Petr Fischer Petr Fischer | Názory
24. 1. 2020 13:30

Lidické oběti se staly znovu rukojmími. Tentokrát ministra Zaorálka

Lubomír Zaorálek sliboval odborně podloženou vládu nad kulturním resortem. V případě Památníku Lidice se ale projevil jako klasický technolog moci.
Martina Lehmannová (na snímku z března 2017)
Martina Lehmannová (na snímku z března 2017) | Foto: ČTK

Jeden by si myslel, že tři čtvrtě století po Hitlerově porážce bude pietní místo ve středočeských Lidicích vzbuzovat všechno možné, jen ne vnitropolitické vášně. Dlouho tomu tak ostatně bylo. Jak ale ukazují události tohoto týdne, možné je prakticky všechno.

Nic přitom až do loňského podzimu nenasvědčovalo, že by se mělo schylovat k bouřlivým časům. Ředitelka Památníku Lidice Martina Lehmannová platila (a platí) mezi tuzemskými i zahraničními muzejními experty za uznávanou autoritu. A podařilo se jí i významně zvýšit návštěvnost pamětního místa.

V říjnu ale odvysílala Česká televize reportáž založenou na historickém výzkumu, podle kterého jedna z lidických žen krátce před vypálením vsi udala četníkům svou židovskou podnájemnici. Část pamětníků to mimořádně pobouřilo a žádali po Lehmannové, aby pořad odsoudila. Když ředitelka odmítla popírat závěry vědeckého bádání, stěžovali si na ni u nadřízeného ministra kultury a oznámili, že ukončují svou spolupráci s Památníkem.

Spory pak ještě nějakou doby pokračovaly, až tento týden v úterý donutil Lubomír Zaorálek ředitelku Lehmannovou k rezignaci, protože podle jeho mínění "postrádá empatii vůči přeživším" nutnou pro výkon funkce, kterou zastávala.

Celý příběh je podstatně komplikovanější, než by se na první pohled mohlo zdát. Má několik rovin a zaslouží si pozornost, protože zrcadlí naše obecnější. problémy.

Ktož jsú Bobošíkové bojovníci

Začněme tentokrát od konce. Když Lubomír Zaorálek v létě nastoupil na ministerstvo kultury, sliboval, že tam přichází dát věci do pořádku. Že skončí nesmyslná a neodborná rozhodnutí motivovaná jen politickými tlaky. Taková, jakých se skoro systematicky dopouštěl jeho tragikomický předchůdce Antonín Staněk.

Zaorálkovo jednání ve věci ředitelky Lehmannové je ale bohužel úplně stejného druhu. Byť to ministr nepřiznal a zaklínal se ohledem na přeživší, je veřejným tajemstvím, že ve skutečnosti musela Lehmannová skončit kvůli tlaku komunistických poslanců, kteří drží v parlamentu vládu u moci. Odborný i manažerský přínos Martiny Lehmannové tak musel ustoupit stranou. A co hůř: ustoupit musely i názory přeživších, na něž se Zaorálek nepřestával odvolávat.

Není totiž pravda, že by všichni pamětníci a jejich děti byli proti ředitelce. Někde na ministerském stole leží přinejmenším dva dopisy, které tlak na její odstoupení kritizují. Poslední žijící "lidická žena" Jaroslava Skleničková ve svém listě ministrovi mimo jiné odhaluje souvislosti, které všemu předcházely.

"Paní ředitelka zřejmě neustála tlak lidické organizace Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS), která sdružuje část přeživších lidických dětí a které předsedá paní (Jana) Bobošíková. Ta byla zvolena na schůzi, kam jsem já ani dvě tehdy ještě žijící "poslední ženy" nebyly pozvány. Ze svazu jsme potom na protest proti tomuto způsobu volby vystoupily. Od té doby byl náš (nyní už jen můj) hlas svazem ignorován," píše paní Skleničková a v závěru dodává: "Já si však na činnost Památníku nemohu stěžovat. Z mého pohledu funguje dobře, důstojně a se vší zodpovědností. Věřím a doufám, že už minuly časy, kdy byly naše lidické osudy ideologicky vykládány a účelově manipulovány."

Totéž ve svém dopise potvrzuje Miroslav Kaliba, syn nejstarší lidické ženy Miloslavy Kalibové, jež zemřela koncem prosince. "Lidické přeživší děti (pan Hořešovský, paní Šupíková a další) jsou dlouhodobě ve vleku političky a dnes předsedkyně v roce 2015 uměle a násilně vytvořené oblastní organizace ČSBS Lidice," napsal. A připomněl, že poslední lidické ženy - paní Kalibová, Cánová a Skleničková - na protest proti zmanipulované a nedemokratické volbě předsednictva z ČSBS vystoupily.

