Martin Fendrych Martin Fendrych | Komentáře
11. 6. 2020 7:30

Znát polohu tramvaje s přesností na 1,5 metru? Fascinující marnost nad marnost

Zadatovanost nám ohlodává fantazii, ztrácíme cit pro free chaos, pro změnu, ztrácíme schopnost reagovat, jen sedíme jak pecky očima připoutáni k aplikacím. A na tom, že tramvaj nejede, stejně nic nezměníme.
U téhle tramvaje pasažéři ještě zvládali, že nevědí, kde se přesně nalézá cestou k jejich stanici.
U téhle tramvaje pasažéři ještě zvládali, že nevědí, kde se přesně nalézá cestou k jejich stanici. | Foto: ČTK

Žhavá pražská novinka, jak ji popsal server zdopravy.cz tento týden: budeme znát polohu tramvají v Praze s přesností až na 1,5 metru. Maximální odchylka nebude smět přesáhnout 3,5 metru. Změnu oznámil Dopravní podnik hlavního města Prahy (DPP). On-line sledování polohy DPP umožňuje už u autobusů, tramvaje však zůstávaly pozadu.

Zdopravy.cz píše, že DPP vypsal zakázku, "ve které chce koupit do všech tramvají nové vícefrekvenční přijímače s anténou, které umožní přijímat signál z evropského navigačního systému Galileo, ale také GPS, Glonass a BeiDou… zařízení má nahradit dvacet let starý systém založený na GPS a zpřesnit lokalizaci tramvají na 3,5 metru. Data ze systému mají být otevřená i pro cestující".

Člověk by měl nejspíš zajásat "SUPER!!!" nebo "KONEČNĚ!!!", vždyť co je zřejmě horšího než trčet na zastávce a čekat a nevědět, kde se právě teď vyskytuje "moje tramvaj" s přesností na 1,5 až 3,5 metru. Moje osobní potíž vězí v tom, že mě ta vzývaná přesnost našeho světa poněkud děsí. Navíc si nejsem tak úplně jist, jaký bude mít reálný význam.

Začnu konkrétní situací. Někam jedu, samozřejmě spěchám, každý spěchá, ne, sorry, každý musí spěchat, protože když nespěchá, budí podezření, že je flákač, nemakačenko. Kdyby se neustále nespěchalo, tak vědět, kde se takřka naprosto přesně nachází ta či ona tramvaj, nemá celkem žádný smysl. Takže spěchám, dejme tomu si během oblékání kalhot cpu do krku pražené vločky a zalévám je horkým turkem na probrání.

Do toho nutně potřebuju vědět, kde se teď nalézá moje tramvaj, jestli ji chytnu. Zapnu komp nebo chytrý mobil, otevřu aplikaci, najdu svoji trasu a hledám. Jak dlouho to může trvat? Minutu, dvě, pět? Jak komu. A podle připojení. Vidím, že když teď vyběhnu, tak ji snad chytím, takže ani nestrčím hrneček od kafe do dřezu či myčky a sprintuju. Jenomže mezitím moje tramvaj vjede do zácpy na Vypichu (nebo kdekoli jinde v Praze), takže když dospurtuju na stanici, nevidím ani její přední, ani její zadní světla a… čekám.

A teď bacha, během čekání udělám co? No jistě, logicky, budu čekovat polohu té uvízlé tramvaje, zjistím díky evropskému navigačnímu systému Galileo, že má šalina stojí přesně 1734,5 až 1737,5 metru ode mě a teď, ano teď popojela o 65,5 až 68,5 metru vpřed. Není snad nutno popisovat, čím se budu "bavit", rozuměj pekelně stresovat, dalších 13 minut a 36 sekund (nikoli vteřin). Než pak orouškován nastoupím do mé tramvaje, párkrát zakroutím hlavou na krku, neboť mě z čučení do mobilu začíná pekelně bolet šíje (vřelé díky, můj milý DPP).

