David Klimeš David Klimeš | Komentáře
7. 2. 2023 10:29

Štrougalova smrt připomněla, jak málo toho pořád víme o normalizaci

Pokud 70 procent lidí hlasuje v prezidentské volbě pro kariérní komunisty, zjevně už otázku minulosti nepovažujeme za nijak zásadní. Bohužel to ale neznamená, že se nám na ni podařilo najít odpověď.
Jen reprezentuji, jinak vůbec za nic nemohu...
Jen reprezentuji, jinak vůbec za nic nemohu... | Foto: ČTK

Po zvolení Petra Pavla novým prezidentem ovládl Česko vykupitelský přístup k normalizační minulosti. Nová hlava státu prý svým předlistopadovým selháním a polistopadovými zásluhami přinesla zdejší společnosti smíření s jejím neblahým dědictvím. Dovolujeme si tvrdit, že jde o přímo modelový příklad myšlenky, již rodívá přání těch, kdo ji zastávají.

Že Češi už v roce 2023 nepovažují za rozhodující kritérium, jak se kandidáti, kteří se ucházejí o jejich hlas, chovali před rokem 1989, neznamená, že jsme se dokázali s tehdejší dobou vyrovnat, pochopit ji a uložit do učebnic historie.

Ani Andrej Babiš, ani Petr Pavel bohužel nebyli a nejsou ochotni se hlouběji zamyslet nad základními otázkami svého členství v KSČ. Opravdu bylo v 80. letech stále ještě vyloučené vyhnout se rudé knížce, pokud se chtěl člověk věnovat své profesi? Jaké výhody z členství dotyčný měl, čím za to platil? Jak mu to následně pomohlo v polistopadové kariéře? Jaká byla odpovědnost řadového komunisty či nejnižšího funkcionáře za nejvyšší nomenklaturu, jež dusila československou společnost?

Žádná z nesčetných prezidentských debat nenabídla ani náznak odpovědí, protože Babiš i Pavel o tématu odmítali přemýšlet. Jak ostře jejich přístup kontrastuje s generací osmašedesátníků, z nichž mnozí dodnes zpytují své svědomí. Že jen mávnutím ruky se s normalizací opravdu smířit nelze, nyní připomněla i smrt Lubomíra Štrougala

Pohádka o hodném komunistovi z D1

Dlouholetý funkcionář rudých vlád a člen nejužšího vedení strany po listopadu usilovně pracoval na tom, aby do historie odešel jako hodný reformní komunista, kterého více než teoretické otázky marxismu-leninismu a třídní boj zajímala řešení hospodářských obtíží Československa. Takový únik by mu ale společnost neměla ve svém vlastním zájmu dovolit.

Připomeňme, že když během roku 1988 Štrougal prohrál mocenský boj v chřadnoucí komunistické věrchušce, smetlo ho to z horní paluby stranického Titaniku, což se po roce 1989 snažil vydávat za důkaz svého reformního smýšlení. Faktem ovšem zůstává, že z dvaceti normalizačních let jich osmnáct strávil v křesle předsedy vlády a věnoval se obraně režimu ustaveného na hlavních sovětských tanků. Přesto se v dobře promyšlené knize vzpomínek Paměti a úvahy pokoušel sám sebe vykreslit jako politika bezmála sociálnědemokratického střihu.

Dlužno dodat, že s vlastním obrazem ve společnosti nakonec přinejmenším částečně uspěl. K jeho relativně pozitivnímu vnímání nejspíše přispívá i fakt, že býval v médiích nezřídka připomínán v souvislosti s výroky svých podstatně méně inteligentních soudruhů. "My jsme ho nenutili k tomu, aby odešel. Přišel, napsal dopis, prostě, předal ho, dopis jsme posoudili, řekli jsme dobře, vyhovujem, předložíme to ústřednímu výboru. Takže otázka je, do jaké míry má být při tom dramatičnost nějaká, skandály a tak dál, a tak dál," popisoval například stranický souboj o moc generální tajemník Miloš Jakeš během svého proslulého projevu na Červeném Hrádku. 

