Jak jich přibývá, množí se i případy jejich agresivity. Ale i to je jev starým kolařům delší dobu důvěrně známý. Platí, že cyklisté nejsou o nic méně agresivní než řidiči. Nedrsnější jsou ti „kondiční“, ti závodníci, kteří sednou na kolo, aby byli ve formě, jedou Tour de France a neberou ohledy na nikoho.
Speciální kapitolou oné „čisté mobility“ jsou psi. Jedete po cyklostezce, kterou samozřejmě používá kdekdo; Praha je těsná, „úzká“, takže tam krom lidí na kolečkových bruslích, koloběžkách, dvoukolkách segwayích, kromě kočárků, dětí a batolat, chodí i pěší. Často taky venčí psa. Pes je sice přítel člověka, ale zároveň nepřítel kolaře. Jeden z jeho úhlavních nepřátel. A nejen ve městě.
Venčení psů se odehrává dvěma způsoby. Buď je hafan na šňůře, nebo pobíhá volně. Obojí je pro cyklistu riskantní. Pes, stejně jako člověk, bývá nevypočitatelný. Klidně se na kolo vrhne a sejme vás. Jestli ze vzteku, nebo z radosti, to netušíte a během akce je vám to dost jedno.
Před třemi roky mě v Praze na náplavce, u Vltavy, z kola srazil bojový pes. Hnal se za jiným hafanem, skočil a já tam zrovna jel (po cyklostezce, ale vysvětlujte to anglickému bulteriérovi). Jeho „páníček“ pil o kousek dál v klidu pivo.
Loni jsem jel, opět po údajné cyklostezce, a paní tam venčila psa. Na vodítku. Na takovém tom dlouhém samonavíjecím vodítku. Zvíře náhle vyrazilo přes cestu na druhou stranu, já v poslední chvíli zahlédl šňůru (pásek), strhl kolo a najel do větví stromu. Naštěstí s helmou.
Neděje se to jen ve městě. Minulý týden na Šumavě sjížděla třicetiletá cyklistka od Poledníku na Prášily. U Liščí díry jí do cesty vběhl mopslík. Skončila ve špitále: zlomenina hlavičky vřetenní kosti. Léčení potrvá dva měsíce. Majitelka pejska je podezřelá ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti. Hrozí jí až dva roky vězení.
Takových případů najdete každý rok hodně. Letos prvního srpna srazil pes v Týnu nad Bečvou třiašedesátiletého cyklistu. Muž byl převezen do hranické nemocnice, kde odhalili těžká zranění... Kdo jezdí na kole, psů se bojí, dává si na ně pozor, co to jde. Protože psů je ještě mnohem víc než cyklistů.
Tím nechci říct, že by se na kole nemělo jezdit. Jenom naznačuju, že i když ministerstvo dopravy fandí rozvoji cyklistiky a čisté mobility, přesto je to pořád dost o ústa. A ještě dlouho bude.
