O Janu Sokolovi bylo v těchto dnech napsáno mnoho krásných a výstižných slov. Je mi ctí připojit k nim osobní svědectví.
Byli jsme přáteli víc než půl století. Jana jsem poznal v polovině šedesátých let v ekumenickém semináři při Evangelické fakultě v Jirchářích, který tehdy byl jedním z mála volně přístupných ostrůvků svobodných diskusí o filozofii a víře. Bylo to krátce po mé konverzi - a Jan Sokol spolu s Jiřím Němcem vtiskli mému chápání křesťanství trvalé rysy.
Byla to zejména snaha o vzájemné porozumění, obohacení i sblížení katolíků s evangelíky, reformní duch Druhého vatikánského koncilu a také inspirace díly moderních náboženských myslitelů - jezuitů Teilharda de Chardina a Karla Rahnera, protestantů Dittricha Bonhoeffera či Paula Tillicha i židovského filozofa dialogu Martina Bubera.
Počínaje památným setkáním katolických aktivistů (včetně několika kněží, nedávno propuštěných z dlouholetého vězení) v pražském bytě manželů Kaplanových na počátku pražského jara 68 jsme se plně zapojili do všech činností, které tehdy probouzely naděje na určité oslabení ideologického monopolu komunistické strany. A spolu s tím i na probuzení zdevastované církve - psaní, překládání a vydávání knih a článků, organizování přednáškových cyklů a panelových diskusí, zakládání klubů katolické inteligence a přípravy celostátního sjezdu katolíků na Velehradě, který zahájil Dílo koncilové obnovy. To vše již v srpnu téhož roku rozdrtily pásy sovětských tanků.
Z bytu na univerzitu
Hned na prahu chmurné doby "normalizace" to byl opět Jan Sokol spolu s Jiřím Němcem, kdo s námi, tehdejšími studenty, začal pracovat během filozofických seminářů v soukromých bytech. Jeden z nich trval každý pátek osm let. Tato skvělá podzemní univerzitní aktivita prohloubila to, co nám stačila dát Filozofická fakulta Univerzity Karlovy během své krátké "hvězdné hodiny" kolem pražského jara, kdy na ní působil Jan Patočka, Karel Kosík, Milan Machovec, kratičce Václav Černý a mnozí další.
V našem "ilegálním" semináři v malířském ateliéru manželů Brázdových na pražských Vinohradech (blízko vily, kde se scházeli generaci před námi "pátečníci" kolem Karla Čapka a T. G. Masaryka) zazněly i přednášky našeho - tehdy již z univerzity odstraněného - učitele a Janova tchána profesora Jana Patočky, jedné z největších českých intelektuálních osobností 20. století. Pravidelná práce tohoto semináře ustala v roce 1977, kdy se právě tento kruh stal jedním ze zdrojů křesťanské větve hnutí Charta 77.
Pamatuji si, jak nám o přípravách Charty (která tehdy ještě neměla jméno) poprvé řekl jeden z jejích iniciátorů Jiří Němec. A to o půlnoci 21. srpna 1976 (v den osmého výročí okupace) na našem celonočním semináři na hradě Houska, kde byl tehdy kastelánem loni zemřelý evangelický farář a legendární písničkář Svatopluk Karásek.
Z toho semináře (na který navázal kruh kolem Radima Palouše, později prvního polistopadového rektora Univerzity Karlovy) vzešla část generace českých filozofů, kteří se pak podíleli na obnově svobodného univerzitního života a celého vzdělávacího systému - Jan Sokol nejprve v roli zakladatele i děkana Fakulty humanitních studií UK a později také coby ministr školství.
Věci průzračně složité
Od založení České křesťanské akademie pak Jan Sokol po celých 30 let ochotně a obětavě jezdil přednášet i do jejích nejmenších místních skupin po celé republice. Jsem přesvědčen, že kdyby nakonec těsně neprohrál prezidentské volby (hlasy komunistů pro ideologa divokého kapitalismu Václava Klause), naše nedávná politická historie a celé morální klima naší společnosti by vypadaly hodně jinak.
Jan Sokol měl nenapodobitelnou schopnost prezentovat i velmi složité otázky průzračně srozumitelným způsobem. Jeho lidská zralost, pokora a vlídnost, ochota vždy a všude účinně a nezištně pomáhat a zastat se těch, kterým se křivdí, stejně jako jeho statečnost a nesmírná pracovitost byly pro nás, kdo jsme měli čest a štěstí ho zblízka znát, ohromnou morální inspirací a povzbuzením i v těch nejhorších dobách.
To, co nyní píšu, nemyslím jako nadsázku: Jan Sokol byl nejčestnějším, nejryzejším, nejvěrohodnějším křesťanem ve veřejném životě, kterého jsem kdy poznal. Dobře to vystihl jeden z nekrologů: Byli lidé, kteří s ním nesouhlasili, ale neznám jediného, který by si ho nevážil jako člověka.
