Tahání zcela náhodných jmen z ministerského klobouku je ve vládě Andreje Babiše již zavedenou disciplínou. A ČSSD se rozhodně nenechává premiérem zahanbit. Strana má sice v tomto volebním období všeho všudy pět ministerstev, už ale narychlo lovila náhradníky po Miroslavu Pochem, Petru Krčálovi, Antonínu Staňkovi - a nyní tedy i po padlém šéfovi diplomacie Tomáši Petříčkovi.
Po vnitrostranických mocenských tahanicích nakonec vylosovala jméno Jakuba Kulhánka. Výherci gratulujeme, jistě dobře ví, že do voleb nebude moci bez souhlasu prezidenta hnout v Černínském paláci ani vázou na karafiáty.
Podstatné tak zůstává to, co o české diplomacii v emotivním expozé vyřkl ten, který post odmítl. Unikátní schopnost se na povel rozčílit k nepříčetnosti je u nynějšího ministra kultury Lubomíra Zaorálka dobře známá. Pomalý, uvážlivý rozjezd, pak postupné přidávání plynu, až vše dospěje k nevyhnutelnému výbuchu a salvě více či méně souvislých vět, po kterých jen zcela bezcitný divák může pochybovat o ryzím pohnutí politika. Některé emotivní Zaorálkovy herecké etudy již patří do zlatého fondu české politiky a měřit se s ním může snad jen premiér Andrej Babiš.
Podle Zaorálka je ministerstvo zahraničí zcela "vykuchané", zahraniční politika nekoordinovaná a mimo dosah Černínského paláce. Ten popis je naprosto správný. Jenže Zaorálek je ten poslední, který by tento stav mohl kritizovat, neboť ho valnou měrou spoluzavinil. Pražský hrad a Strakova akademie si už dávno přerozdělily Černínský palác a je naprostou iluzí si myslet, že by sebelepší jméno do čela diplomatického sboru na tom mohlo do sněmovních voleb něco změnit.
Zaorálkova vykuchaná paměť
Nářek nad odvoláním Tomáše Petříčka byl dojemný. Jaksi v něm ale zapadlo, že jeho hrdinské postoje vůči Hradu se v drtivé většině datují až do posledních měsíců. To už Petříček věděl, že prezident rozhodl o jeho konci a snažil se pádu zabránit svou kandidaturou na post předsedy ČSSD.
Nic to však není proti mediální odvaze, kterou nyní předvedl bývalý budoucí Petříčkův nástupce Lubomír Zaorálek. V Černínském paláci skutečně marně hledáme dva životně důležité orgány - unijní a východní. U odstranění obou Zaorálek však dlouho a rád svítil.
Ještě za Nečasovy vlády vyhřezl spor o řízení unijní politiky mezi Strakovou akademií ovládanou ODS a ministerstvem zahraničí pod kuratelou TOP 09. Možná si ještě někdo pamatuje na hádku o státního tajemníka pro evropské záležitosti. Ten nakonec skončil pod Úřadem vlády, ale ministerstvo zahraničí si udrželo v unijních věcech vliv.
Až v roce 2014 však právě Zaorálek nedokázal udržet v úřadu klíčového diplomata Rudolfa Jindráka a jeho odchod do Strakovy akademie a pak na Pražský hrad je počátkem role, kterou nyní Jindrák zastává - to on je faktickým šéfdiplomatem. Zaorálek jako ministr zahraničí nikdy nedal nijak zvlášť najevo, že by mu mizení unijní agendy z domu nějak vadilo.
O to vroucněji se však věnoval východní politice, a to vždy podle not prezidenta Miloše Zemana. Že se Rusko neřeší v Černínském paláci, si nyní stěžuje politik, který si jako ministr zahraničí nenašel čas na velkou návštěvu bojující Ukrajiny - a musel to udělat pak až Petříček.
Vrcholem Zaorálkovy éry bylo ovšem potupné Prohlášení čtyř z roku 2016, které reagovalo na dalajlamovu návštěvu Prahy. Ten se tehdy setkal s ministrem kultury Danielem Hermanem, který resort vnímal ještě o něco šířeji než současný vládce Nostického paláce. Prohlášení sice bylo podepsáno čtyřmi nejvyššími ústavními činiteli, ale Zaorálek na sebe tehdy vzal roli mouřenína, který na objednávku Hradu dokument přichystal.
Další posilování Jindrákovy role bylo jen nevyhnutelným důsledkem rezignace Černínského paláce na řízení zahraniční politiky v té době. Že si tak právě Zaorálek nyní stěžuje na vykuchání Černína, je opravdu neuvěřitelné.
Vším jsem byl rád
"Já ledačím už byl v tom božím světě / a čím jsem byl, tím jsem byl rád." Na málokoho se v české politice hodí Nerudovy verše tak, jako právě na Zaorálka. A je to v pořádku - politik, který neusiluje o moc, bývá slabý. Horší je ovšem budit zdání, jak moc o politický výstup stojíte - a pak cuknout.
Zaorálek může teď stokrát říkat, že se nikam necpe, nic to ale nezmění na faktu, že Jan Hamáček zvítězil ve stranických volbách i díky podpoře delegátů ze Zaorálkovy severní Moravy. A ministr kultury dobře věděl, že nabídku na Černín po sjezdu dostane. Stačilo Hamáčkovi jasně říct, že se v této vládě už nikam přesouvat nebude a vicepremiér by ho jistě nenavrhoval.
Teprve když někdejší dramaturg Zaorálek vycítil prudkou vlnu nevole vůči vládním škatulatům a převzetí kultury strojařem, muselo přijít nevyhnutelné: ostentativní zdráhání a dramatický projev, aby si opravdu celá veřejnost uvědomila, jak velkou a bolestivou oběť by podstoupil, kdyby přebral ministerstvo zahraničí rozparcelované prezidentem a premiérem.
Nakonec byl tedy z klobouku vytažen lísteček s náhodným jménem Kulhánek. Dobře, že už je ta komedie za námi, protože všem je snad jasné, že se v zahraniční politice zahleděné na východ s touto vládou nezmění vůbec nic. A je úplně jedno, jak se na pár posledních měsíců této fakticky již neexistující vlády jmenuje šéf diplomacie. O případné změně zahraničněpolitického kurzu rozhodnou až voliči v říjnových sněmovních volbách.