Komentář: Česko vychovává talenty, ale ne pro sebe. Rozumný stát se snaží o pravý opak

A v tomto ohledu už jde o fungování velké části našeho veřejného sektoru. Mám na mysli nemocnice, univerzity, výzkumné instituce nebo státní správu. Tedy organizace, jejichž kvalita rozhoduje o budoucnosti země. Právě zde jsem si opakovaně všiml jednoho znepokojivého jevu. Mnoho skutečně mimořádně talentovaných lidí nikdy nedosáhlo postavení, které by odpovídalo jejich schopnostem.

Kariéra a výkon nejsou totéž

Za svůj profesní život jsem poznal řadu talentů s výjimečným intelektem, pracovitostí a odbornými schopnostmi. Většina z nich však velkou kariéru neudělala. Mimochodem, nejde pouze o výhradně český fenomén. V různých podobách zřejmě existuje prakticky všude.

Současně platí (a je to pouze mé osobní pozorování), že lidé ve vysokých funkcích státních institucí bývají často vybaveni pouze průměrným nebo lehce nadprůměrným intelektem. Byl bych nerad, kdyby to vyznělo tak, že jsou hloupí nebo neschopní. To jistě ne. Jen prostě často nepatří mezi ty nejlepší a už vůbec ne ty nejtalentovanější.

Patří totiž mezi ty nejkonformnější.

Důvod je jednoduchý. O kariérním postupu ve státním sektoru nerozhoduje pouze výkon. Na prvním místě bývá schopnost vytvářet sítě, budovat spojenectví, orientovat se v zákulisních jednáních a být součástí správného okruhu vztahů. To nemá být morální soud. Je to popis reality, kterou znám.

Největším problémem přitom není nespravedlnost vůči jednotlivcům, ale fakt, že ti nejlepší často odcházejí. Někdy do jakéhosi vnitřního exilu, jindy do zahraničí. Jenže odejít je poměrně jednoduché, „dobře“ se vrátit, je však mnohem složitější.

Související

Komentář: Kdo vám příště předepíše léky. A proč to nutně nemusí být lékař

Lidé, kteří strávili delší dobu na špičkových zahraničních pracovištích, často po návratu zjišťují, že jejich potenciálně největší konkurenční výhoda se ve skutečnosti postavila proti nim. Nejsou součástí místních vztahových sítí, nemají správné kontakty a nepatří do prostředí, které se mezitím vytvořilo.

Výsledkem je paradox. Verbálně všichni podporují zahraniční stáže, studijní pobyty a zkušenosti ze světa. Když se však jejich nositelé vrací domů, nenacházejí prostředí, které by jejich zkušenosti dokázalo využít.

Potenciál, o němž se nemluví

Minulý týden jsem navštívil slavnostní graduaci studentů jedné elitní pražské střední školy. Naprostá většina absolventů bude pokračovat ve studiu v zahraničí. Nejčastěji v Nizozemsku, Velké Británii nebo ve Spojených státech.

Při pohledu do sálu jsem viděl obrovský potenciál. Současně mě však napadla nepříjemná otázka. Kolik z těchto mladých lidí bude za deset nebo patnáct let pracovat v České republice?

Obávám se, že odpověď by nebyla příliš optimistická.

A právě to je otázka, kterou bychom si měli klást mnohem častěji než to, o kolik zvýšit rozpočet konkrétního ministerstva, univerzity nebo nemocnice. Primární jsou přece lidé a nikoliv instituce.

Východoevropské stěhování národů

Česká republika se za posledních třicet let stala součástí širšího evropského pohybu pracovních sil. Naši nejtalentovanější absolventi často odcházejí na Západ a jejich místa následně obsazují schopní lidé ze Slovenska, Ukrajiny a dalších zemí východně od našich hranic.

Nepíšu to jako jejich kritiku. Naopak. Mnozí z nich odvádějí v českém zdravotnictví, vědě nebo průmyslu výbornou práci. Bez jejich přínosu by řada institucí a především průmyslu a služeb fungovala mnohem hůře.

Související

Komentář: Proč bychom někdy měli pacientům vyhovět a umožnit jim ze života důstojně odejít

Tento trend bychom však měli nahlas pojmenovat a zkusit s ním něco udělat. Nacházíme se uprostřed jednosměrného migračního proudu. Tento proces je vcelku přirozený a ekonomicky logický, což však neznamená, že by nám měl být lhostejný.

Každý rozumný stát by se přece měl snažit o pravý opak. Měl by usilovat o to, aby si své nejlepší lidi udržel a aby přitahoval zpět vlastní absolventy ze zahraničí. Aby vytvářel prostředí, do něhož se budou chtít vracet studenti z Oxfordu, Cambridge, Harvardu nebo Curychu. Aby dokázal lákat špičkové odborníky i z jiných zemí. Aby uvnitř vlastních univerzit vytvořil skutečně mezinárodní prostředí, kam by směřovaly tisíce největších evropských talentů.

Za poslední desetiletí jsem však nepotkal mnoho politiků, ministrů, rektorů, ředitelů nemocnic ani dalších představitelů veřejných institucí, kteří by návrat českých talentů považovali za jednu z klíčových priorit země. Mluvíme o rozpočtech, platech, legislativě nebo organizačních změnách. Mnohem méně však mluvíme o lidech. A přitom platí již řečené: áčka přivádějí áčka, zatímco béčka přivádějí céčka.

Ani náhodou tedy nejsme zemí bez talentů, jak by se při pohledu na veřejnou sféru někdy mohlo zdát. Jen jsme se smířili s tím, že své nejlepší mozky vychováváme pro někoho jiného. A vlastně nikdo to neoznačuje za problém.

Mohlo by vás zajímat: Jak se dá poznat infarkt. Občas může mít úplně netypický průběh