Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek v úterý přirovnal setkání vládního kolegy Daniela Hermana s dalajlámou k tomu, „kdyby se někdo setkával s Konrádem Henleinem ze Sudetenlandu v minulosti za první republiky, když tu byla oficiální vláda". Ve středu prohlásil, že by si za to „nejradši dal facku“, a omluvil se. Už večer předtím uznal, že přestřelil.
Zaorálek se v rozrušení nechal unést a dodatečnou reflexi je mu třeba přičíst ke cti. Přesto stojí za zmínku souvislosti příběhu, spojeného s už víc než dva týdny starou schůzkou na ministerstvu kultury.
Především je to asi první případ, kdy se Lubomír Zaorálek ve funkci ministra veřejně vytočil. Ne, doběla ho nerozpálilo, co v zahraniční politice čtvrtým rokem předvádí prezident Zeman, což jsou leckdy věci podstatně závažnější než schůzka s tibetským duchovním vůdcem. To až Čína, „strategický partner“, a údajné Hermanovo torpédování vládně-hradní linie přimělo ministra zahraničí, aby vytáhl zemanovský, nediplomatický slovník.
Když prezident zpochybňuje západní spojenectví, zavírá dveře americkému velvyslanci a druží se s bezpečnostním rizikem Ruskem, Zaorálek mlčí. Ale na Hermana si vyšlápl. Myslí správně čínsky, vypadá to.
Zadruhé, a to, věřím, ministr zahraničí cítí, je dvojnásob nechutné použít „Henleina“ zrovna v tomto případě. Protože několik předků Daniela Hermana, včetně dědečka v Mauthausenu, nepřežilo holokaust. Byla by namístě ještě osobní omluva ministra ministrovi z očí do očí. Pokud už zazněla, je to v pořádku.
Už jsem se začal děsit, že někdo ve sporu Herman – Brady – Hrad – vyznamenání vytáhne termín „osvětimská lež“. (Svého času vyklouzl z úst Mirku Topolánkovi, když komentoval sliby tehdejšího premiéra Vladimíra Špidly.)
„Vždycky jsem odsuzoval to, když někdo používal příměry z druhé světové války, a mně se to povedlo," kál se ve středu Zaorálek. Dobrá, stane se. Ale zkusím si zapsychologizovat: oblibu přirovnání něčeho současného k něčemu z éry nacismu (Hitler, gestapo, superholokaust a podobně) v hlavách a ústech politiků řídí touha po maximu; sešlápnout plyn a extrémním příměrem ukázat, jak se nám tu děje něco příšerného. Pochopitelně je to nevkusné a mimo, ale co je nejhorší, nepřímo to zlehčuje i tu druhou stranu příměru. Když se nacismus a jeho zločiny používají jako přirovnání, srovnatelné měřítko k víceméně běžným situacím z dneška a z demokratické společnosti, je to hra s ohněm. A neúcta k obětem.
To jsou pravděpodobně také důvody, proč podobné řečnické figury kritizuje i sám Lubomír Zaorálek. Že k jedné takové sám sklouzl, znovu svědčí o rozčilení, které se ho zmocnilo.
Zatřetí, Zaorálek volně přirovnal Hermanovo jednání také ke Stalinovi. „Prohlášení (čtyř ústavních činitelů, pozn. red.) tedy nevzniklo jako projev servility, ale jako projev kultury. V evropské politice platí dodržování dohod, nikoli to, že po nich budeme šlapat, jako to dělal Stalin,“ napsal v blogu.
Tady žádná veřejná sebereflexe ani omluva nenásledovala. Přitom je to podobně nejapné jako „Henlein“. Stalin a Hitler, zločiny bolševismu a zločiny nacismu. Proč Zaorálek – kromě regulérní polemiky a kritiky – ještě do Hermana kope „Stalinem“? Znovu: rozčilení. Strategické partnerství s Čínou si rozvracet nedáme!
Daniel Herman, celistvá osobnost, byl v 80. letech vyslýchán a perzekvován Státní bezpečností. Před několika lety vedl Ústav pro studium totalitních režimů (kde skončil i pod tlakem ČSSD včetně Zaorálka). Předhazovat mu móresy Stalina je trapné.
Kéž by Zaorálkovy hlášky pomohly k tomu, aby politici z opojení svými „paralelami“ z diktatur vystřízlivěli. Nejlépe navždy.
