Dnes Miloš Zeman jmenuje "svého" (podle vlastního gusta vybraného) ministra kultury, ostříleného politika Lubomíra Zaorálka z ČSSD. Odmítl jmenovat čerstvějšího, veřejně ovšem méně známého muže sociální demokracie, Michala Šmardu. Prezident nemůže podle ústavy odmítnout jmenovat postavu, kterou do vlády žádal premiér. Odmítl. Prosadil svou. Co to pro Česko znamená?
Nejde o to, že Zeman "vyhrál" jeden nepříliš podstatný zápas s Andrejem Babišem. Důležité jsou důsledky. Zaorálek má bohatou politickou historii, vyberme dva klíčové momenty jeho kariéry. Když se stal ministrem zahraničí (MZV) ve vládě Zemanem nenáviděného, tedy k politické likvidaci odsouzeného Bohuslava Sobotky, resort de facto "odevzdal" do správy Hradu. Prezident si začal diktovat velvyslance podle svého vkusu a profesní i odborné síto MZV přestalo hrát roli. Politiku s Ruskem a Čínou si Hrad začal dělat sám.
Druhý bod, hmatatelnější, se odehrál v říjnu 2016. Tehdejší ministr kultury Daniel Herman (KDU-ČSL) oficiálně přijal 14. dalajlamu Tändzina Gjamcchu, což rozzuřilo Číňany. Následovalo neuvěřitelně servilní prohlášení čtyř českých nejvyšších ústavních činitelů o územní celistvosti Číny, které sepsal (garantoval) právě šéfdiplomat Zaorálek. Proto vyhovuje - je poslušný, ochočený, Zemanovi nevzdoruje. (Dost možná bude ochotný pokračovat v honu na Jiřího Fajta, odvolaného šéfa Národní galerie Praha.)
Při hře o pro veřejnost nedůležitý resort Zeman dokázal ponížit premiéra a poškodit ČSSD. Jestli si lidé z tahanice o Michala Šmardu něco zapamatují, bude to pocit, jak byla sociální demokracie bita a stáhla před starým pánem ocas.
Pro nás je důležité něco jiného: "precedent Zeman". Nemáme prezidentský systém a je jisté, že nic takového silné politické strany nepřipustí, přišly by o značný díl moci. Změnilo se jen to, že každý další prezident, zamane-li si, bude moci "zemanovat" - odmítat návrhy premiéra a strkat si do vlády svoje lidi, protože "už se to stalo a nic se nestalo".
Pojďme mluvit o dešti
Ale zase, běžný občan má pocit, že se ho to nijak netýká. Premiér Babiš to dobře ví, na takové věci má radar. Lidem jsou tahačky mezi vládou a Hradem šumafuk. Řeší jiné problémy, šéf ANO to vystihl, když řekl "žádná krize není, pojďme mluvit o dešti…", protože konečně, po smrtícím suchu, trochu pršelo. Dokonce to vypadalo (je přece jen mistrem marketingu), že za ten déšť snad i nějak může.
Zeman zápasem o Šmardu nikomu v ničem nepomohl. Nic nezlepšil, Česko dopředu neposunul. Jistě, Šmarda není ani Pavel Tigrid, ani Pavel Dostál, ani Daniel Herman, nepatřil mezi lidi, kteří by na kulturu pasovali. Zaorálkovou aprobací je práce dramaturga, doktorát z filosofie, ochočenost a zřejmě i fakt, že hrál se Zemanem šachy. Zeman Česku nezařídil skvělého ministra kultury, jehož bychom si mohli vážit my i zahraničí, na něhož bychom byli pyšní. Právě tohle je k smutku: prezidentovi nejde o lepší věci, lepší ministry, zvyšování vládní úrovně. Zajímá se čistě o sebe.
Dolních "deset milionů" Šmarda a kultura nezajímá. Když jezdíte v létě po republice, slyšíte, co řeší, co je pálí. A hlavně si, třeba v jižních Čechách (ale i mnohde jinde) všimnete, jak úplně zmizel drajv, pohyb, kvas - zkrátka uvolnění z 90. let, z doby krátce po revoluci. To se všude objevily obchůdky a kiosky, lidé měli chuť něco dělat. Postupně uvadala a definitivně ji pro ty "malé", "drobné", zabila slavná Babišova EET.
Tohle by měl prezident cítit, sledovat, když už chce mentorovat vládu. Měl by se s lidmi děsit sucha, vnímat změny počasí, vnímat roztahující se řetězce, které vytlačují malé prodejny. Zkrátka myslet dopředu. Dávno to nedělá, Zeman myslí dozadu, na staré křivdy, na své pomsty a pomstičky, bolístky.
Produktem jeho "myšlení dozadu" je i Zaorálek, politik, který měl před posledními sněmovními volbami spasit ČSSD, ale neudělal pro to nic, nezachránil ji, účastnil se jen zániku. Teď skočil po kosti, která se mu jako členovi zubožené, končící ČSSD náhle nabídla. Kost od Zemana.
Co dál? Česko bylo "de-havlováno", zbaveno Havla (který zdaleka ne všechno dělal dobře), zbaveno idejí. Jistě se to dá změnit, najít na Hrad někoho (Slováci našli Čaputovou), kdo myslí dopředu, kdo vnímá, co trápí lidi v pohraničí či na severu Čech, komu vadí dětské exekuce. Je nejvyšší čas hledat příštího přímo voleného prezidenta, který si bude tiše vážit ústavy, zbourá zátarasy na Hradě a bude pěstovat sounáležitost. Nějakého "českého dalajlamu".