Přesedám dvakrát, to znamená, že během jízdy visím na držadle a druhou rukou se pokouším sledovat přípoj číslo 2 a jeho jízdu či, nedej Bože, další váznutí v dopravě. Skutečně musím připustit, že ta změna, možnost sledovat tramvaj s tak fascinující přesností, má své obří výhody.

Typický ignorant

Obvykle (v zimě, když nejedu, DPP promine, na kole) začínám cestu do rachoty pěšky, pak jedu autobusem. Ten se ke mně blíží přes dopravně superkritický, již výše zmíněný Vypich, kde si po ránu dávají spicha tisíce řidičů. Jízdní řád na stanicích za Vypichem je něco jako báseň z minulého století, jeho smyslem je krása neexistujícího, dokáže však i dohánět k nepříčetnosti. Pokud nějaký bus přijede přesně, je to ten, který měl přijet před čtvrt hodinou, nikoli ten, který přijet měl.

Jsem typický ignorant, pohyb busu nesleduju. Ale dejme tomu, že bych ho sledoval, jaký by to mělo praktický význam? Nepatřím mezi nejtrpělivější týpky, zřejmě by se mi rozskočil mozek (jedna hemisféra by nadobro opustila druhou). Místo toho se tedy procházím po Ladronce a po očku sleduju postavení pasažérů na stanici. Když se bus objeví, jejich pozice se výrazně změní.

Jsem vděčný DPP za pražskou dopravu, pokud nemohu jet kolmo. Není špatná. Ale tu fascinaci přesností, detailem, tu náruživou potřebu vědět, kde se přesně nachází tramvaj, nechápu. Nerozumím, k čemu 99 procentům cestujících je a bude? Nejde přece o let Dragon Crew s posádkou.

Když mi nejede autobus, mohu to přijmout jako darovaný čas, nečekaný prostor, kdy mám čas se dívat kolem, přemýšlet a vymýšlet, kdy mohu být sám se sebou, na což jindy nenacházím místo. Zabít tuhle nabídnutou proluku v tryskajícím čase zíráním do mobilu a bezmocným (to je podstatné, že ten pohyb či nepohyb nijak nemohu ovlivnit, proto to má PRO MĚ pochybnou cenu) sledováním trčícího dopravního prostředku, mi přijde jako marnost nad marnost a sebestres nad sebestres.

Ano, dovedu si představit i rozumné využití. Když mi nejede bus a vidím, že uvízl nadlouho (ale jak poznám, že nadlouho, to už mi ani Galileo Galilei nesdělí), mohu zaspurtovat jinam, na jiný dopravní prostředek, nebo vyrazit pěšky (dobrá varianta, byť Praha pro pěšáky zrovna postavena není). Ale kolik lidí to udělá? Ze zkušenosti vím(e), že když se něco stane a tramvaj či bus nejedou, valná většina (ne)cestujících prostě čeká a čeká a čeká, dokud se něco neobjeví, a pak se tam rveme a cpeme a za námi jede hned další bus a je prázdný.

Jsme fascinováni přesností, "daty", učarovala nám možnost "vědět". Jenomže v té přesné nalajnovanosti a informovanosti, v té neskutečné předvídatelnosti nám uniká spousta věcí. Mimo jiné ta, že život je ze své podstaty nepředvídatelný a že je dobře, když se předvídat nedá. Ta zadatovasnost nám ohlodává fantazii, ztrácíme cit pro free chaos, pro změnu, ztrácíme schopnost reagovat, jen sedíme jak pecky očima připoutáni k aplikacím. A na tom, že tramvaj nejde, stejně nic nezměníme. Krásný přesný svět předstírající, že "víme" a "ovládáme".

 

Právě se děje

před 48 minutami

Italští poslanci vyslovili důvěru vládě premiéra Conteho. Kabinet v úterý požádá o důvěru také druhou komoru Senát, kde ale nemá zaručenou většinu

Zdroj: ČTK
Další zprávy