reklama
 
 

Život zabírá čím dál víc místa a mění se v dějiny překážení

10. 5. 2014 16:00
Skrytým smyslem zvětšování života je zaplašit tabu, že život skončí.

Život, jak ho v našich končinách běžně známe, zabírá čím dál tím víc místa. Navzdory tomu, že knihovna se vejde do čipu a zprávy z celého světa do mobilu v náprsní kapse. Životní prostor se plní a šlape času na paty, poptávka stoupá. Metr se zdá být skoro tak důležitý jako stopky.

Cena času je jednoznačná – jde o to, ustíhat toho co nejvíc, a tím pádem mít ušetřeno na tušená příště. Využít, ulovit, přivlastnit si čas, to jsme si - my, kdo nemeditujeme v poustevnách - zvykli brát jako věc, o kterou je zapotřebí usilovat. Zdá se být dobrá.

Jestli je žádoucí zaujímat i prostor, zdaleka tak jisté není. Naše životy se přesto ustavičně zvětšují, jako by zabírání místa bylo nějakým společným univerzálním cílem, podobně jako „nepromarnit čas“.

Úžas nad tím, že se věci zvětšují, sice bývá první volbou, ale ne samozřejmostí. Víc podmaněného místa není ryzí kvalita, tak jako víc času. Máme totiž problém: překážení.  

Jeep Grand Cherokee

Především jsme se začali fyzicky zvětšovat my sami – v chalupě se každou chvíli praštíte hlavou o futro a moc nechápete, jak se mohli babička s dědečkem do kuchyně vůbec vejít. Růst a zahušťování životního prostoru je pak logickou odpovědí na růst osob, umocněný požadavkem na životní standardy, respektive na osobní bublinu. Jasně, nikdo nechce společný záchod na pavlači.

Následuje zvětšování skoro všech předmětů denní potřeby kromě telefonů a počítačů. Největší vliv má ovšem bobtnání automobilů (stará škodovka uprostřed provozu vypadá jako pouťové autíčko). Kvůli němu a spolu s ním se zvětšují silnice a dálnice, garáže, parkoviště. Větší terminály pro větší náklady. Dům – sám o sobě rozměrnější – nezkolaudují, pokud nemáte „vyřešené parkování“. Auta jsou – pro posádku - bezpečnější, tedy širší a těžší. Velké auto si může dovolit víc lidí, mít ho je status a odbyt roste, nejen u nás – i v Německu se modelu Jeep Grand Cherokee, který zabere dvě parkovací místa, vloni prodalo o čtvrtinu víc.

Slovo „větší“ se v logice růstu a marketingu standardně cení jako výhoda a dobrá vlastnost, zatímco zmenšování se cudně zamlouvá.

Větší auta znamenají i větší pneumatiky a větší spotřebu plechu a paliva, to ale není tak viditelné – pro uspořádání světa je hlavní, že zabírají prostor. Všechno kolem, možná s výjimkou úzkých uliček ve staré zástavbě, se jim postupně přizpůsobuje. Daň za pohodlí velikosti je minimální, zajet a zaparkovat se dá skoro všude. Žije se „ve velkém“. Bydlení, přemisťování a obstarávání životních potřeb je rozsáhlejší. Má to sice také nějaké nevýhody, dokonce i pro řidiče třílitrových SUV. Ale překážení se bere jako nutné zlo, v lepším případě. V horším už ho ani nevnímáme.

Mimikry

Pro marketing je tohle moc komplikovaná psychologie. „Větší“ se v logice „růstu“ standardně chápe a cení jako výhoda a dobrá vlastnost, zatímco zmenšování se spíš cudně zamlouvá. Rozpínavost poznáte podle sebevědomých přívlastků jako prostorný, dvojitý, rodinný, a navíc nebo prostě nyní ještě větší. Kdežto minimalizující slova jako kapesní, kompaktní, úsporný, mini a mikro ustupují do pozadí. Moc neprodávají.

