Dlouho avizovaný Národní investiční plán je na světě. Stát jej podle premiéra nutně potřebuje, protože se u nás chronicky "některé investiční akce opožďují", což nelze nadále tolerovat.
Teď prý bude lépe, protože "zdokonalování vlastního centrálního řízení se musí projevit i ve změně obsahu a vyšším stupni komplexnosti práce vlády v oblasti ekonomiky."
Investovat se napříště má zejména do dopravních projektů, v nichž spojí síly veřejný a podnikový sektor, protože "bude nutno hledat nové, efektivnější svazky výrobců a odběratelů, zásobovacích i dopravních cest".
Podpory se dočká i rozšíření atomové elektrárny v Dukovanech, protože tak "dáváme nemalé vklady do budoucnosti v podobě výstavby jaderné energetiky".
Všechny společně nás pak podle premiéra čeká "boj proti vyčkávacím postojům a v nejednom případě proti malomyslnosti a fňukání".
Mimořádně kodrcavé čtení, že?
Přesně tenhle slovník ale premiér při představování nového investičního plánu použil. Jen se psal rok 1988 a zdejší vládě tou dobou předsedal soudruh Lubomír Štrougal.
Proč to sem dnes taháme? Protože se Andrej Babiš sice zaklíná tím, že dokument sepsal po vzoru Jana Antonína Bati, svým charakterem a dikcí ale připomíná nejvíc ze všeho právě ta Štrougalova lejstra.
Škoda. Ne pro premiéra, ale pro republiku.
O čem sním, když objíždím kraje
Proč dnes máme místo opravdového investičního plánu k dispozici jen blamáž, už zde bylo popsáno.
Objíždění krajů, maskované potřebou zaevidovat regionální investiční požadavky, loni politicky zachránilo Babišovu jednobarevnou vládu bez důvěry. Z takto špatného nastavení nemohlo vzniknout nic lepšího než pokračování předvolební knížky O čem sním, když náhodou spím, tentokrát ovšem za státní peníze.
Výsledek je ale ještě horší, než se dalo čekat.
Vláda naprosto rezignovala na alespoň základní rozřazení investic podle důležitosti, takže oprava kina ve Zlíně teď v dokumentu vypadá stejně důležitě jako dostavba Dukovan.
Úvodní slovo premiéra (tentokrát opravdu Babiše) není ničím víc než propagandou kořeněnou očerňováním minulosti a špikovanou plky. Například tvrzením, že stát měl naposledy investiční plán za první republiky.
Nějaký představily všechny polistopadové vlády. Někdy byl podobně megalomanský, jako ten současný Babišův. To když chtěl Zemanův ministr průmyslu Miroslav Grégr v roce 2001 proinvestovat 256 miliard korun, které samozřejmě neměl. Jindy byl ale uměřenější - jako třeba ten dosavadní, který se soustředil na dostavbu dálnic a železnice.
Žádný ale každopádně nevyzýval ke konzultacím všechny občany, aniž by věc předtím probral s těmi, kterých se to nejvíc týká - tedy městskými a obecními samosprávami. V tomto ohledu je Andrej Babiš opravdu průkopníkem. Smutným.
Co nám pan premiér pod stromeček nadělil, není ničím jiným než kukaččím vejcem obaleným do spousty zlé rétorické vaty.
Přečtěte si toho Baťu, premiére
Budujeme stát pro 40 milionů lidí, nadepsal Jan Antonín Baťa v roce 1937 svou vizi. A Andrej Babiš ji dnes pravidelně doporučuje všem ke čtení. Kdyby prý si jí všiml v roce 1990 Václav Klaus, mohli jsme dnes být jinde…
Nechme stranou fakt, že porevoluční česká vláda se musela opravdu hodně rychle rozhodnout, do čeho investovat, co ze státního komunismu odvrhnout a co zachránit. O tom člen slovenské komunistické strany, toho času na pracovním pobytu v Maroku, samozřejmě nemůže mnoho vědět. Problém ale je, že zjevně nečetl ani tu knížku, s jejíž pomocí se dnes ostatní tak snaží školit.
Nejznámější Baťovou ideou je dálnice od Chebu po podkarpatský Chust. Jenže nikdo z ikonické podnikatelské rodiny nikdy neviděli smysl ve velkolepých plánech, pokud neměl jasno, jak je lze ufinancovat.
Takže kromě smělých plánů Baťa hned také počítá: "K vybudování a provozu autostrády se založí akciová společnost s kapitálem 100 milionů korun, vybavená právem vypsati půjčku do dvou miliard." Navrch měla mít právo od řidičů vybírat poplatek 20 haléřů za každý ujetý kilometr.
Jako správný národohospodář se Baťa hrozil pouhého lití peněz do bezedných děr. Nezapisoval si tedy v krajích na manžetu, co za přání vyslovili místní v hospodě, když je navštívil. Investice podmiňoval přijetím konkrétních zákonů, které by zlepšily vymahatelnost práva a pomohly modernizaci vzdělávání.
Pojďme od toho
Andrej Babiš na to jde v roce 2019 odjinud. Na žádný z avizovaných projektů nemá další peníze. Bojí se vyhlásit řekněme přeměnu Ředitelství silnic a dálnic na akciovku, která by po rakouském (a baťovském) způsobu vydávala dluhopisy na výstavbu. Ani neříká, jak na ni získat peníze z eurofondů. Asi neměl čas to zjišťovat, protože když náhodou nespí, zaměstnávají jej především zemědělské dotace.
Dokonce se ve svém plánu neodvažuje říct ani to základní: co je pro něj prioritou. Protože takové vymezení samozřejmě znamená automatické upozadění věcí jiných - na nichž má ale nepochybně zájem také řada voličů.
Národní investiční plán je pravděpodobně zatím to nejhorší, co jinak schopný pragmatik Babiš stvořil. Jestli něco opravdu připomíná, pak ze všeho nejvíc právě ty Štrougalovy řeči pronášené uprostřed krachující - naštěstí už poslední - pětiletky.
