Listopad 1989 přinesl cestujícím v pražské MHD dvě vymoženosti, díky kterým se mohou cítit jako rovnoprávné bytosti, a ne k přepravě určený materiál. Kdo nepamatuje, jak to chodilo předtím, možná tu revoluci nedocení - ale je to tak.
První změna nastala, když bylo dovoleno nastupovat do autobusů i předními dveřmi u řidiče. Do té doby byl opovážlivec, který se o to na vlastní pěst pokusil, buď zmasakrován veřejemi, nebo velitelem vozidla vyřešen verbálně. 99,9 procenta lidí poslušně akceptovalo pravidla a nedělalo problémy. Jak byli zvyklí.
Druhá, snad ještě důležitější fáze převratu, se týkala akustiky: jednoho dne, asi už nikdo nezjistí přesně kdy, proniklo do hlášení "Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají" ještě slůvko "prosím". Malý krok pro člověka, ale velký skok pro jeho důstojnost. Dřív po cestující veřejnosti hulákala závodní stráž, teď vám rozbalili červený koberec.
Třetí revoluční myšlenka právě zraje. Plánovač MHD Ropid uvažuje o tom, že by všech 2342 zastávek autobusů bylo na znamení. Kdo ho nedá, tomu se nezastaví. Přineslo by to prý roční úsporu až pět milionů korun. Věděli jste, že každé zastavení a rozjezd autobusu stojí 1 Kč? Řidiči by míň zastavovali, z konečné na konečnou by se jezdilo rychleji a mohlo by se jezdit i častěji, bez investic do dalších strojů a šoférů. Světlé zítřky.
Bohužel, tudy cesta nevede. Revoluce se chystá požrat své pasažéry.
Sami plánovači si uvědomují jistá rizika: například když cestující čeká v neprůhledném přístřešku (třeba polepeném reklamou) a řidič mu s čistým svědomím ujede. Pravděpodobně by se snížila i úspěšnost dobíhání autobusů. Senioři nebo cestující s kočárky mohou mít problém propracovat se vozem včas k příslušnému tlačítku, aby signalizovali výstup. (Bonusem by ale mohla být vyšší sociální interakce. Mladý pane, mohl byste to za mě zmáčknout? - Samozřejmě, beze všeho. - To jste moc hodnej! Atd.)
Hlavní argument proti celému plánu - a zároveň důkaz jeho totální neproveditelnosti - ale spočívá v něčem jiném. Záměr by zkrachoval na nekoncentrovanosti cestujících. Jak těch na zastávkách, tak především ve vozech. Ne výjimečně, ne proto, že si někteří ještě nezvykli na nový režim; zapomínali by vystupovat soustavně a po tisících. Buď by se nám hromadili na konečných, nebo by, pozdě a marně, volali o pomoc, aby jim řidič zastavil dodatečně, protože přejeli.
Lidé v MHD se přece soustřeďují na své smartfouny, a ne na to, aby trefili okamžik, kdy zmáčknout tlačítko Stop. Leští displeje, ťukají esemesky, hrají hry, sjíždějí videa, onlajny, lajky, twíty, fejsbuky. Žádat od nich v tomto stavu jakoukoli součinnost typu zastávka na znamení je nemyslitelné. Pokus o návrat do století páry. Chaos zaručen.
A kromě toho, pět milionů je kapka v moři. Kdyby se rozporcovala roční dotace od magistrátu, tak by úspora zastávkami na znamení vystačila dopravnímu podniku asi na tři hodiny. Za takovou almužnu žádný pokus o revoluci nestojí už vůbec.
