Společnost SNFC zažaloval Alain Lipietz. Jeho otec a strýc byli v jednom z transportů zvláštních vlaků, které měli dopravit židy do internačního tábora u Paříže. Většina židů poté skončila v některém z koncentračních táborů. Lipietzův otec a strýc válku přežili, Alain ale přesto cítil potřebu zažalovat symbolicky francouzské dráhy SNFC.

"Ve Francii je spoluzodpovědnost orgánů tehdejšího režimu za holocaust židů brána stále jako tabu. To není správné," řekl Lipietz.

Syn a synovec Alain využil faktu, že prezident Chirac v roce 1995 připustil roli francouzského státu na represích vůči židům. Francouzské dráhy vypravily za války desítky zvláštních vlaků na transporty židů a zatím neustále popírali, že by nesli za cokoliv nějakou odpovědnost..

Ukazuje se, že paměť má dlouhý život a vyrovnávání se s nacismem, holocaustem a určitě i komunismem neskončilo. Jen jsme čas od času svědky ojedinělé akce, kdy je jedné vině nebo spravedlnosti učiněno zadost. Nejde o peníze, jen o přiznání viny za selhání a zlo.

K čemu je takové přiznání dobré? Německý filosof Karl Jaspers v knize Otázka viny napsal, že vedle právní nebo lidské viny existuje něco jako metafyzická vina, před níž člověka neuchrání žádná výmluva. Je to ona pravda a vina před Bohem, jemuž přece nemá smysl lhát.

Je to vina všech, kteří se dívali a mlčeli. Je přitom důležité, aby právě tito "nepřímí" viníci, když měli možnost se omluvit a pochopit, že nekonali dobro, ale sloužili zlu, udělali, co je správné. Podobné soudy, jaký proběhl kolem společnosti SNFC nemají jiný cíl než dotlačit lidi, kteří dnes velí prosperujícím podnikům, aby se přihlásili k minulosti.

Nezavírali oči před věcmi, které stáli životy jejich spoluobčany.

Sebeuvědomění je u podobných událostí vždycky bolestivá věc. Nikdo z nás nepočítá, že šedivou mlčící masu by mohl někdo z čehokoliv vinit. "Vždyť jsme neměli na výběr? Co jsme mohli probůh dělat?"

Je ale lidská tahle výmluva vůči potomkům jako je pan Lipietz?

Je stěží přijatelná. Stačí tak málo. Jen říct: Promiňte.