Je to zvláštní dárek k třicátému výročí pádu komunistického režimu. Trojice jeho vrcholných představitelů začala být stíhána za tragédie, ke kterým došlo u železné opony. Miloš Jakeš, Lubomír Štrougal a Vratislav Vajnar. Tito tři proto, že ostatní už zemřeli.
Kdo jsou Miloš Jakeš, Lubomír Štrougal a Vratislav Vajnar
Miloš Jakeš (†97) - generální tajemník ÚV KSČ z let 1987 až 1989. Je jedním ze symbolů konce komunistické diktatury v někdejším Československu. Kariérní politik vystoupal po stranickém žebříčku až na pomyslný vrchol, když byl v prosinci 1987 překvapivě zvolen nástupcem normalizačního šéfa komunistů Gustáva Husáka ve funkci generálního tajemníka ÚV KSČ. Při demonstracích po 17. listopadu 1989 pak dav často skandoval heslo "Jakeše do koše".
Lubomír Štrougal (95) - předseda federální vlády z let 1970 až 1988. Patřil ke špičkám diktatury KSČ, byl přes 30 let členem vedení vládnoucí strany a téměř po celou dobu normalizace (skoro 19 let). V pouhých 34 letech se stal členem ÚV KSČ (byl jím až do prosince 1989). Byl mimo jiné čtyři roky (1961-1965) ministrem vnitra, za jeho vedení ministerstva vnitra se údajně zlikvidovala velká část materiálů z 50. let.
Vratislav Vajnar (89) - federální ministr vnitra z let 1983 až 1988. V letech 1958 až 1972 pracoval na ministerstvu zahraničních věcí. Od roku 1972 působil ve stranickém aparátu. V roce 1981 byl zvolen členem vedení strany, tedy ÚV KSČ, a v roce 1983 jmenován ministrem vnitra Štrougalovy vlády. Byl také poslancem Federálního shromáždění.
Zločiny u hranic mezi Východem a Západem byly obzvlášť brutální. Některé byly i potrestány: za asi tři stovky zastřelených, spálených elektřinou v drátěných zátarasech či roztrhaných psy byli odsouzeni tři vojíni a jeden nižší důstojník. Jako kdyby to byla jejich soukromá válka. Ani jeden z těch, kteří jim veleli, železnou oponu zřídili, udržovali a kontrolovali, potrestán nebyl.
Zdálo se dlouho, že tahle bizarní verze spravedlnosti tu zůstane už navždy. Navzdory pokusům pohnat k odpovědnosti skutečné viníky (autor tohoto textu byl mezi těmi, kteří podobný podnět podali už v roce 2008). Nynější posun je výsledkem tlaku mezinárodní organizace Platformy evropské paměti a svědomí. Ta kvůli zabitým Němcům na československé hranici podala podnět ke stíhání přímo v Německu, kde už mají tohle zúčtování dávno za sebou.
Poslední východoněmecký "rudý" vůdce - komunistický generální tajemník Egon Krenz - stanul před soudem za zločiny u železné opony už v roce 1997. Dostal šest a půl roku vězení a spolu s dalšími odsouzenými z východního Německa si stěžoval u Evropského soudu pro lidská práva. Ten stížnost velmi důkladně posoudil - a zamítl.
Není tedy pochyb, že německý způsob zúčtování obstál. Stejně tak není pochyb, že řešil typově podobné případy a česká justice má tedy pořádné zpoždění: od soudu s Krenzem uplynulo už více než dvaadvacet let.
Tuzemská spravedlnost je svou zdlouhavostí proslulá, ale zpoždění počítané na desítky let bere znovu naději lidem, kterým ji už jednou sebrali komunističtí zločinci. Jistě, lze namítnout, že jde jen o malý dílek v systému, který jinak třeba pracuje dobře. Jenže spravedlnost je jen jedna.
Kdo se chce poctivě vyrovnat se zločiny minulosti, musí se zaměřit na odškodnění obětí, poznání zločinů a potrestání viníků. Jedno bez druhého nestačí.
Prostor, v němž česká justice nekonala, pohotově vyplnili jiní: ti, pro které měl být rozsudek nad zřizovateli železné opony příležitostí k zamyšlení a sebereflexi. Bývalí pohraničníci z povolání a jejich sympatizanti jsou dnes ale na koni. Jsou hrdí na svou mrtvolami posetou minulost a v severočeském Cínovci už si dokonce postavili oslavnou sochu "Strážce vlasti se psem".
Jak se mají cítit jejich oběti? Aktuální film Staříci je inspirován skutečným příběhem bývalých politických vězňů, velmi starých, kteří chtěli zabít bývalého obávaného komunistického prokurátora a vzít spravedlnost do vlastních rukou, protože ta institucionalizovaná nefunguje. Dovede si někdo představit větší beznaděj na samém konci života?
Nedostatek spravedlnosti přitom zpochybňuje i samu podstatu minulosti: když nikdo nebyl potrestán, proč vůbec mluvit o zločinném režimu?
Není sice zatím jasné, jakou roli přesně tři nově stíhaní vrcholní aparátčíci při organizaci železné opony hráli. Pochybovat o odpovědnosti vrcholných komunistických funkcionářů ale nemusíme. Strana byla řízena přísně hierarchicky a archivy nabízejí dostatek dokumentů, z nichž vyplývá, že její vedení bylo o jakémkoli dění (nejen na hranicích) pravidelně a podrobně informováno.
Otázkou tak spíš je, zda se konečného rozsudku dožijí.
Autor napsal knihu Příběhy železné opony.
