reklama
 
 

Zeman na 21. srpna mlčel tak jako vloni a předloni. Baví ho bonmoty, ne bonton

22. 8. 2017
Situace, kdy občanstvo žije soudobým výročím à la 21. srpen a prezident republiky, zdá se, nikoliv, je škodlivě absurdní.

Stejně jako vloni, předloni a předpředloni, ani letos Miloš Zeman nepromluvil o výročí 21. srpna 1968. Poslal věnec k rozhlasu a mlčel. Neměl co říct?

Jeho prezidentským projevem k srpnové invazi zůstává krátká řeč z roku 2013, kdy se zúčastnil vernisáže výstavy o roce 1968 v Jazzové sekci. Řekl tu: Protože vždy rád provokuji, nebudu se řídit dikcí oficiálních projevů, která je většinou zaměřena na to, jak jsme dvacet let buď trpěli, nebo bojovali proti komunismu, protože u většiny občanů není ani jedno, ani druhé tak docela pravda. Chtěl bych vám nabídnout tezi, která je opačná. 21. srpen byl zrada elit, zrada vedoucích představitelů tehdejší Československé republiky s jedinou výjimkou, před jehož památkou se hluboce skláním, a to byl František Kriegel. Nemáme právo vyčítat občanům Československa, že se podrobili okupantům, když dávno před nimi se okupantům podrobili ti, kteří byli, bohužel nesprávně, nazýváni národními idoly, ať to byl generál Svoboda, Alexandr Dubček, Josef Smrkovský, Černík, Mlynář a mnozí další. 

Jde o dost alibistickou a mimo podstatu mířící konstrukci. Československu v důsledku neuškodilo ani tak podrobení okupantům - měl se jim snad někdo postavit, politici, armáda, občané, jak? -, ale hlavně podrobení vlastním normalizačním "elitám" v následujících dvou desetiletích. Příliš snadné ohýbání hřbetů a přizpůsobivost, mravní rozval, život ve lži: omluvit všechnu kolaboraci "zradou elit" v srpnu 68, jejich špatným příkladem národu, je levné.

Polemika se Zemanovým názorem je ale vedlejší. Vidět to může každý po svém. Horší je, že hlava státu výročí srpnové okupace, které i letos vzpomněla většina důležitých veřejných činitelů včetně řady zahraničních, ignoruje.

To je nedorozumění. Přesně takové věci jako připomínání historických milníků a výslovné uznání těm, kdo trpěli, má prezident republiky v popisu práce. Ze všech politiků nejvíc. On je přece ten, kdo spojuje, je tu od toho. (Alespoň teoreticky. Už víme, že Zemanova praxe je jiná.)

Co jiného než společné dějiny ke spojování slouží?

Vzpomínky, rituály, vzdávání holdu, to v přeneseném smyslu slova "kladení věnců" tvoří v případě Miloše Zemana menší část prezidentství, než by bylo záhodno. Samozřejmě, někdy to mohou být i trochu formality, každý rok stejné, a tak dále. Někomu může připadat připomínání historie "únavné". Ale prezident má být tím prvním, kdo jde příkladem - a připomíná.

Nejen 21. srpna. Zeman se třeba nijak zvlášť nezapojil do letošního výročí atentátu na Heydricha, nevyzdvihl hrdinství. V Lidicích promluvil o odvaze a zbabělosti s aktuální pointou: Jsme zbabělci proto, protože často otevíráme náruč islámským radikálům, často mluvíme o toleranci vůči nim, často mluvíme o přizpůsobení se jejich kultuře, byť je tato kultura neslučitelná s evropskou kulturou, která zde vznikala a vyrůstala po mnohá a mnohá staletí.

V červnu 2014 hovořil na shromáždění v Ležákách. Tehdy byl také (jako prezident poprvé a zatím naposledy) na pietě u krypty parašutistů v Resslově ulici.

V živé paměti je letošní 8. květen, kdy se nezúčastnil shromáždění na Vítkově, s vysvětlením mluvčího, že se "plně soustředí na jmenování generálů".

"Pietní aktivita" prezidenta Zemana je prostě slabá. Nejde to vysvětlit zdravotními důvody, ostatně ty mu jen málo brání v intenzivních cestách po krajích. Vždyť není potřeba jen něco říkat přímo na místě, prohlášení se dají zveřejnit v médiích, na sociálních sítích atd. Mlčení je těžká chyba, hlava státu musí pečovat o národní paměť. Jestli se jí do toho nechce a nepřemůže se, nemá být hlavou státu. Situace, kdy občanstvo žije soudobým výročím à la 21. srpen a prezident republiky, zdá se, nikoliv, je škodlivě absurdní.

O Miloši Zemanovi je známo, že miluje bonmoty, sám, jak řečeno, "rád provokuje"; někdo by to vyjádřil tak, že se "rád poslouchá". Veřejná vystoupení mu nečiní nejmenších problémů, naopak, někdy se v nich až vyžívá. Jenže uchopit takhle, tímhle vypravěčským stylem, nějaké státní výročí, je problém. Provokovat a bonmotařit, být tuze originální, to s vážností chvíle a příslušnými formalitami nejde moc dohromady. A říkat něco kvůli bontonu, že je to potřeba, že se to má, to Zemana nikdy nebavilo. Tady se letora tluče s prezidentským posláním.

Na druhou stranu, v roce 2002 Zeman jako premiér na vernisáži výstavy o heydrichiádě propojil tehdejšího bavorského premiéra Stoibera s Heydrichem: My si můžeme útěšně říkat, nic nás neohrožuje, jakýsi bavorský kancléřský kandidát, jakýsi korutanský hejtman či kdokoli jiný… Ale proti historickému zlu, proti nenávisti, která našla své ztělesnění právě v třetí říši, je třeba stavět se od samého počátku. Než takový originální nosič historické paměti, to už je asi lepší slyšet ticho.

autor: Jan Lipold

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama