reklama
 
 

Zloděj křičí chyťte zloděje. KSČM oprášila starý trik, tentokrát u privatizace

11. 12. 2018 12:00
Svět komunistické spravedlnosti byl a je zvláštní: zločiny, kterých se dopouštěli oni, si potrestání nezaslouží; ale zato k těm ostatním se prý přistupuje příliš benevolentně.

Čím víc bude zločinů, tím víc bude zločinců a tím bude obtížnější je všechny odsoudit a potrestat. Když všichni kradou, tak kdo bude soudit? A proč se zabývat právě tímhle zločinem, když jsou všude spousty jiných? A když nejde odsoudit všechny, je spravedlivé odsoudit jednoho? A kterého?

Otázky, které by mohly leckoho napadnout, když čte o snaze českých komunistů, aby se na aféry z privatizačních let 1992 až 1998 nevztahovala dvacetiletá promlčecí doba. A to je také zjevný cíl celého tohoto snažení: aby se tyto otázky nastolily, aby se svět zločinu vůbec zneprůhlednil, aby jedny zločiny překryly (a zakryly) jiné, především ty komunistické.

Tři komunističtí poslanci navrhují, aby privatizační podvody byly vyjmuty ze seznamu trestných činů, na které se promlčení vztahuje. Není to poprvé, ta snaha se objevuje už delší dobu, ale vždy končila stejně: jen jako pouhý výkřik na politické scéně a zdá se, že ničím jiným ani není.

Protože to byli vždycky právě komunisté, kteří křivili právo a spravedlnost si pletli s pomstou. Byli to oni, kteří byli největšími zloději ze všech. Jejich současná aktivita tak je bezpochyby gestem: politickou proklamací, která má za cíl zpochybnit to, co se dělo po pádu jejich království: kdyby se jim takové zpochybnění povedlo, to království by zpětně získalo část svého lesku zpátky - mohou si také říkat. V každém režimu se najdou v zásadě špatní lidé a v každém - jak se nakonec ukáže - se dějí i špatné věci. To je jejich (komunistů) představa, kterou nabízí a podle ní prý není žádný zásadní rozdíl mezi českým světem před rokem 1989 a po něm.

Možná by stálo za to nad pochybnou snahou mávnout rukou, kdyby v této zemi skutečně nežila řada mladých levicově smýšlejících lidí, kteří opravdu považují devadesátá léta za osudově zlá, přičemž srovnání s léty normalizačními, či dokonce padesátými se spíš vyhýbají, nebo o nich nic nevědí. V případě té druhé možnosti to ovšem nemusí být jen jejich vina, přiznejme si všichni.

Proto je třeba připomínat těm, kteří si neuvědomují, nepamatují, nebo jen nevědí, že nejde o nic nového, jen o starý trik, který se v různých variantách znovu a znovu opakuje. Model je jasný: je třeba ukázat na viníka, který někde uniká trestu, a tím odvrátit pozornost od provinění vlastních. Skvělý novinář Ferdinand Peroutka se sám stal svědkem a současně i aktérem téhle metody v době, kdy žil v exilu v USA. "Když zpustlá pole jsou zaplavena hmyzem, když kráva nedojí a když Slováci nemilují centralismus - vždy my exulanti jsme vinni…," psal v jednom ze svých komentářů pro Rádio Svobodná Evropa.

Svět komunistické spravedlnosti byl a je zvláštní: skutečné zločiny, kterých se dopouštěli oni, si potrestání nezaslouží; ale zato k těm ostatním se prý přistupuje příliš benevolentně. Je to dvojí přístup, který vždy měl v jejich uvažování své pevné místo: vzpomeňme jen na výroky komunistky Marty Semelové, která (mimo jiné) zpochybňovala justiční vraždu Milady Horákové.

Snaha komunistů o vyšetření a potrestání případných pachatelů afér polistopadové privatizace má ovšem ještě jeden pozoruhodný rozměr: privatizace jako taková byla totiž součástí mimořádně nesnadného úsilí o nápravu stavu, který způsobili právě komunisté. Kdyby nebylo jich, jejich krvavých rozhodnutí a zmatených ekonomických experimentů, nebyla by ani následná privatizace a evidentně by ani nemohlo dojít k žádným přehmatům. To je dobré mít stále na paměti, pokud o těchto věcech přemýšlíme.

autor: Luděk Navara | 11. 12. 2018 12:00

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama