Ještě než se začneme těšit na stíhačky F-35 Lightning II, které si chce pořídit české armáda, promluvme si o mikroprocesorech. Ty, jež se používají ve většině nejmodernějších amerických zbraní, pocházejí z Tchaj-wanu, kde je vyrábí firma Taiwan Semiconductor Manufacturing Company (TSMC).
Bez spolehlivých dodávek od tohoto producenta, který obstarává polovinu světového obchodu s mikroprocesory, by mohla jít americká zbrojní výroba do kolen. A přestože Tchaj-wan je spřátelenou zemí, uplynulé covidové roky Spojeným státům ukázaly, jak moc je jejich závislost na zaoceánských mikroprocesorech riskantní. Jak silně mohou nečekané výpadky ve výrobě nebo narušení globálních dodavatelských řetězců ohrozit, či dokonce paralyzovat klíčová americká zbrojní, průmyslová i technologická odvětví.
Pokud k tomu připočteme narůstající agresivitu Pekingu vůči Tchaj-peji, nelze se vyhnout otázce, zda by se právě společnost TSMC nestala jedním z prvních cílů, nad nímž by se Čína snažila převzít kontrolu. USA mají prostě dost důvodů být z celé situace nervózní, a proto se ji také už před bezmála dvěma roky rozhodli začít řešit.
V Kongresu byl na podzim 2020 navržen - a už v lednu 2021 schválen - zákon (takzvaný CHIPS) na podporu domácí výroby mikroprocesorů. Podle paragrafů má americká vláda uvolnit 52 miliard dolarů na výstavbu až deseti nových továren. Rychlost, s níž norma prošla - a také fakt, že návrh byl schválen nadstranicky, demokraty i republikány - ukazovaly, o jak důležitou, skutečně strategickou věc jde. Vypadalo to, jako by Kongres pro jednou vzal vážně slova ministra obrany Lloyda Austina, že jde o "zásadní otázku národní bezpečnosti".
Mikroprocesory vs. zelená agenda
Tak a teď se vraťme do aktuální politické reality Spojených států. Oněch 52 miliard zatím zůstává jen na papíře, na podporu výroby mikoprocesorů neodešel ani dolar. Demokraté a republikáni se totiž nedokážou dohodnout na podobě širšího investičního balíku do moderních technologií, vědy a výzkumu, jehož součástí je i program CHIPS.
Už více než rok se obě strany přetahují, drží v šachu, navzájem vydírají. Demokraté chtějí, aby do obřích investic byly zahrnuty také výdaje na boj s klimatickou změnou, republikáni jsou proti. A navíc hrozí, že vše zablokují, pokud druhá strana nestáhne jiný, zcela samostatný zákon "Build Back Better", jímž chce vláda Joea Bidena podpořit přechod americké energetiky na čisté zdroje.
Právě v souvislosti s touto posledně zmíněnou legislativou se nyní rýsuje možnost, že Kongres peníze na produkci mikroprocesorů přece jen uvolní. Jenže sotva lze mluvit o šťastném konci. Smutný vtip totiž spočívá v tom, že celá Bidenova zelená agenda padá pod stůl, neboť se proti ní postavili nejen všichni republikáni, ale před pár dny oznámil své veto také demokratický senátor ze Západní Virginie Joe Manchin.
Říká, že za současné inflace už nelze do ekonomiky pumpovat další federální peníze, které by akcelerovaly růst spotřebních cen. Skutečným důvodem jeho odporu proti investicím do čistých zdrojů je ale spíše fakt, že Západní Virginie je po Wyomingu druhým největším americkým producentem uhlí, tato surovina pokrývá přes 90 procent energetické spotřeby státu a na své předvolební kampaně dostává Manchin štědré uhelné dotace.
Zdroj propagandy i obav
Republikáni se v každém případě mohou radovat, demokratický prezident Biden se svojí zelenou agendou neuspěl, což je pro něj těžká politická porážka, a oni sami jsou teď naopak v luxusní politické pozici, která jim dovoluje nedělat nic. Připouštějí sice, že klimatická změna se děje, tvrdí ovšem zároveň, že stále nevíme proč přesně. A nevíme tedy ani, zda má vůbec smysl cokoliv dělat pro zmírnění jejích dopadů.
Tato pasivita ale Spojeným státům přináší citelné riziko - vystavují se kvůli ní pochybám o své síle. Neschopnost najít v tak zásadní věci, jako je změna klimatu, jakýkoli názorový průnik, deklasuje postavení země na globální scéně.
Pro rivaly je to výhoda, Čína a Rusko z toto těží potravu pro svoji lživou propagandu o sobecké, prolhané Americe v úpadku. Pro americké spojence je to pak zdroj skutečných pochyb o tom, nač se dnes lze v partnerství s USA vůbec spolehnout, když jedna administrativa škrtem pera ruší, k čemu se předchozí zavázala.
Když demokracie nestíhá
Konstatování, že demokracie je složitá, pracná a frustrující, když často nevede k výsledkům, ale že ve srovnání s alternativami je to stále ten nejlepší systém, není nijak originální. Platí za Atlantikem, stejně jako v Česku. Ale co dělat s tím, když demokratický politický proces sám sebe už doslova ochromuje?
Když na jaře navštívil USA premiér Singapuru Lee Hsien Loong, poskytl rozhovor redakci Wall Street Journal. Sám za sebe to vidí tak, že Spojené státy, už nutně nebudou "hypermocností", ale stále mohou být "nejvyspělejší, pulzující, nejdynamičtější ekonomikou a společností světa, která přitahuje talenty, generuje podnikavost, růst, myšlenky".
Jak ale singapurský premiér také upozornil, tato jeho víra není "univerzálním pohledem". "V některých částech světa, včetně Číny, mají silný dojem, že před sebou nemáte světlou budoucnost," řekl. Protože "svět se mění příliš rychle", než aby systém, jaký mají USA, tedy "demokracii s kontrolou a protiváhami", tyto změny stíhal, aby k nim pasoval.
Jak to vyjádřil ekonomický komentátor deníku Greg Ip: "Zatímco ekonomický systém USA je schopen geopolitické soutěže, je otevřenou otázkou, jestli to platí o systému politickém". A takto otevřené, s rozpačitým otazníkem, to autor tohoto textu pro tentokrát musí, ač nerad, nechat i sám za sebe.
To nejoptimističtější, co lze dodat, je ještě jednou názor singapurského premiéra: "Může to být velmi bolestný proces, ale můžete to dokázat," dal najevo, že stále ještě věří ve schopnost Ameriky se znovu nalézt, obrodit, "reinvent".
