Pokud se někomu před dvěma lety líbily holky (nebo kluci) a dnes se mu pořád líbí holky (nebo kluci), nejspíš má pořád stejnou sexuální orientaci.
Zvláštní, že totéž neplatí o orientaci politické. Můžete být - slovy prezidenta Zemana - blbec, který celý život nemění názory, a nebude vám to nic platné. Jednou budete za levičáka, jindy za pravičáka. A záležet to nebude na vás.
Moje pomyslná "sociální bublina" bývala kdysi nejčastěji označována jako "pravicová média". A to "kdysi" není nijak dávná historie. Já si docela přesně pamatuju, že jsem si to o sobě občas přečetl, když jsem před pár lety, v dobách zuřící finanční krize, hájil princip, že by si každý - včetně zemí - měl kupovat jen to, nač má peníze. A pokud jich má hodně, tak přesto jen to, co potřebuje.
Myslím si to pořád, ale za "pravičáka" už mě nikdo veřejně neoznačil hezky dlouho. Aniž bych jakkoliv změnil názory, najednou jsem "levičák". Případně "neomarxista". A nejsem v tom sám.
Vysvětlení může být několik. Roli samozřejmě hraje perspektiva - z pohledu redakce Deníku Referendum jsem nejspíš pravičákem pořád. Naopak posádka jistého zámečku na Hanspaulce musí zřejmě k oknu po levé straně pracovního stolu Václava Klause přitáhnout hodně dalekonosný metač mouder, aby mohla názorové pozice, které chabými silami hájím, vůbec zaměřit.
Taky to mohl způsobit přesun těžiště pozornosti od ekonomických témat ke společenským. Když veřejné diskusi dominovala řecká dluhová krize, nebylo těžké být pravičákem - stačilo nechtít skončit jako Řecko. Když dluhovou krizi vystřídala uprchlická, platil pro změnu automaticky za levicového extremistu každý, kdo se odmítal zapojit do debaty, zda by bylo lepší migranty střílet nebo topit.
Tenhle chaos je důsledkem faktu, že pnutí v klasické západní společnosti dnes primárně nesleduje vektor "bohatí versus chudí". Z pohledu doby, kdy byly klíčové politické diskuse především střetem zájmů těchto dvou skupin, jsme dnes bohatí úplně všichni.
Pojmy pravice a levice dnes nemají, tak říkajíc, do čeho píchnout. Celé dny se povalují a široko daleko pro ně není žádná práce. Nikde žádná témata, která by mohly popsat, k jejichž pochopení by mohly přispět.
Jazyk ale nemá povaleče rád. Slova, která "přišla o práci", buď upadnou v zapomnění, nebo dostanou nový džob.
To druhé se stalo i levici a pravici. Z dvojice slov, která kdysi odváděla poctivou práci, jsou dnes dva žoldáci. Všimněte si, jak často je posíláme do boje. Za něco či za někoho, anebo - častěji - proti něčemu či někomu. Polopaticky řečeno - jak často se jimi pokoušíme sebe chválit a druhým nadávat.
Já sice sám sebe za levicově ani pravicově smýšlejícího označit nedokážu; ani jedno ale nevnímám jako dehonestaci. Zato ale vnímám, že to jako dehonestaci berou mnozí z těch, kdo mě za levičáka (či dříve pravičáka) s gustem označují.
Jsou to přitom původně neutrální, bezpříznakové termíny popisující dvě základní východiska v debatě na jakékoliv politické téma. Kdokoliv může mít k jednomu z nich blíže než ke druhému, ale to nic nemění na tom, že jsou obě stejně legitimní. Nelze jim přiřadit znaménko plus či minus. Mají popisovat, nikoliv hodnotit.
Dnes jim ale mnozí z nás pozitivní či častěji negativní znaménko dávají. Zdaleka nejlépe to lze demonstrovat na českém žehrání směrem k Evropské unii. Chápu, že může mít každý k Bruselu tisíc a jednu výhradu, ale je vážně nesmysl kritizovat EU za to, že je "levicová". Každý, kdo sleduje lidové diskuse o EU, přitom ví, že je to ze strany jejích odpůrců jedna z nejčastějších výtek.
Ponechme nyní stranou, zda je to pravda. Mám o tom vážné pochybnosti - předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker, předseda Evropské rady Donald Tusk i nejmocnější politička současné EU Angela Merkelová - to všechno jsou politici ze stran patřících do křesťanskodemokratického - tedy spíše pravicového - politického proudu. Nejsilnější frakci v Evropském parlamentu tvoří právě poslanecký klub Evropské lidové strany (Křesťanských demokratů).
Ale i kdyby EU skutečně byla levicová - no a? Každý volič, každý politik, každá radnice, každý kraj, každý stát i jakýkoliv jiný politický útvar má přece plné právo být levicový nebo pravicový, na tom není nic ke kritizování.
Politickým celkům obvykle vládne pár let pravice a pak zase chvíli levice. Až dosud na tom nikomu nepřipadalo nic divného. Naopak, platilo to za přirozený, žádoucí stav.
Každý z nás může mít jiné představy o řešení problémů. Někomu jsou bližší pravicové, někomu levicové koncepty. To je O. K. Je naprosto v pořádku prosazovat ty svoje, hlásit se k nim a celý život je volit, ale není v pořádku odmítat akceptovat ty druhé za stejně legitimní. To či ono řešení můžeme odmítat, protože je drahé, neefektivní, kontraproduktivní, zbytečné či z padesáti dalších důvodů. Ale ne proto, že je "levicové" nebo "pravicové".
Ale pozor - totéž platí i pro hodnotící používání těchto slov v pozitivním smyslu. Heslo "Volte nás, protože jsme pravice/levice" je stejně nesmyslné jako reklamní slogan "Dejte si náš guláš, protože máme v kuchyni plynový/elektrický sporák". To přece nikoho nezajímá.
Můžeme se pokoušet těmito termíny popsat, co jimi ještě popsat lze, ale musíme se smířit s tím, že toho bude čím dál méně.
Pokoušet se ale dehonestovat něco či někoho poukazem na (obvykle jen domnělou) pravicovost/levicovost svědčí o absenci argumentů.
A psát si tato hesla na politický štít svědčí o absenci nabídky voličům.
