Hurá, začínají velikonoční prázdniny, škola končí a jede se někam daleko na výlet! Letos cesta na dovolenou nebude dlouhá, protože kvůli přísným opatřením jen rodiny zavřou učebnice a počítač v jednom pokoji a přesunou se na prázdniny o pět metrů dál. A v úterý zase zpět.
Na mnoha "dovolených" tak přijde jistě na přetřes i dosavadní průběh domácího vzdělávání. A že je už co hodnotit. Nejde přece o žádné krátké uhelné prázdniny. Školy jsou zavřené od poloviny března a zůstane u toho nejméně do poloviny května.
Samotnou kvalitu výuky nehodnoťme. Je nepochybné, že většinou za moc nestojí a jen pár idealistů v učitelských sborech ještě v sobě živí zbytky naděje, že celou látku po opětovném otevření škol nebudou muset znovu probrat.
Přesto budou tyto dva měsíce pro české školství zásadní. Jde vlastně o obří celostátní případovou studii o spolupráci škol a rodin, což už před vpádem koronaviru do Česka byla pořádná společenská třaskavina. Necháme ji během domácího vzdělávání vybuchnout? Nebo ji zneškodníme mnohem lepší spoluprací škol a rodin než dosud?
Domácí vzdělávání jako roznětka
Už před epidemií do sebe v Česku čím dál více "najížděly" školy a rodiny. Bylo to dáno především dvěma trendy. Jedním jsou rostoucí regionální rozdíly. Školní inspektor Tomáš Zatloukal při představování poslední zprávy České školní inspekce mluvil o rozevírání nůžek mezi centrem a periferiemi jako o jednom z nejnebezpečnějších útesů, ke kterým zdejší vzdělávání pluje plnou parou. Česko by tak v mnohých regionech či školách potřebovalo do výuky mnohem více zapojit rodinu - nyní obzvláště -, ale málokdy se to daří. Stále tu přetrvává postkomunistické myšlení, podle kterého stačí šoupnout dítě do školy a po družině jej zas vyzvednout.
Druhým problémem (či někdo to může považovat za úspěch) je velké rozrůznění českých rodičů. Kde že jsou ti stále stejně se chovající příchozí na třídní schůzky z normalizačních filmů a seriálů! Podle nedávného průzkumu School My Project se nyní zdejší rodičovstvo skládá ze čtyř zhruba stejně velkých skupin charakterizovaných představami o školní výchově.
Problém je, že se spolu nemusí vůbec shodnout. 22 procent tvoří "angažovaní". Ti chtějí, aby škola neustále něco měnila, vyvíjela se, spolupracovala. 28 procent představují "spořádaní", kteří učitele považují za autoritu a chtějí přesně vědět, s čím mají pomoci. Dalších 26 procent výzkum nazývá "komunitními", protože kladou důraz na dobré vztahy a pozitivní klima. A poslední čtvrtinou jsou "nenároční" rodiče: ve škole má podle jejich představ za vzdělání zodpovědnost učitel a tím to hasne.
Je jasné, že jakmile do takto rozrůzněného českého školství ze dne na den vrazíte dva měsíce domácího vyučování, začnou se dít věci.
Haló, tady učitel
První zprávu o tom, jak se studenti, učitelé a rodiče potýkají s domácím vzděláváním na základní a střední škole, nám přinesl výzkum agentury PAQ Research. Učitelé často hudrují nad nezájmem žáků i rodin, ale nyní se také ukazuje, že rozhodně ne všichni kantoři se dokážou adekvátně se svými žáky spojit. Tři čtvrtiny dětí dostávají denně od učitelů e-mail, 60 procent dětí má k dispozici školní on-line prostředí. Chatování či osobní zavolání je ale už spíše výjimkou. A nejvíc ale zaráží jiná věc: přibližně polovina škol rozdává zadání téměř každý školní den, čtvrtina ale jen jednou týdně či ještě méně často.
I na straně dětí jsou velké rozdíly. V průměru sedí každý školní den nad samostudiem 3,5 hodiny, ale desetina to zvládne do hodiny, čtvrtina si u toho pak posedí více než pět hodin čistého času.
A bez překvapení je i značný rozptyl u rodičů. Průměr pomáhání dětem je 2,5 hodiny denně, ale ve čtvrtině rodin to sfouknou do hodiny, zatímco ve 14 procentech nestačí ani pět hodin. V oné čtvrtině se pak asi mixují géniové s domácnostmi, kde se ani předtím příliš na spolupráci se školou nedbalo.
Celkově je však s přístupem školy spokojeno 60 procent rodičů, což je jistě úspěch na to, o jak partyzánskou akci jde a jak moc čeští učitelé jsou nyní nuceni improvizovat. Za to nepochybně zaslouží dík.
Zpátky do obýváku
Navzdory heroickému vzepětí učitelů, rodičů i samotných studentů bychom se neměli po celém tomto koronavirovém přepadení jen plácat po zádech. Naplno se projevilo, jak složitě někdy funguje komunikace škol a rodin. Jinde se zase ukazuje, že vzpírání se některých učitelů či rodičů moderním technologiím je prostě už neobhajitelné.
Asi nejvýznamnějším zjištěním citovaného průzkumu je pak opravdu velký rozdíl ve spokojenosti rodičů s aktivitou školy. Kde si učitelé chatují či telefonují s žákem, tam je spokojeno 78 procent rodičů. Kde ale student dostane jen jednou týdně e-mail, nemívá výhrady pouze 37 procent zákonných zástupců.
Jestli tedy plyne pro školství nějaké ponaučení z koronavirové krize, pak to, že na hladké komunikaci mezi školou a rodinou opravdu hodně záleží. Kdo z učitelů, rodičů či studentů o tom pochyboval, může už teď mít jasno. A může se podle toho také zařídit.
Vždyť už za pět dnů se zase přesouváme z dovolené v dětském pokoji do školy v obýváku.