Také v hodnocení práce Památníku se Miroslav Kaliba, který býval v Lidicích starostou, s paní Skleničkovou shodne: "Za 2,5 roku se paní ředitelce podařilo stabilizovat rozvrácený a neodborně vedený Památník Lidice, napravit škody a nedostatky ve sbírkovém fondu, archivu, uspořádat řadu odborných seminářů, výstav a prezentací pamětníků a dostat Památník na novou úroveň ve výstavnictví a prezentace pamětního místa, jakým jsou Lidice, což je oceňováno odbornou veřejností v ČR i v zahraničí."

Alfa a omega

Těžko uvěřit, že by Lubomír Zaorálek nebyl o situaci v Lidicích informován. Přesto neváhal dát ředitelce najevo, že buď odstoupí sama, nebo ji odvolá. Odbornost ani hlasy obětí v jeho očích nevážily zdaleka tolik jako tlak komunistických poslanců a lidí s nimi úzce spojených.

Co také čekat jiného v zemi, kde je státní správa v kulturní oblasti nastavena tak, že z důležitého odborného místa tady může být prakticky kdykoli ze dne na den vyhozen člověk ne proto, že by se provinil defraudací, korupcí nebo závažnými manažerskými chybami, ale čistě kvůli tomu, že vadí někomu s vlivem či mocí.

Místo aby ministr kultury bránil odbornou kvalitu své paměťové instituce, ohání se údajnou absencí empatie ředitelky vůči přeživším, bez nichž prý památník nemá smysl, protože jsou jeho alfou a omegou.

Znamená to snad, že až všichni, kteří zažili Lidice, odejdou na pravdu Boží, stane se tamní památník zbytečným? Není to právě naopak? Nemusíme se potom tím spíše postarat o to, aby paměť zůstala zachována? A to co nejpřesněji, včetně kapitol, které nemusí být zrovna příjemné, protože narušují dlouholetý ideologický nátěr, na který si všichni zvykli?

Ministr Zaorálek sliboval odborně podložený management kultury, v případě Památníku Lidice se ale proměnil v klasického českého technologa moci, pro něhož jsou zákulisní hry důležitější než práce a lidé v jeho vlastním resortu.

Co se stalo s jeho plamennými slovy, tak nějak tušíme - dál je v poklidu nechává odpočívat na papíře. Kam ale odkázal ta, jež mu napsala paní Skleničková, poslední lidická žena, jejímž zájmem své selhání poněkud nevkusně omlouval?

Naším úkolem je připomínat lidickou tragédii v celé její šíři, nedovedu si představit, že něco říkat budeme a něco ne, tvrdí Martina Lehmannová. | Video: Daniela Drtinová
 

Právě se děje

před 36 minutami

Německý soud poslal do vězení českého pašeráka drog

Zemský soud v Kolíně nad Rýnem dnes uložil 55letému Čechovi trest vězení 4,5 roku kvůli nedovolenému dovozu omamných prostředků a napomáhání k obchodu s omamnými prostředky. Informoval o tom německý server Rundschau-online. Drogový kurýr byl zadržen loni v srpnu při namátkové kontrole. Celníci v automobilu našli zhruba kilogram kokainu a 25 tisíc eur (přes 656.000 korun) v hotovosti.

Čech, který byl zadržen na cestě z Belgie do vlasti, u soudu řekl, že drogy vyzvedl pro svého dobrého známého. Za "kurýrní jízdu" prý dostal odměnu 4000 eur.

Pro vyučeného automechanika a otce od rodiny jízda skončila na dálničním odpočívadle Frechen-Süd. Před celníky, kteří ho zastavili, byl viditelně nervózní a třesoucíma se rukama jim podal řidičský průkaz.

Muž nejdříve tvrdil, že u sebe nemá ani drogy, ani větší množství peněz. Celníci však automobil s českou poznávací značkou prohledali a našli drogy v černém plastovém vaku.

Muž byl už dříve kvůli prodeji drog trestán i v Česku. Odseděl si 20 měsíců ve vyšetřovací vazbě a v roce 2018 byl odsouzen k pětiletému podmíněnému trestu. Nejméně polovinu trestu, který mu byl dnes uložen, si musí odpykat v Německu. Poté je podle soudce "dobře možné", že bude vyhoštěn.

Další zprávy