Za Štrougalovu osobní zásluhu bývají často vydávány i některé klíčové infrastrukturní stavby, jež vznikly během jeho nekonečné vlády. Nejtypičtěji je pak spojován s vybudováním dálnice D1, což samozřejmě podporuje image nepříliš ideologického technokrata, kterého bavilo věnovat se především praktickým věcem. "Dvacet čtyři let po revoluci tady nemáme ani podělanou D1, kterou otevíral Štrougal!" hřímal například v roce 2014 v Poslanecké sněmovně předseda hnutí ANO Andrej Babiš - a chválil tak odkaz svého někdejšího stranického nadřízeného…

Nikdo za nic nemůže

Nemělo by však zapadnout, že Lubomír Štrougal při tom všem symbolizuje také veškerý mravní úpadek nejen normalizačního, ale dokonce už i poúnorového období. Během bilancování svého života přitom nedokázal přijít na nic, čeho by osobně litoval. Za vše zlé a chybné mohl vždy někdo jiný. A těch jiných musí být početné zástupy, protože Štrougalův talent být v druhé polovině 20. století u všeho důležitého, je až pozoruhodný.

O únorovém převratu v roce 1948 nikdy nepřestal tvrdit, že "proběhl plně v souladu s ústavou". Ostatně mu asi ani nic jiného nezbývalo, když se hned po uchvácení moci komunisty vyšvihl do krajského oddělení strany v jižních Čechách. Jako ministr zemědělství pak na konci 50. let stihl ve vládě ještě potkat poslední stalinisty a mnohému se od nich naučit: na počátku 60. let přešel do funkce ministra vnitra poté, co se podílel na zatčení svého předchůdce.

Pokud lze narýsovat zcela jasnou hranici, již by člověk v nesvobodných poměrech za žádnou cenu neměl překračovat, je to nepochybně přebírání odpovědnosti za represivní orgány. Štrougal se však s gustem ujal správy úřadu, pod nějž spadala politická policie, rozvědka i kontrarozvědka, veřejná bezpečnost, vězeňství s politickými vězni, pohraničníci a v neposlední řadě také cenzura a dozor nad národními výbory.

Když vzpomíná na tuto dobu v pamětech, napíná svůj alibismus na maximum. Prý se jeho přičiněním podařilo dospět ke spravedlivému uzavření nezákonných procesů. Jedinou věcí z těchto hnusných časů, za niž se byl ochoten polistopadové společnosti omluvit, se tak stala bizarní konspirační akce Neptun, v jejímž rámci nechal do Černého jezera na Šumavě naházet falešné nacistické dokumenty, aby je vzápětí "objevil".

Výraznější je ale přesto stopa, již po sobě zanechal v průběhu normalizace. V knize vzpomínek příslušnou kapitolu nazval Rok 1968 - rok naděje i zmaru, což celkem trefně vystihuje i cestu, pro niž se sám rozhodl - jako někdejší reformátor rychle a bez odporu přitakal novým poměrům, za což byl záhy odměněn vysokými posty. Nakonec se pak stal i předsedou vlády, který je reformní v rámci možností, ač ví, že vůbec žádné nemá.

Jak to vlastně fungovalo?

Pro dnešní dobu však vlastně nejsou nejpodstatnější velké chvíle Štrougalovy politické kariéry, nýbrž jeho umná konstrukce údajného nesouhlasu s pozdně normalizačními poměry, ač je sám reprezentoval. Máme na mysli tvrzení, že byl údajně proti posrpnovému vylučování straníků. Že byl proti tomu, aby režim bránil ve studiu dětem svých oponentů. Že se mu nelíbilo omezování kultury a přísnost cenzury… Je absurdní číst taková slova od člověka, který se na tom všem celou dobu z nejvyšších pozic podílel.

Štrougalův okatý alibismus tak bezděčně otevírá kardinální otázku: Na čem vlastně monopol státostrany stál? Pokud i Štrougalovi vadily tehdejší poměry, kdo je tedy udržoval? Jen ruské tanky? Pouze nejvyšší kádři? Nebo i předsedové základních organizací strany, k nimž patřil také Petr Pavel, či rudá ekonomická šlechta, jejíž součástí byl Andrej Babiš? Nebo dokonce také šedá zóna svou ochotou nechat se donutit k pravidelnému vhazování jediné možné kandidátky do "volebních" uren?

Lubomír Štrougal sice po dlouhém životě odešel, zanechal však po sobě spoustu otázek. Na velkou část z nich jistě časem najdou odpověď historici, až se dlouholetý člen komunistických vlád dočká velké kritické biografie. Ale tu nejpodstatnější bude muset jednou rozlousknout společnost jako celek - od nejmladších ročníků, které státní socialismus už nezažily, až po prezidenta: kdo všechno a jak moc byl zodpovědný za předlistopadové poměry.

Video: Sté výročí KSČ

Stoleté výročí KSČ | Video: Paměti národa
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

Další zprávy