Naopak – je vyzkoušené, že větší obaly samy o sobě prodej zvyšují. Cukrovinky nebo prací prášky se vyplatí dávat do mnohem větších krabic, než by bylo potřeba. Respektive, vyplatí se to obchodníkům. Že se na větší obal spotřebuje víc papíru a igelitu, že ho musí přivést větší a těžší náklaďák, který potřebuje větší cestu a parkoviště, že musí být větší regál, na kterém se zboží vystaví, a pak i krám, ve kterém se prodává, taška, do které nákup složíme, spíž nebo lednička, kam ho uložíme, a nakonec i kontejner a skládka, kam prázdný obal vyhodíme, to jsou jakoby neviditelné náklady.

Dům a byt plný věcí, ve kterém "už není k hnutí", může být následkem smyslu pro nepořádek, ale také třeba jen samovolného vývoje. Uvnitř vyspělé konzumní společnosti nejen přibývá předmětů, ale dost často jsou navíc i větší. Shromažďovací pud je stále nebezpečnější.               

Pokud se nějaké věci základní životní potřeby zmenšují - i to se stává -, nesluší se to obvykle přiznávat. Oblíbená strategie: Obal se nechá stejný, ubyde množství uvnitř. To se netýká jen potravin – zmenšují se například i byty. Průměrná nová garsonka v Praze měla vloni 33,8 metru čtverečních, to je o víc jak pět metrů méně než v minulých pěti letech. Miniaturizace bytů je také trend – jen se o něm tolik nemluví, nevypadalo by to dobře. Stejně velké byty by byly dražší a lidi by je nekupovali.

Vášeň pro zdrobněliny – všechny ty salátky a gulášky, štěstíčko, hoďka, pohodička a sexík – je podvědomou obrannou reakcí jazyka na rostoucí rozměry okolního světa.

Kromě elektroniky – ale ani tam už to opravdu není takový hit jako dřív – snášejí předpony mini- a mikro- s komerčním úspěchem snad už jen mini- a mikropivovary.

Na druhou stranu, vášeň pro zdrobněliny – všechny ty salátky a gulášky, štěstíčko, hoďka, pohodička a sexík – je také podvědomou obrannou reakcí jazyka na rostoucí rozměry okolního světa. Zatímco věci okolo surově bují, o to víc my sami toužíme po intimnosti. Nasadíme jazykové mimikry, skrze ně si přejeme schovat se před světem do pelíšku. Ne se pořád jen radovat, že na ještě delší ranveji budou přistávat ještě větší letadla. Informace, jako kolik kde přibylo metrů čtverečních nákupní plochy, jsou v podstatě brutální a cítíme, že je jim třeba nějak čelit, třeba i infantilní řečí.         

Trendy

Jedněmi z mála realit, které v posledních desetiletích nerostou, jsou hroby a hřbitovy. Požadavky na výstavbu, obytnou, kancelářskou, komerční, dopravní, stále stoupají. Průměrná velikost náhrobku očividně klesá. Jak často slyšíte, že je potřeba zvětšit, nebo dokonce postavit nový hřbitov? Že si někdo nechal postavit rodinnou hrobku? Že se má změnit územní plán, aby bylo kde pohřbívat? To se spíš hřbitov krčí u dálnice, střižené sebevědomě napříč krajem.

Pokud jde o prostor, v posledních věcech člověka se obyčejně spokojíme s tím, co máme po předcích. Je to snad jediný development, který se nerozvíjí. Odmítá rozvíjet. Najednou to jde – to, co je, stačí.

Opuštěný hrob v pohraničí je snad vůbec nejlevnější investicí, jakou u nás můžete pořídit. Není to podezřelé?

Místa „posledního odpočinku“ jsou teď v poměru k životu - plnému rozpínání - nekonečně skromnější, než bývala dřív. Rozvoj, na který jsme najeli v životě, tady nedává smysl. Nebo nám to alespoň tak připadá.    

Hřbitov v Čestlicích u Prahy leží na dosah obchodní zóny, obrovské haly hypermarketů odtud máte jako na dlani. Stál tu první, dávno před D1 a jejími exity, a teď ilustruje nové měřítko života a smrti. Trend je jasný: za života zabíráme čím dál tím víc místa – po smrti je to naopak.

Skrytým smyslem zvětšování života je vlastně zaplašit tabu, že život skončí.

autor: Jan Lipold | 10. 5. 2014 16:00

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama