V Polsku či Maďarsku už se politikům podařilo dostat veřejnou mediální službu pod přímou politickou kontrolou. O něčem takovém si britský kabinet může stále nechat jenom zdát. Ekonomické nástroje k jejímu ovlivnění ale má. Minimálně jednou za deset let, když se vyjednává mezi BBC a státem takzvaná charta - zjednodušeně řečeno podmínky fungování. Jedna z takových chvil nastává právě teď. A Boris Johnson se zjevně rozhodl důkladně jí využít.
Podle zpráv britského tisku plánuje navrhnout, aby BBC už napříště nebyla financována z koncesionářských poplatků, ale přešla na model obvyklý u komerčních kabelových televizí nebo streamovacích služeb. Tedy na předplatné ve stylu HBO či Netflixu.
Pokud by Johnson dosáhl svého, utržila by nejstarší veřejnoprávní vysílací společnost drtivý úder. V praxi by to nepochybně znamenalo velký propad v příjmech.
Ten by samozřejmě bylo třeba vykompenzovat a britský ministerský předseda už prý má jasno, jak by to šlo nejlépe: radikálním seškrtáním dosavadního počtu rozhlasových stanic (včetně těch regionálních jich teď BBC má 61), zavřením několika televizních kanálů a výrazným omezením výdajů na webové stránky. Aby nebyl jen za škrta, uvažuje pak Boris Johnson údajně o možnosti více investovat do zahraničního vysílání BBC World Service.
Stará teta s naditou peněženkou
Pro přesnost dodejme, že podobné plány nejsou ničím novým a BBC jim svou dosavadní politikou v lecčems nahrávala. Už desítky let čelí kritice, že její rozpínavá strategie deformuje mediální tržní prostředí.
Na přelomu tisíciletí se jí podařilo výrazně rozšířit vysílání, zapracovala na webových prezentacích a přetáhla do svých studií hvězdy z privátních rádií i televizí. Je normální, aby celé zástupy špičkových novinářů dostávali od veřejnoprávního vysílatele finanční nabídky, jakým nedokáže konkurovat žádná soukromá společnost? Na to se nepřestávali ptát zastánci volné soutěže. A dále se tázali, jak je možné, že BBC ovládá více než polovinu trhu.
Dlouhé roky tuto kritiku veřejnoprávní šéfové odráželi poukazem na veřejný zájem. A na své straně měli i společnost, která dobře cítila, jak důležitou roli hraje silná vysílací korporace v časech, jimiž stále citelněji cloumají dezinformace a propaganda. BBC s přísnými editoriálními pravidly a tradicí se zkrátka v rozkolísané době stala synonymem spolehlivosti.
Problém je, že "staré tetě" - jak se občas BBC familiérně přezdívá - toto postavení nestačilo. V posledních letech viditelně podléhala touze po sledovanosti a nabízela v honbě za diváky i posluchači stále více jednoduché populární zábavy. Ba dokonce zjednodušovala a emocionalizovala zpravodajství.
Hranice mezi soukromým a veřejným se tak začala rozmazávat a všetečné otázky na sebe nenechaly dlouho čekat: proč máme platit nákladnou veřejnoprávní společnost, když jsou tu i soukromá média, od nichž se nová podoba BBC zas tolik neliší?
Hádky a tahanice spojené s brexitem pak samozřejmě všechno to napětí ještě stupňovaly a zesilovaly. A BBC se stala jedním z nejdůležitějších polí kulturní války, jež Spojené království během odcházení z Evropské unie zachvátila.
Ať shoří v hádkách
Samozřejmě se nabízí možnost chápat Johnsonovy choutky na regulaci BBC jen jako projev jeho malosti. Jako osobní mstu za zpravodajství, které nynější premiér považoval vůči své osobě za "nepřátelské".
Skutečné kořeny jsou ale hlubší a svou roli v nich hraje také byznys i obchodní zájmy konkurence. A v neposlední řadě širší politická snaha rozmělnit informační prostředí - "zahrnout je sračkami", jak s oblibou říkal strůjce volebního úspěchu Donalda Trumpa Steve Bannon. Cíl je zřejmý: rozmlžit mediální obraz světa tak, aby na důležitá témata nebyl čas a energie shořela v emotivních hádkách o podružnosti a nesmysly.
Pokud Johnson se svým pokusem atakovat BBC uspěje, bude to mít ničivější dopad, než jakého se podařilo dosáhnout Bannonovi v Americe. Nejstarší veřejnoprávní vysílací společnost světa je totiž symbolem. Lídrem ve svém oboru. Tím, kdo nastavuje trendy. Vyjedná-li Británie novou chartu BBC v rámci, který navrhuje premiér, důsledky pocítí i další země.
Francie a Německo touto vlnou zasaženy zřejmě nebudou, protože jejich systém veřejné služby je do velké míry autonomní a jen málo politiků ho zpochybňuje. Země jako Česko se ale případnému vlnobití nevyhnou. Nejen proto, že politický odpor vůči veřejné službě je tady velký a částečně zasahuje i opozici. Ale zejména kvůli tomu, jak ikonickou roli u nás značka BBC od roku 1989 hraje.
A je-li znesvěcena ikona, může se stát prakticky cokoli.
