Miloš Zeman nesnáší novináře z podstaty. Vidí v nich nebezpečnou konkurenci, protože suverénem hlášek, vědomostí a břitkých analýz přece má být on sám. Tenhle jeho sklon, který se traduje hluboko do minulosti, dobře popisuje Lubomír Kopeček ve své knize Miloš Zeman - příběh talentovaného pragmatika (s podtitulem Intelektuál válčí s intelektuály).
Z druhé strany, novináři z titulu své profese, a někdy i s gustem, protože se rádi chápou příležitostí, upozorňují na hory nepravd, omylů, protimluvů a rozporů, kterých se Zeman v politice nadopouštěl. Je to úmorné, ale vlastně zábavné zároveň. Po těch letech pořád ještě.
Takže je na inauguračním projevu zaujme například toto: hlava státu některým novinářům předhazuje, že jsou nehodni úcty, a hovoří o nátlakových skupinách, zapouzdřených ve vzájemném sebeutvrzování se, aniž by byly ochotny podrobit se argumentované diskusi. Říká ten, kdo se několik let úspěšně vyhýbá mediálnímu prostředí, ze kterého by mohly padat nepříjemné a důsledné otázky, zatímco je zapouzdřen v Parlamentních listech a v pelíšku Jaromíra Soukupa. Parametr číslo jedna barrandovského formátu: vzájemné sebeutvrzování.
Anebo: Miloš Zeman, když při inauguraci horuje za přímou volbu, velebí úctu k vítězi voleb. Úctu k vítězi voleb jako k politické straně nebo hnutí a úctu k osobnosti uvnitř tohoto hnutí nebo strany. Zřejmě ze samé úcty nepozval Hrad na inauguraci hejtmana Martin Půtu, suverénního vítěze krajských voleb jak se Starosty pro Liberecký kraj, tak v počtu preferenčních hlasů.
Půta nebyl jediným Hradem nepozvaným hejtmanem. Inaugurační plot pro některé volené i nevolené představitele společnosti je v rozporu s politickým slibem být prezidentem "všech občanů". A symbolicky také s ústavním slibem vykonávat funkci "v zájmu všeho lidu".
Bez úcty
Při reflexi Zemanových útoků na neoblíbená média by bylo chybou vstřebat i jejich hlavní rozpor: totiž východisko, že novináři vstávají a uléhají s myšlenkou, jak Zemanovi zatopit, jak hledat senzace místo pravdy, jak si zasloužit mrzký žold a umlčet hlas svého prohnilého svědomí. To je omyl.
Miloš Zeman (a není v politice úplně sám) si asi v nezkrotné pýše myslí, že novináři = novináři píšící o politice a o něm. Takových je ale v médiích, i těch, která mu nejsou nakloněna, jasná menšina. Pak jsou tu novináři, kteří píší o něčem jiném, například o ceně zlata, o filmu nebo o fotbale. Nebo nepíší vůbec o ničem, protože fotografují, natáčejí, kreslí grafiky, hlídají chyby, našly by se desítky specializací, které spadají pod pojem žurnalistika, ale s tím, čemu laje Zeman, nemají společného prakticky nic.
Útoky politiků na média jako taková jsou mimo i kvůli této sebestřednosti útočících. Média jsou mnohem víc než politické zprávy a komentáře, obsese politiků, a těch jako Zeman nebo Okamura zvlášť.
Mimochodem, práce v médiích je do značné míry jako každá jiná: a umíte si představit, že by se prezident takhle navážel do jiné branže, třeba programátorů nebo řidičů autobusů? Absurdní. Ale i novináři jsou lidi z masa a kostí, kteří si vydělávají na chleba, živí rodiny, ráno se trmácejí do práce a večer zpátky. Může jim - copak jim, třeba i jejich blízkým - být lidsky nepříjemné, když je hlava státu v proslovu k národu označuje za nehodné úcty. Jinými slovy za podřadné. Jsou lidé, kteří si to pořád trochu berou, i když je to od Zemana, věříte?
Tenhle rozměr věci ale, obávám se, prezident republiky při své proslulé sociální inteligenci nedokáže úplně docenit.
