Velmi smutná a nečekaná zpráva - ve věku 72 let zemřel předseda Senátu, druhý nejvyšší ústavní činitel České republiky, Jaroslav Kubera, výrazná postava ODS, neskutečně úspěšný politik. Ještě v sobotu přednesl projev na kongresu své strany, vtipkoval, jak bylo jeho zvykem, v pondělí zemřel.
Pro Občanskou demokratickou stranu je to těžká rána, tak trvale úspěšných, veřejností s láskou přijímaných politiků má málo. Kubera dostal do vínku několik obdarování, jež ho lidem přibližovala. Především byl veselý, vtipný, politiku zlidšťoval, odlehčoval, a zároveň jste věděli, že zůstává zásadový, nemění názory podle situace. Cenné.
Často a rád napadal politickou korektnost, ale člověku jeho ražení to i ti nejkorektnější brzy odpustili. Například ve svém letošním novoročním projevu mezi loňské "útoky na svobodu" zařadil toto: "Politická korektnost dovedená ad absurdum, takže na svobodu slova můžeme už jenom vzpomínat. Nemůžeme říkat, co si myslíme, bojíme se, že se brzy budeme bát si to jen myslet." Nebylo úplně jasné, jestli to je bonmot, nebo to myslí vážně. Každopádně u Kubery platilo, že říkal, nebál se říkat, co si myslí. A říkal to mile.
Byl velmi otevřený člověk, neutíkal před novináři, diskutoval, pohádal se s vámi, ale neodmítl vás. A, důležitý, cenný moment, nesoudil. Fascinující bylo, že v posledních letech, v době, kdy se ODS velmi vzdálila světu Miloše Zemana, dokázal s prezidentem vyjít, stýkal se s ním, dokonce si od něj nedávno vysloužil přátelskou ránu holí do hlavy.
Zároveň byl Kubera politik ze staré školy, jeho odmítání sociálních sítí a mobilů se stalo proslulým, a přece (nebo snad právě proto) zůstal lidem blízko. Prvního ledna v televizi řekl: "Navštívil jsem více než dvacet senátních obvodů a opět jsem si potvrdil, že osobní setkání s lidmi žádná sociální síť nenahradí. Nemám nic proti digitalizaci, která nám prý zajistí, že si všechno potřebné i nepotřebné zajistíme z domova, jen připomínám, že digitalizovaná hloupost zůstává hloupostí." Objížděním senátních obvodů mimochodem plnil, co slíbil, když byl zvolen předsedou horní komory. Bral tu roli velice vážně.
Dělal si rád legraci ze sebe, opět cenná vlastnost. Při projednávání zákona proti sexuálnímu obtěžování na pracovišti a jinde řekl: "Když normálně mluvím, tak řvu, když řvu, není to k vydržení. Zaměstnanci se oprávněně cítí mým řvaním poškozeni a tvrdí, že vytvářím nepřátelské, ponižující nebo zneklidňující prostředí na pracovišti, ale nic se neděje, protože jsou na to za ta léta zvyklí a vědí, že to o ničem není, že je ve skutečnosti chválím."
Dvě věci Jaroslava Kuberu mimořádně proslavily. První bylo jeho "absolutní kuřáctví", stal se jakýmsi vtělením kouření, dýmu, při slově cigareta hrozilo, že se před vámi předseda Senátu zjeví. Když se jednalo o zákazu kouření v hospodách a dalších místech, řekl: "Neupřímnost předkladatelů je zcela evidentní, protože neznám kuřáka, který by vykouřil 10 cigaret a zmlátil manželku a děti, což alkoholik dělá téměř denně a nikomu to nevadí a nikdo nehoruje pro zákaz reklamy na 'muži mají své dny' atd."
Druhá věc, to Kubera zařídil, že v zimě, pokud napadne sníh, nemusíme hrabat chodníky, pokud nám nepatří. Jeho zásadou bylo, že za schůdnost chodníků je odpovědný majitel. Takže když teď půjdu dobrovolně shrabat chodník před naším domem (pokud ještě vůbec sníh napadne), vzpomenu si s úctou a jistým obdivem na Jaroslava Kuberu. A usměju se.
