Martin Fendrych Martin Fendrych | Názory
15. 10. 2019 7:30

Česká šikana. Jsme agresivní společnost, panují zde surové elity

Tuzemská rozvinutá společnost oplývá přehršlí velmi negativních vzorů, násilí se odehrává v politice, ve firmách, pokořování soupeřů či zaměstnanců není nic výjimečného, naopak. Přítomné bývá i přímo v rodinách.
Šikana nemusí být jenom fyzická, bolestivá bývá i ta psychická, devastaci sebevědomí dnes velmi dobře zařídí kyberšikana šířená po síti či mobilem.
Šikana nemusí být jenom fyzická, bolestivá bývá i ta psychická, devastaci sebevědomí dnes velmi dobře zařídí kyberšikana šířená po síti či mobilem. | Foto: iStock

Žijeme v chytrém, nebo v šikanujícím Česku? Se šikanou ve škole má zkušenost většina českých dětí. Šetření společnosti Scio ukázalo, že se s fyzickým ubližováním setkají asi dvě třetiny žáků základních škol, s posmíváním 85 procent dětí. Podle Linky bezpečí přibývá případů kyberšikany, kdy dětští agresoři používají videozáznamy, esemesky, Facebook. Zažíváme dnes epidemii šikany.

Na otázku, zda se mají ve škole při šikaně na koho obrátit, odpovědělo kladně jen 69 procent dětí. Sedm procent říká, že nikdo takový ve škole není. Podobně to vidí učitelé, 31 procent z nich odpovědělo, že neví o nikom, na koho by se děti mohly obrátit. Drsné a nebezpečné.

Dotazníky Scio letos vyplnilo skoro 40 tisíc žáků základních škol a přes 3,5 tisíce učitelů. Asi 15 procent dětí (tedy asi 15 tisíc) bylo obětí šikany, 3 procenta přiznala, že šikanovala. Ve výzkumu PISA 2015 zkušenost s šikanou uvedlo 25 procent českých žáků (průměr zemí OECD činí necelých 19 procent). Nedivme se, že u nás masa dětí nerada chodí do školy.

Šikana je obří problém s velmi temnými důsledky pro život jednotlivců, ale když pozorujete vývoj naší společnosti, mají útoky na slabší přímo železnou logiku, nijak nepřekvapují. Dělíme se na mnoho vzájemně nevraživých skupin, soudíme a odsuzujeme jeden druhého a jsme k tomu vedeni, neumíme se dohodnout a často, mnozí, raději jednáme jaksi "v přítmí" než napřímo.

Základní schopností dětí je, že se učí, kopírují dospělé, dívají se jim "na ruce", napodobují je. Dnes se jim dívají spíš na jazyk, na ústa, napodobují jejich myšlení. Navíc se doma často setkávají s nezájmem, nevýchovou; výchovu rodiče zhusta nechávají na škole, jako by učitelé měli povinně ("za to jsou přece placeni") nahradit tátu a mámu. Jakmile v rodině chybí dostatek citu, dítě to zobrazuje ve svém jednání.

Při maléru ve škole se pak situace zdánlivě otočí: rodiče nejednou zuřivě brání své děti, "Xaverek by to určitě neudělal!". Ve skutečnosti ovšem brání sami sebe, popírají svoje selhání, nezájem, lhostejnost, sebestřednost.

V Česku se věci skrývají, jsme společnost desítky let vychovávaná ke skrytosti, nic neříct přímo, tutlat. Dlouho se tajila i šikana, ač jí bylo hodně. V poslední době se o ní sice mluví dost (mimo jiné díky děsivému případu, který se na přelomu let 2015 a 2016 odehrával v pražské průmyslovce Na Třebešíně, kde žáci doslova mučili učitelku jazyků, jež pak zemřela), ale trápení dětí i kantorů podle výzkumníků neubývá.

Žijeme v době, jejímž cílem je "hlavně se pobavit", show a zábava se staly jakousi vrcholnou, nadstavbovou hodnotou. A ponižování mnohé baví (pokud neslouží za terč), dělat z někoho blbce, trápit ho, když se neumí či nemůže bránit, je pro partu násilníků zábavné, dává jim to pocit převahy a síly, upevňují si tím velmi nešťastně sebevědomí, které mohou mít z domova díky nezájmu rodičů slabé. (Představme si pak takového agresora ve veřejné funkci, příkladů máme zřejmě dost.)

Aplikace Nenech to být - děti se brání samy

Neutěšený stav školství máme dokonale popsaný, kantoři berou málo, netěší se vážnosti (společnost je chorobně orientována na úspěch a úspěch dnes "samozřejmě" souvisí s mimořádným finančním ohodnocením). Kantorů máme zoufale málo (chybí jich okolo šesti tisíc a stav se zhoršuje), školy berou, co má nohy a ruce, učitelky často postrádají nejen talent, ale i pedagogické minimum a při práci studují, ty staré se potýkají s únavou (syndrom vyhoření), takže na řešení (vnímání) šikany nezbývá energie.

Specifickou kapitolu představují školní psychologové, někde kvalitní, jinde však neschopní pomoci. Přitom právě na ně škola často řešení konkrétních případů přepinkává, volat policii se ředitelům zatraceně nechce.

Školy v době posedlé soutěžením nechtějí problémy, nemohou vypadat "blbě", a který rodič, i když sám na výchovu třeba kašle, pošle dítě do školy, kde se řeší šikana? (Mimochodem, v kterých školách neprobíhá?) Děti jsou na tom stejně jako školy, stydí se za to, že jsou šikanovány, nejednou se nesvěří ani rodičům, kteří jinak učitele rádi a s chutí dirigují.

Taky proto vznikla aplikace Nenech to být, jež dětem umožňuje anonymně upozornit na šikanu. Vyvinuli ji žáci, kteří budou teprve letos maturovat. V současné době spouštějí placenou verzi, jež i školám nabízí poradenskou pomoc a sdílení zkušeností. Skvělý počin, ale domysleme ho: samy děti se brání, rodiče a školy zjevně selhali.

V roce 2007 prováděl Institut pro kriminologii a sociální prevenci průzkum, z něhož vyplynulo, že se 21,9 procenta dotázaných kantorů setkalo ve vyučování s hrubými urážkami a nadávkami. Dvě procenta čelila fyzickému útoku. Podle mnohých se od té doby situace nezlepšila. Jsou-li šikanováni sami učitelé (mnohdy slabí, ba zoufalí, ostatně mají zvlášť na základních školách jen málo nástrojů, jak se bránit, jak děti krotit), pak je jasné, že šikanou ještě více trpí žákyně a žáci.

Obrana? Přiznat si problém, spustit masivní kampaň ve školách proti šikaně, posílit kantory, doplnit jejich stavy, nutit rodiče, aby za děti nesli odpovědnost nejen papírovou. Jak však naznačeno výše, česká společnost oplývá velmi negativními vzory, násilí se odehrává v politice, ve firmách, pokořování soupeřů či zaměstnanců není nic výjimečného. Málokdo si uvědomuje, že si život, svoji osobnost ničí i sám agresor, i na něm se ponižování, šikanování druhých podepisuje, mění ho rapidně k horšímu.

Stáváme se velmi rychle hrubou, agresivní společností, uctíváme pochybné vzory s pochybným úspěchem a tahle nákaza nás prostupuje odshora dolů. Změna by měla začít odspoda (v rodinách a školách) i odshora, tedy mezi hrubými, surovými elitami.

Video: Cartoon Network Česká Republika
 

Právě se děje

Další zprávy