* Aktuálně.cz mapuje pražské zahradní restaurace. Tady je první část našeho seriálu.
Hostinec U Bartáků, zvěčněný na této fotografii z roku 1931, už přes padesát let leží pod hladinou Slapské přehrady.
Symbolicky. Nenávratně pryč je doba, kdy hosté do zahradních restaurací chodili v kravatách a na stolech svítily bílé ubrusy.
Mezitím svět vynalezl kelímky z umělé hmoty a mikrovlnné trouby. Přibylo volného - nebo spíš nenaplněného - času, životní úroveň se zvýšila. Zahradní restaurace, původně navštěvované hlavně majetnějšími vrstvami obyvatel, se staly všelidovou záležitostí. A zevšedněly. Ve městech narazíte na takzvanou zahrádku pomalu na každém rohu. Ale když se podíváte na staré fotky, je vám jasné, že dřív si to hosté užívali víc.
Instituce, fenomén zahradních restaurací, jak je známe dodnes, u nás žije od konce 19. století. Reakcí na průmyslový ruch a urbanizaci byla poptávka po „zdravém povětří" - především v Praze a okolí. Tedy vzhůru!
„Na těle i na duchu osvěží a oblaží i kratičký výlet z Prahy - do Prahy… a za letního večera na čerstvém vzduchu pookřáti, vybranou hudbou se pokochati, dobrým mokem se posilniti - to vše hezky doma, v Praze můžete zažíti bez dlouhých únavných výletů." Pražský ilustrovaný kurýr, 1894 (cit. dle Tomáš Dvořák, Pražské výletní restaurace, NLN 2010).
Na motivaci hostů, kteří se chtějí občerstvit na „zahrádkách", se od té doby nic nezměnilo. Jen tep a dusno velkoměsta jsou asi tak stokrát silnější, takže člověk někdy vezme zavděk i prostředím, které se zahradní restaurací moc společného nemá. Jen když sedí „venku". A splývá s „přírodou", nebo spíš s ulicí.
A zase: nic nového. Inflaci „zahrádek", nehodných toho jména, kritizoval už v roce 1926 časopis 28. říjen:
„Zahradní restaurace je větší nebo menší světlík, jemuž bozi dopřáli tu milost, aby z jeho středu vyrůstal koňský kaštan. Tehdy hostinský napne od konců jeho větví několika směry ke zdi provázky s lampióny, pod ně namačká několik desítek stolů a je zalit drzostí jíti k lakýrníkovi, aby mu napsal na štít Zahradní restaurace u Polární antilopy. Načež je mu přibíti ještě někam do rohu světlíku kurníček a posadit do něho tři hudlaře, vyznající se jednak v nejoplzlejších šlágrech dneška, jednak v nejsentimentálnějších valčících včerejška." (cit. dle Tomáš Dvořák, Pražské výletní restaurace, NLN 2010).
Časopis hostinských podniků Hostimil označil tento komentář za „hnusný pamflet", a udělal by tak jistě i dnes, kdyby ještě vycházel.
A to ještě v Hostimilu nevěděli, nebo si to ani neuměli představit, že spousta takzvaných zahrádek bude bez obsluhy a použité sklenice a nádobí budou vracet k umytí sami hosté. Že když si objednáte, za deset minut na vás od pultu zařvou: Smažák! Že místo živých „hudlařů" bude vyhrávat rádio, ve kterém se „oplzlé šlágry" střídají s reklamou na ojeté automobily.
Na to všechno už jsme si zvykli a když hledáme jen „osvěžovnu", celkem na tom neshledáváme nic špatného. Obzvlášť se tomu přizpůsobil jeden stále důležitější druh hostů, totiž cyklisté. Nepožadující pohodlí a často spěchající.
Stromovka, Žofín, Střelecký ostrov, Petřín, Letná, ale i U Fleků nebo U sv. Tomáše na Malé Straně. Před sto, ba před dvaceti lety bychom napočítali v centru Prahy desítky oáz, které splňovaly parametry zahradní restaurace a kam mohl zajít víceméně každý, kdo si mohl dopřát trochu dražší gastronomické služby.
Nechci tu mermomocí reptat, že dřív bylo líp - ale dobrou „všelidovou" zahradní restauraci abyste teď ve vnitřní Praze hledali špendlíkem.
Když si chcete sednout „na zahrádce", čímž nemyslím stolky se slunečníkem vystrčené na rušný chodník, narazíte v metropoli na tři základní překážky: Démon turistického průmyslu. - Exkluzivita, politika soukromých akcí a V.I.P. - Restaurace nefunguje.
Tyhle trendy mi tedy vadí víc než zahrádky, kde na vás hulákají z okénka.
Restaurací, hospod a bufetů pod širým nebem je tolik, že nejde sestavit nějakou jejich typologii. Jen si to představte: Kiosek u cyklostezky. Kiosek v parku. Hospoda na fotbalovém hřišti. Hospoda u tenisových kurtů. Kiosek na koupališti. Hospoda u psího cvičiště (znám takovou). U přívozů, na parnících, na nádraží. A na Žlutých a jiných lázních, samozřejmě. Tam všude se sedí venku a hledá „čerstvý vzduch". Vůbec bych se nebál mluvit ne o rozmachu, ale rovnou fetiši „zahrádek".
Najít tu správnou musí každý sám. Já se vám to, milí čtenáři, mohu nanejvýš pokusit usnadnit. Proto jsem v červenci obešel dobrých padesát podniků, které se dají tu s méně, tu s více přimhouřenýma očima nazvat zahradní restaurací. V Praze, ve městě, které znám nejlíp - na víc by moje osobní nasazení stejně nestačilo.
Zprávu o stavu zahradních restaurací v metropoli najdete po rozkliknutí této grafiky:
Můj celkový dojem je následující: Kdyby to šlo, klidně bych se vrátil do hospod na těch starých fotkách. Když mapujete gastronomii, propadnout nostalgii není těžké.
Starý hostinec Františka Dolejše v Měchenicích u Prahy v raných počátcích turistického ruchu kolem roku 1910. Na snímku ale nikoli výletníci z města, nýbrž prosté místní obyvatelstvo. Pan Dolejš vydal i propagační pohlednici s veršem: Dolejšova nemocnice/ pro žíznivé a hladové nemoce/ ordinuje od rána do noce. Hospoda už neexistuje.
