Alexander Dubček a další představitelé se v roce 1968 po sovětské okupaci podělali hrůzou, nekomunističtí ministři, kteří podali v roce 1948 demisi, byli blbí…; tak Miloš Zeman glosoval moderní české dějiny v proslovu k zahájení oslav 100 let Československa, kdy hodnotil různé milníky v historii republiky.
Každý politik má právo kritizovat své předchůdce, dobré je ale myslet přitom na to, že jednou přijde následovník a bude kritizovat jeho. Bude-li mluvit jako buran, řekne třeba tohle: "Ten Zeman se v době svého prezidentování podělal z Putina, vlastně z celého Ruska. A z Číny!"
Jiný, slušnější a přemýšlivější Zemanův následovník třeba jednou bude srovnávat takto: "Když si pana Zemana srovnáme s panem Dubčekem, tak vidíme, že pan Dubček byl přece jen v roli politika země závislé a podmaněné. Neměl jednoduchou pozici. Ale pan Zeman? Představte si, stál v čele samostatného státu, měl oporu v Evropské unii a v Severoatlantické alianci. A on poklonkoval diktátorskému Rusku a komunistické Číně!"
A třeba se ještě dramaticky zeptá: "Proč?" Třeba nezeptá, protože v té době už bude přesně známo, co bylo skutečným důvodem Zemanova tíhnutí na Východ, protože vše jednou vyjde na světlo, jen se toho příslušní aktéři nemusí dožít.
Také zatím není jasné, který Zemanův výrok se jednou ocitne v knihách, ale není úplně vyloučeno, že to bude tenhle: "… já jsem v Číně, abych se učil, jak zvýšit ekonomický růst a jak stabilizovat společnost." Pokud bude Zeman nyní znovu zvolen a bude - i vzhledem k poměrům po posledních volbách a vítězství Andreje Babiše - mít příležitost k tomuto druhu "stabilizace společnosti" nadále přispívat v praxi, získá zpětně právě tenhle výrok na významu.
Zařadí se tak možná nechtěně k různým citátům dalších českých prezidentů, které se jednou dostanou do sbírek (jaký by tam asi byl od Klause a jaký od Havla?). Každopádně schopnost vyhodnotit, jak se on sám zapíše do dějin v perspektivě nikoliv let, ale desetiletí, patří do výbavy politiků, kteří opravdu dokážou měnit svou zemi či ovlivnit svět.
Miloš Zeman je bezpochyby chytrý, ale vztahovačný a dokázal urazit už kdekoho. Nyní se tedy pustil do urážek dávno nežijících představitelů moderních českých dějin. Ti se nemohou bránit, ale klíčovou otázkou je, jak by se zachoval on (Zeman), kdyby byl na jejich místě. Na místě Dubčeka v srpnu 1968? Na místě demokratických ministrů na začátku roku 1948, kteří jasně vidí, že celá země směřuje nevyhnutelně k totalitě? Že Stalin v Moskvě tahá za nitky, a kdo je nepohodlný, ten bez milosti skončí; nikoliv jako politik, ale jako člověk.
Jak pohodlná je oproti tomu současnost! Jak směšné jsou trable, které nás všechny provázejí: a to - bohužel - i včetně prezidenta, který je občas stejně směšný jako názory, které s falešným rozhořčením předkládá.
Zemanovy pohledy na minulost by možná nestály za pozornost, kdyby se v nich bezděky neskrývaly náznaky jeho obecného uvažování a tíhnutí k Východu: "Byl to Gorbačov, který způsobil, že se rozpadlo sovětské impérium a že Československo se vymanilo ze sovětských spárů. Myslím, že bychom mu měli vyjádřit svoji úctu," řekl mimo jiné. Jenže tak jednoduché to prostě není. Byl to mimo jiné také americký prezident Ronald Reagan, který zvolil proti Rusku správnou (čti tvrdou) taktiku, nazval ho říší zla a uzbrojil ho. Prostě dějiny jsou složitější než projevy, které se tak pečlivě monitorují v Kremlu. Tedy v hlavním městě té stejné říše, o které tehdy mluvil Reagan a v níž na náměstích a bulvárech zůstaly stát stejné modly, jaké tam stály tehdy.
Ale možná je zatím opravdu víc, Miloš Zeman totiž v projevu také uvedl: "Bavme se o tom, zda nebyla v roce 1948 možná finlandizace tehdejšího Československa." Tedy jakási forma přizpůsobení vlastní politiky vlivu velkého ruského souseda (čemuž ale ve Finsku předcházela válka, v níž padlo odhadem víc než sto tisíc sovětských vojáků). Za pozornost stojí, že takovou politiku (finlandizaci) Zeman doporučoval před třemi lety Ukrajině, což se jistě v Moskvě líbí, protože jiní evropští státníci Ukrajincům takové podivné rady nedávají.
Někdo může říct, že myšlenkový svět Miloše Zemana je podivný a zmatený, což je ale pravda jen zčásti: je možné v něm najít náznaky a signály toho, jak by asi postupoval, kdyby skutečně došlo na osudová rozhodování, podobná těm, před jakými stáli čeští a slovenští politici v srpnu 1968 či v únoru 1948. V jeho vyjádřeních a názorech nevystopujete ani náznak jistoty, že by se zachoval hrdě, že by nezklamal svou zemi a její spojence. Že by dokázal ustát tlak z Východu.
Prezidenta je dobré volit pečlivě právě s ohledem na to, že (i když se to dnes zdá jakkoliv nepravděpodobné) mohou přijít opravdu kritické momenty, které neumíme předvídat; a při nich se prezident bude muset jasně rozhodovat a dávat příklad milionům občanů. Jak by se tedy zachoval Miloš Zeman? Tahle otázka, to je skutečné poselství jeho projevu u příležitosti oslav 100 let od vzniku Československé republiky, to je poselství, nad kterým je třeba přemýšlet právě teď. Před volbou nového českého prezidenta.
